Tohoto muže lze plným právem označit za „zapadlého vlastence“. Právě hrdinům klasického románu Karla Václava Raise z dob národního obrození se v mnoha ohledech podobá Josef Julínek (na snímku). Společný s nimi má zejména nebývale silný vztah k rodnému kraji a jeho historii, stejně jako ke knihám a češtině. Přitom Josef Julínek založil, vybudoval a do roku 2011 vedl úspěšnou firmu na výrobu plastových oken VPO Protivanov. Ve volném čase působil jako zapálený knihovník knihovny v Bousíně, kde strávil dlouhých 40 let. Kromě spoluautorství devíti knih se výrazným způsobem spolupodílel na zvelebování svého rodiště. Nikoliv náhodou byl nedávno v rámci soutěže Vesnice roku oceněn jako „osobnost venkova“.

 

* Bousín je vaše rodiště. Ale čím ještě je pro vás výjimečný?

„V Bousíně jsem prožil téměř celý dosavadní život. Pro mě je výjimečný snad jen tím, že zde žila moje matka a moji prarodiče. Okolí Bousína a Repech má určité kouzlo. Jde o náhorní plošinu Drahanské vrchoviny, kde rostou lesy a kde najdete krajinu několika obzorů. Dohromady to na mě působí zvláštním otevřeným prostorem a atmosférou vzdušných a barevných dojmů.“

* Nepochybně jste si k tomuto místu vybudoval silný vztah. Díky čemu?

„Jak jsem již řekl. Jde o osobní pocity související s mými předky. Svou roli však sehrává skutečnost, že jde o místo, kde jsem prožil dětství. A k tomu se vracím. Přímo vesnici a nejbližší okolí mám vskutku rád. Oblíbil jsem si zdejší přírodu, její rozmanitost. Více vnímám barevnost jednotlivých ročních období, patrně proto, že si vše pamatuji od dětství. Rád potkávám lidi a vedeme spolu o všem řeč: o životě, přírodě, hospodářství na dědině, o zahradničení, televizi.“

* Jak vaše rodiště ovlivnilo váš život?

„Nedokážu říct, zda ta ‚odlehlost od větších civilizačních center‘ ve mně vyvolala více odvahy překonávat překážky, či ne. Stejně tak, pokud má někdo na vesnici potřebu větší angažovanosti v kultuře, sportu, spolcích, musí lépe nakládat s časem, protože musí dojíždět do města.“

* Proč by se do Bousína měl někdo přijet podívat?

„Popravdě řečeno, Bousín není místo, kde se můžeme pyšnit něčím výjimečným. Z hlediska dávné minulosti nebo přírody. Přesto odpovím, že je to místo, kde si můžeme bezvadně odpočinout, vyjít si na procházku v každém ročním období, vystoupit na některý kopec kolem vesnice a pozorovat kraj za okolními lesy do rovinaté Hané. Nabízí se vám pohled sedmi obzorů až k Jeseníkům. Přidáme-li trochu romantiky a historie, je to místo s duchem pradávných keltských předků. A také místo několika mimořádných osobností, které se zde narodily. Ať už to jsou operní pěvkyně Anna Dočkalová, stavař Vojtěch Lachman, malíř Bohumil Sláma či letec Jaromír Procházka.“

* Kam byste nás na Drahanské vrchovině dále pozval. A proč?

„Na tuhle otázku vám odpovím svojí básní ze svého nového cyklu s názvem Bousín. Do Bousína, do Bousína volá často Josefína. Nikdo jí prý neodolá, to je důvod, proč tam volá. Do Bousína! Do Bousína! Podobně jednoduše jsem napsal verše o vesnici Repechy, Niva, Otinoves, Rozstání a Drahany.“

* V rámci ankety Vesnice roku jste byl po právu jmenován „osobností venkova“. Co pro vás toto ocenění znamená?

„Asi bych nemluvil pravdu, kdybych prohlásil, že mě to nepotěšilo.“ (úsměv)

* Záběr vašich aktivit je pozoruhodný. Co vás v tomto ohledu pohání?

