To se tak od dětství věnujete na vysoké úrovni atletice a z ničeho nic objevíte míč, z něhož se stane láska na první pohled. Přesně něco takového potkalo Gabrielu Matouškovou (na snímku), jež se musela rozhodnout, který ze sportů dostane přednost.

A zvítězil fotbal! Přes začátky v Kostelci na Hané si to brzy zamířila do 1. FC Slovácko, odkud se následně přes Bohemians 1905 dostala až do pražské Sparty, se kterou v tuzemsku vyhrála, co se dá. Zahrála si také v reprezentačním dresu České republiky a sezónu si vyzkoušela dokonce na angažmá v Itálii, kde oblékala dres Bari. Před necelým rokem se ale rozhodla dát kariéře sbohem. Nyní nám prozradila, co za vším stálo…

* Dlouho jste se věnovala atletice. Fotbal byl doplňkovým koníčkem, nebo to byl „blesk z čistého nebe“?

„Věnovala jsem se především a jen atletice, ale k fotbalu jsem měla vždycky blízko. S mým starším bratrem jsme často hrávali fotbal na hřišti nebo za barákem. Pak jsem se přes moji spolužačku na střední škole dostala do Kostelce. Během hodin tělocviku si totiž všimla, že to s balónem umím, a řekla mi o ženském týmu v Kostelci. Přišla jsem na první trénink a moc mě to bavilo. Pak už šlo vše velmi rychle.“

* Jak se stalo, že zvítězil fotbal?

„Během mého krátkého působení v Kostelci, které jsem zprvu právě brala jen jako doplněk k atletice, přišla nabídka ze Slovácka do první ligy! Přestupem jsem si ale nebyla vůbec jistá, protože jsem věděla, že jsem v atletice taky dobrá. Myslím, že jsem se nakonec přiklonila k fotbalu právě proto, že mi všichni kolem tvrdili, že to můžu daleko dotáhnout. Zároveň i to, že fotbal je kolektivní hra, takže své úspěchy či neúspěchy můžete sdílet. A jak se to říká, sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílený smutek je poloviční smutek.“

* Z Kostelce jste tedy brzy skutečně zamířila na Slovácko. Jak náročné pro vás bylo ať už dojíždění, tak přesun do jednoho z nejúspěšnějších klubů?

„Nevzpomínám si, že by to pro mě bylo náročné. (úsměv) Bavilo mě to a ten čas jsem tomu věnovat chtěla. Pro koho to muselo být náročné, byla rozhodně moje máma, která mě každý den vozila sedmdesát kilometrů tam i zpět. Jsem jí za to moc vděčná!“

* Následovalo hostování v Bohemians. Klíčový byl asi přesun do Prahy na vysokou školu?

„Do Prahy jsem odešla z osobních důvodů a z vnitřní potřeby se posunout dál. V té době jsem studovala v Kroměříži vyšší odbornou školu a zbýval mi poslední rok studia. Nechtělo se mi ale čekat, takže jsem třetí ročník dodělávala dálkově. V Bohemians jsem působila jednu sezónu.“

* Nabídku jste obdržela od obou pražských „S“. Co rozhodlo pro Spartu?

„Znala jsem holky sparťanky i slávistky z reprezentačních srazů a víc jsem si rozuměla se sparťankami. Také tam hrála moje bývalá spoluhráčka ze Slovácka, takže asi to rozhodlo.“

* Řada hráček pravidelně hovořila o časové tísni. Tréninky, studium, zaměstnání. Cítila jste to podobně?

„Studovala jsem dálkově, do toho jsem měla dvě brigády, a ještě každý den fotbal. Někdy jsem pracovala i přes noc. Víkendové zápasy, reprezentační srazy či klubová soustředění, čas na odpočinek jsem v podstatě neměla. Teď zpětně nechápu, jak jsem to zvládala.“ (smích)

* Se Spartou jste v následujících letech zvítězila ve všem, co bylo v Česku možné. Jsou právě tyto trofeje nejsilnější vzpomínkou? Nebo byste vypíchla jiný moment?

„Vítězství jsou nezapomenutelná. Odnáším si nespočet zážitků a zkušeností za celé mé působení ve Spartě. Za můj největší úspěch považuji trofej za nejlepší hráčku z utkání ve finále poháru mezi Spartou a Slávií. Škoda že jsem nemohla na formu navázat kvůli zranění kolene.“ (povzdechne si)

* Devět utkání jste stihla také v české reprezentaci. Jaké máte na národní tým vzpomínky?

