Do míst, která velmi dobře zná, se v uplynulém týdnu vrátil český novinář, literární kritik a spisovatel Jiří Peňás (na snímku). Během své více než třicetileté kariéry v médiích prošel řadou redakcí a vždy se zajímal především o kulturu. Od roku 2009 vydává pravidelný týdenní blog, ve kterém zpracovává své výlety reportážně-povídkovou formou, která je zcela odlišná od jakýchkoliv jiných autorů. Na všechna tato místa rád vzpomíná, přičemž využívá výhradně veřejnou dopravu. Jak ale sám přiznal, tak jeho místem zcela zasvěceným zůstane navždy rodný Prostějov, kam ve čtvrtek přijel do Městské knihovny besedovat a představit svou novou a už čtvrtou knihu s názvem Výpravy pro čtvero ročních období.

* Projevovala se u vás láska k toulkám nejen po českém území už od dětství, nebo se formovala až postupem času?

„Pokud mluvíme o dětství, tak myslím, že je jen málo dětí, které by dobrovolně kočovaly. Také já jsem setrvával raději na místech, kde jsem to znal a cítil se dobře. Především tedy v mém rodném Prostějově. Odtamtud jsem ale byl jako malé bezbranné dítě přemístěn na místo, kde jsem to zas tak rád neměl. Bydleli jsme v okrese Sokolov, což není právě místo proslulé svou přitažlivostí. Tam jsem si to oblíbil, až když už jsem tam nežil. (smích) Takže díky tomu, že příbuzenstvo zůstalo rozumně v Prostějově, jsem dětství prožil přemísťováním z místa na místo, přičemž jedním směrem jsem to miloval, druhým trpěl... Lze tedy říci, že toto nedobrovolné přemísťování nejspíš volně vplynulo do mého sklonu přemísťovat se dobrovolně a záměrně. Ale už všemi směry.“

* Kdy se zrodila myšlenka, že tyto výpravy budete každý týden zachycovat reportážně-povídkovou formou?

„budeme-li tomu tak říkat, tak se zrodila asi před patnácti lety, když jsem si řekl, že by to byl dobrý způsob, jak spojit příjemné s užitečným. Od té doby to plním, ať je to příjemné a užitečné, nebo nikoli. Ale pro mě většinou je.“ (úsměv)

* Kromě pravidelných článků jste vydal i knihy z vašich cest. Na co byste v nich čtenáře nalákal?

„Na možnost přečíst si něco, co se jim bude líbit. A pokud ne, tak se nedá nic dělat. Ale mohli by to zkusit, protože kdo to zkusil, tak tomu se to líbilo. Nebo aspoň nikdo neřekl, že ne. A kromě toho si tam přečte hodně zajímavých věcí. Taky třeba o mně.“ (pousměje se)

* Je náročné po tolika letech ještě najít místa dosud nepoznaná? Nebo inspirace i nadále přichází? Kde ji případně čerpáte?

„Ne, to není vůbec náročné. Těch míst mi zbývá odhadem tak deset až dvacet tisíc. Obávám se, že to nestihnu objet.“ (smích)

* Dá se na každé z vašich cest objevit něco, co je pro vás tím hlavním bodem, nebo se někdy zkrátka nezadaří?

„Mně nejde ani tak o nějaké objevování. A když tak o objevování objeveného. To mám nejradši. Pokud najdu něco, co tam má být, a ono to tam opravdu je.“

* Jste také znám tím, že vaše výpravy vedou vždy hromadnou dopravou. V čem vás tento druh dopravy tak uhranul?

„Nejvíce asi tím, že se jejím prostřednictvím dá někam dojet. To je její velmi zvláštní vlastnost a vždy se z toho raduji. Jinak moje známost, jak říkáte, je v této věci způsobena prostým faktem, že nemám auto. Je to z bezpečnostních i praktických důvodů, jen by mě zdržovalo. Nevlastnictví automobilu ostatně doporučuju! Vyplatí se vám to.“

* Z vašeho vyprávění z cest cítím, že člověku by na podobnou pouť stačil den času, peníze na vlak a přespání. Je to jedna z myšlenek, kterou se snažíte čtenářům předat?

„To se asi nedá říct, že bych právě tuhle myšlenku chtěl předat, ale koneckonců proč ne? Ano, kupte si lístek, jeďte někam, kam se moc nejezdí, ani to nemusí být moc daleko, choďte tam třeba celý den, zkuste tam najít něco zajímavého, třeba to může být stará rezavá pumpa nebo kaplička nebo něco na fasádě, také třeba rybník potěší. Pak zajděte do hospody, pokud tam ještě nějaká zbyla, něco si tam dejte, a když budete mít čas a trochu peněz, tak tam přespěte. Uvidíte, jak si to užijete.“ (úsměv)

* V jednom z rozhovorů jste prozradil, že na nějakou delší předem dohodnutou dovolenou do vzdálenějších oblastí jste nikdy nevyrazil. To vás neláká?