„Odpověď je stejně jednoduchá. Patrně stále něco dělat.“

* Uznání se dostalo také bousínské knihovně, kde jste až do konce roku 2020 působil. Čím je právě tato knihovna pozoruhodná?

„Je to tak. V bousínské knihovně jsem působil čtyřicet let. To je jako příběh z doby národního obrození. Knihovníkem jsem byl ustanoven v roce 1980 a k 31. prosinci 2020 moje práce v knihovně skončila. Docela rád na tu knihovnickou práci vzpomínám. Před rokem 1989 jsem se jako knihovník obracel na různá velvyslanectví, jejich kulturní oddělení, se žádostí o zaslání všemožných periodik, časopisů, publikací z oblasti historie, kultury, umění, sportu, literatury, hlavně pak nejrůznější tištěné materiály pro děti. Žádosti jsem podepsal a opatřil razítkem Místní lidová knihovna. Téměř vždy bylo vyhověno. Skvělá byla spolupráce knihovny s bousínským občanským sdružením, hlavně v oblasti ochrany přírody, úklidu u Vrchního stávku a výsadby sazenic stromů. Také jsme společně budovali oddělení regionální literatury s kolekcemi knih z Drahanské vrchoviny, Moravského krasu, knih z Prostějovska, Boskovicka a Vyškovska. Dalším společným projektem bylo vytvoření obrazové galerie Bousína, Repech a okolí od významných výtvarníků. Knihovnu navštívila každý týden docela početná skupinka čtenářů z Bousína i Repech. Práce v knihovně byla jedna z mých životních epizod, na kterou vzpomínám s úsměvem.“

* Mimo mnohého jiného jste neúnavný literát. O Bousíně a celkově Drahanské vrchovině jste napsal spoustu knih. Kolik jich vlastně bylo a která z nich vám dala nejvíce práce? A proč?

„Je třeba zdůraznit, že jsem převážně spoluautor knih. Celkový počet je devět. Jsou to: 70. let Mlékárny Otinoves (1999), Z minulosti obce Bousín (2004), Putování dějinami Bousína a Repech (2007), Nejen o bousínské škole (2009), Malý slovníček horáčtiny (2010), O Drahanské vrchovině (2012), Politik a kněz Alois Kolísek (2012), Pověsti z Drahanské vrchoviny (2014), Květena Drahanské vrchoviny v okolí Bousína a Repech (2017). Každá kniha se stává malým dobrodružstvím, i když si stanovíte cíl a vystavíte základní charakteristiku příběhu. Nejvíce času zabere obstarání dostatečného množství informací: archivních, novinových, časopiseckých, internetových a také z již vydaných publikací a samozřejmě z rozhovorů s pamětníky. Vzpomínám, že dosti práce si vyžádalo vydání knih Putování dějinami Bousína a Repech a zejména Politik a kněz Alois Kolísek.“

* Čím vás právě tato osobnost zaujala?

„Alois Kolísek patří mezi největší osobnosti Protivanovska. V knize podáváme souhrnný a ucelený obraz života a díla tohoto katolického kněze, narozeného v roce 1868 v Protivanově. Byl to charizmatický kazatel, univerzitní profesor, publicista, politik, stavitel mostů mezi Čechy a Slováky, organizátor národních mariánských poutí do Lurd a Říma, zaujatý milovník umění, propagátor slovenských lidových písní, ale také nadaný hudebník a zpěvák. K dokreslení jeho osobnosti lze zmínit to, že mluvil šesti jazyky.“

* Dohromady jste dal také sbírku dvaadvaceti pověstí a příběhů spojených s Drahanskou vrchovinou. Jak kniha Pověsti z Drahanské vrchoviny vznikala?

„Pověsti z Drahanské vrchoviny patří k mé oblíbené knize. V pověstech nalézáme ozvěny dávných časů a jejich základním nosným prvkem jsou legendy, záznamy či zmínky v obecní bousínské kronice a také jednoduché poznámky místního písmáka Františka Žvátory, ale i tradovaná vyprávění nejstarších bousínských a repešských starousedlíků.“

* Tuto knihu ilustrovala také vaše dcera Jana, která absolvovala animovanou tvorbu na zlínské univerzitě a v Prostějově několikrát vystavovala. Jak byste její obrázky charakterizoval a jak se vám s ní spolupracovalo?