„Myslím, že pro každého sportovce je obrovskou ctí reprezentovat svoji zemi, tak to vnímám i já. Zároveň jsem z každého srazu byla velmi nervózní a hodně jsem o sobě pochybovala, což nepřispívalo k mým výkonům.“

* V roce 2020 jste se přesunula do Itálie. Jak na ročník v Bari vzpomínáte?

„O mém působení v Bari bych mohla napsat knihu. (úsměv) Přiletěla jsem, absolvovala soustředění, hrála první mistrovské utkání a následně si přivodila docela závažné zranění, které mě odepsalo na více než půl roku. Co si opravdu nepřejete, když přijedete do cizí země, do nového klubu, kde nikoho neznáte, jejich jazykem nemluvíte, je přivodit si takový zdravotní problém. Ale událo se toho mnohem víc, a proto upřímně nevím, jak to shrnout do několika málo vět. Tak jednoduše… Byla to obrovská životní i fotbalová zkušenost.“

* Dal by se vůbec nějakým způsobem srovnat život fotbalistky v Itálii a v tuzemsku?

„Český ženský fotbal jde hodně nahoru, takže bych řekla, že v něčem má Česká republika i navrch. Největším problémem jsou finance a liga. Českou a italskou ligu nejde vůbec srovnávat. Italská Serie A je velmi silná, plná známých klubů jako Juventus, AC Milán či AS Řím, což je obrovsky výhodné pro udržení určité atraktivnosti a přilákání médií. Navíc Italové fotbal milují, kdežto u nás jsou lidé ještě stále plní předsudků. Hráčky v Itálii mají profesionální smlouvy, nepracují, a tak se mohou věnovat jen fotbalu a posouvat se každý den vpřed. Být profi sportovcem jsem si vždy přála a v tomto ohledu jsem si to moc užila. Konkrétně v tomto bude český fotbal ještě nějakou dobu zaostávat.“

* Po loňském ročníku jste se rozhodla pro konec kariéry. Co stálo za vaším rozhodnutím?

„Za tímto rozhodnutím, kterým si dodnes nejsem jistá, stálo více faktorů. Vyzdvihla bych vyčerpání, opakující se zranění a mentální nastavení. Jakmile se dostanete do stavu, kdy si na hřišti vůbec nevěříte, neustále se bojíte, že něco zkazíte, a žádnou podporu nedostáváte, jde to s vámi rychle z kopce. Jsem ten typ hráčky, co o sobě občas dost pochybuje. A jestliže se s tím nepracuje, je až neuvěřitelné, jak moc to může ovlivnit váš výkon a celkovou výkonnost. Měla jsem pocit, že už ani fotbal hrát neumím, nechtěla jsem v tomto stavu setrvávat. Byl to pro mě jeden velký každodenní stres.“

* Rovnou jste ale také přesedlala do pozice technické vedoucí rezervního celku. Měla jste hned jasno, že u fotbalu zkrátka zůstanete? A jaká je vaše role v mužstvu?

„Nabídka na technickou vedoucí a kondiční trenérku přišla od klubu. Nebyl to můj cíl a záměr, chtěla jsem od fotbalu odpočinek úplně. Nakonec jsem ale tuto možnost přijala s tím, že to zkusím a uvidím, jak se mi to bude líbit. Moje role spočívá v občasné podpoře týmu jako hráčka, pomoci s organizačními věcmi a zároveň podílení se na kondiční přípravě.“

* Za rezervu ve druhé soutěži ještě občas nastoupíte. Naposledy proti Sigmě hattrick. Nesvrbí vás ještě nohy?

„Nohy mě svrbí pořád, nebyla jsem si jistá svým rozhodnutím skončit s fotbalem, což nyní pociťuji každý den. Vím, že jsem na tom kondičně skvěle, to je něco, v čem si opravdu věřím, a proto mám často pocit, že mrhám svým talentem. Zároveň ale vím, že to v tu chvíli jinak nešlo. Momentálně hledám cestu, jak z toho pocitu ven.“ (úsměv)

* Ženský fotbal za poslední roky prochází velkým boomem. Dá se vůbec porovnat, jaké byly podmínky, kdy jste do Sparty přišla, a jaké jsou nyní?