„Ale ne, já rád jezdím někam třeba i dál. Mám svá oblíbená ‚vzdálenější‘ místa: několikrát jsem byl v Irsku, mám rád Řecko, samozřejmě Itálii, Holandsko, Belgii, celá Evropa je krásná. Tak krásná, že by mi bylo ale líto ji zahnout s nějakou exotikou. Ale je pravda, že za úkol jsem si dal prozkoumat co nejvíc střední Evropu, takže ta má přednost.“  

* Kromě našich končin jste putoval i v nedalekých státech střední Evropy. Je tam oproti našim končinám velký rozdíl?

„To je na dlouhý výklad... Ano i ne. Střední Evropa jako kulturní pojem de facto zanikla ve dvacátém století rozpadem habsburské monarchie a pak zhroucením německé Mitteleuropy. To je fakt. Zůstaly trosky, a ty mě právě zajímají. To je jedna věc. Druhá je, že je to jednota v rozmanitosti. Samozřejmě že je značný rozdíl mezi tím, jak je upravená třeba vesnice v Rakousku oproti vesnici na české straně, byť historické stavby se tam velmi podobají. I styl života se vlastně podobá, jen to nese poměrně rozdílné materiální výsledky. No, ale to každý vidí. Mě zajímá právě to, co je stálé a co nese toho ‚středoevropského‘ ducha, který tam snad pořád ještě trochu přetrvává. Výhoda opět spočívá v tom, že je to tady všude relativně blízko.“

* Velkou část dětství jste strávil v Prostějově. A tak se nemohu nezeptat – existují zde místa, která jsou součástí vašich článků?

„Můj sladký Prostějov… Kdysi jsem ho nazval dělohou, do které se vracím. Samozřejmě že se do svých článků snažím dostat všechno podstatné. Nemůžu se proto obejít bez radnice, nároďáku, muzea, Hlóčely, vikovky, opé, kópelek, Kollárky, náměstí odboja, Šárky, hřbitova, přehrady a tak dále. To jsou všechna místa, která mám vpálená do vědomí, podvědomí i nevědomí.“

* Když bychom se vrátili k tomu dětství, jak na něj zde vzpomínáte?

„Vzpomínám na něj jako na blaženou dobu, do které se vracím ve snech a ve snění. Jednou se tam vrátím úplně, doufám. Mám takovou optimistickou teorii, že po smrti se člověk vrací tam, kde mu bylo nejlépe, takže já se vrátím do Prostějova. Doufám, že nezpůsobím nějakou paniku.“

* Zdůrazňoval jste také, že Prostějov je pro vás stále nejhezčím a nejmilejším městem. Co vás zde tak uchvátilo?

„Když je člověk hodně malý, tak ho může uchvátit cokoli. No ale já jsem měl štěstí, že jsem byl uchvácen Prostějovem, respektive občany a občankami Prostějova, kteří shodou okolností byli mými nejbližšími příbuznými. Měli velmi dobrou povahu, kterou si s městem stále ztotožňuji. To znamená, že byli vlídní, hodní, laskaví, nikam moc nespěchali, byli pohostinní a srdeční, každému přáli jen to dobré a neměli přehnané nároky na výkonnost. Byli to prostě takoví dobráci, zvláště se to pak týkalo žen, mojí babičky Boženy a tety Libušky. To byly ideální ženy, Prostějovačky. Od té doby hledám – a nacházím – právě takové. V tom smyslu by se dalo říct, že uchvácení Prostějovem trvá.“

 

JIŘÍ PEŇÁS

* narodil se 28. ledna 1966 v Prostějově

* český novinář, literární kritik, redaktor a historik

* většinu dětství prožil na severozápadu Čech, do Prostějova se ale vždy rád vracel za prarodiči

* po absolvování na gymnáziu v Sokolově studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval obor český jazyk a historie

* od roku 1992 pracuje jako novinář, nejprve v deníku Prostor, poté v Mladé frontě a Lidových novinách

* od roku 1995 vedl kulturní rubriku v časopise Respekt a od roku 2000 v časopise Týden

* od roku 2016 píše články pro internetové deníky Echo24 a týdeník Echo

* v roce 1997 získal ocenění Novinářská Křepelka, které se uděluje mladým novinářům do 33 let

* získal také Cenu Ferdinanda Peroutky společně s Ivanem Klímou v roce 2013

* už 14 let objíždí různá místa střední Evropy, odkud vydává pravidelné reportážní povídky

* na téma svých výprav už vydal čtyři knihy

zajímavost: před svou novinářskou kariérou krátce pracoval jako zeměměřič a knihkupec