„Všechno se neuvěřitelně rychle posouvá vpřed společně s vědou a novými poznatky. Změnilo se toho mnoho, dnes je ženský klub ve Spartě téměř úplně zprofesionalizován. Hráčky mají profi smlouvy s nesrovnatelnou finanční odměnou, a tak i možnost trénovat dopoledne, své pevné zázemí, možnost využívat regeneraci každý den, téměř denně využívají posilovnu, v tom vidím obrovský posun, protože to během mých začátků nebylo vůbec běžné, mnoho kvalitních a kvalifikovaných členů realizačního týmu atd. Bohužel se bavíme jen o dvou týmech, a to Spartě a Slavii.“

* Nahoru šla jistě i kvalita a také počet celků. Věříte, že by se do budoucna mohly ženské kluby alespoň přiblížit evropským profi ligám?

„Vždy je třeba věřit, ale bude to ještě dlouhá cesta. Jedině těžké zápasy vás posouvají vpřed, proto je vyrovnaná liga tak důležitá. Před deseti lety porážela Sparta Pardubice nebo Duklu i o patnáct branek. Dnes vidíme vyrovnané zápasy mezi Spartou a Libercem či Duklou. Slovácko nezmiňuji z toho důvodu, protože pražským S konkuruje už velmi dlouho. Takže nahoru to určitě jde, jen dost pomalu.“

* Na Prostějovsku už sice Kostelec nefiguruje, ale najdeme tu hned tři celky a jeden žákovský v podání eskáčka. Věříte, že by mohla přijít nějaká vaše následovnice?

„Ano. Bylo by to skvělé.“

* Je nějaká rada, případně tip, který byste mladým holkám dala, aby zvládly takovou kariéru?

„Tvrdě a s pokorou pracuj každý den, nepochybuj o sobě a věř, že i to, co se zdá nemožné, možné je. A i když se ti třeba včera na tréninku něco nepodařilo, tak si pamatuj, že takových tréninků bude ještě dost. Důležité je druhý den vstát a makat na sobě dál. Špatný trénink je pořád lepší než žádný trénink.“ (pousměje se)

* Vaším velkým snem byl ještě maraton. Už jste si jej vyzkoušela, nebo je teprve v plánu?

„Maraton je na mém bucket listu. Běhání miluju a věřím, že bych v tom mohla být úspěšná, ale bohužel musím chodit do práce.“ (smích)

* Čemu se věnujete v civilním životě?

„Učím v Montessori základní škole. Máme to nejspíš v rodině. Baví mě pracovat s dětmi, líbí se mi Montessori filozofie a mám ráda kolektiv, ve kterém pracuji. Pořád je to ale tak, že bych byla raději profesionální sportovkyně…“

 

 

 

GABRIELA MATOUŠKOVÁ

* narodila se 9. srpna 1992 v Prostějově

* pochází z Kostelce na Hané, kde vyrůstala

* bývalá profesionální fotbalistka, dnes technická vedoucí a kondiční trenérka ženského týmu AC Sparta Praha „B“, za který také občas nastupuje

* absolvovala Střední školu Trivis v Prostějově, obor veřejnoprávní ochrana, později studovala angličtinu na jazykové škole

* následně se stala absolventkou Vyšší odborné školy Praha, obor sociální pedagogika

* se sportem začínala jako atletka, byla talentovanou běžkyní AK Prostějov

* v roce 2011 začala hrát fotbal za tehdejší tým v Kostelci na Hané

* přes 1.FC Slovácko a Bohemians 1905 se už o tři roky později stala hráčkou pražské Sparty

* o rok později pozvedla poprvé nad hlavu Český pohár

* v sezóně 2016/2017 výrazně přispěla k dalšímu pohárovému triumfu, navíc byla vyhlášena nejlepší hráčkou finále

* v následujících dvou ročnících to bylo ještě lepší, se Spartou oslavila rovnou double - tedy vítězství v první lize i Českém poháru

* v létě 2020 přestoupila do nejvyšší italské soutěže, stala se novou posilou týmu Pink Bari

* po sezóně 2021/2022 se rozhodla svou aktivní profesionální kariéru ukončit

* ve Spartě Praha ovšem zůstala jako funkcionářka, stala se členkou realizačního týmu „béčka“

* za svoji největší zálibu označuje běh, ráda by si zkusila maraton

* celkově inklinuje ke sportovním aktivitám jako například výšlapům po horách

* mezi její další koníčky patří četba i čas strávený s blízkými

zajímavost: po ukončení aktivní kariéry se našla ve vzdělávání a učí dětí v Montessori škole