„Jsem rád, jak ilustrace Jana pojala. Myslím si, že jistý charakter expresivní kresby byl ovlivněn právě tím, že vyrůstala v tomto prostředí, v Bousíně. Tak, jak se snažím v pověstech o zachování jistých prvků lidového vyprávění, tak i ilustrace k pověstem mají s jistou nadsázkou v sobě zahrnutou lidovost, jednoduchost a expresi. Myslím, že Janino pojetí dotváří půvab pověstí z Bousína a Repech. Máte-li pověsti po ruce, podívejte se na ilustraci k pověsti Jak bousínští přišli o les Maršín. Pověst praví, že po dobře vyjednané smlouvě s knížetem Lichtenštejnem bousínští chalupníci zasedli do hostince U Krále Ječmínka v Prostějově. Kresba vystihuje jejich náladu, rozšafnost a pochopitelně nadšení z dobrého moku.“

* Z Bousína se Jana Julínková odstěhovala do Prahy. Nestýská se jí po rodné vesničce?

„Někdo se do svého ‚srdcového‘ místa narodí, někdo takové místo v životě teprve hledá, každý to máme nejspíš jinak. Pro Janu je, vypadá to, tím ‚jejím místem‘ Praha. Zároveň podle ní v člověku určitý otisk rodného kraje tak nějak zůstává a v Praze lze najít tolik odlišných lidí a kultur, proč ji tedy neobohatit taky o trochu ‚bósinského koloritu‘?“ (směje se)

* Vaše aktivity rozhodně nekončí pouze u knih. Už v roce 2003 jste založil občanské sdružení, které se podílelo na zvelebování Bousína. Čím?

„Ano, v roce 2003 jsme založili občanské sdružení. Přijali jsme zhruba následující program: péče o některá veřejná prostranství a veřejnou zeleň, úklid u Horního stávku, publikační činnost, postupné zveřejňování dějin obce, obnova vesnických tradic a pomoc k uchování vesnického rázu Bousína a Repech. Dá se říci, že záměry plníme. Musím podotknout, že sdružení má pouze šest členů. A co jsme za uvedené dvacetiletí udělali? Obnovili jsme památné místo U obrázku mezi Bousínem a Drahany, vysadili stromky u potoka, vrby u rybníčku, jehličnany u obecního úřadu, lípy u kříže v Repechách, znovu obnovili zcela zničený kříž na rozcestí do Repech, po dobu čtyř roků jsme se podíleli na organizaci cyklistického závodu Haná Tour, budování vyhlídky nad Repechami – Honzíkův kříž, rekonstrukce zvonice a řadě dalších.“

* Jedním z vašich největších úspěchů je nepochybně také oprava zvonice na návsi. Co vás na tomto projektu nejvíce těší?

„Zvonička v Bousíně z roku 1759 je vedena jako nejvýznamnější naše památka. Je typickým prvkem venkovského stavitelství. Patrně jako jediná v okrese měla omítku z chromolitu. Naše sdružení se obrátilo na Ministerstvo pro místní rozvoj o pomoc, a jelikož byla přislíbena, nechali jsme zhotovit potřebnou dokumentaci pro stavební řízení, zajistili předepsané výběrové řízení a také požádali Muzeum Prostějovska o návrhy a odborné posouzení a také o stavební dohled. Zvonice je opravena, stala se dominantou obce a je na ni pěkný pohled.“

* Jak vidíte budoucnost Bousína a obecně Drahanské vrchoviny? Nebojíte se spíše odlivu lidí z této oblasti?

„Pohled na demografické ukazatele Bousína a Repech je málo povzbudivý. Je třeba si zvyknout, že tvářnost obcí neurčuje domorodé obyvatelstvo, ale noví obyvatelé, tedy majitelé zakoupených chalup či nově postavených domků. Je dobré a žádoucí, aby se stali občany Bousína. Potom mají daleko větší zájem na rozvoji obce. Je v zájmu všech, aby obce nechátraly nedostatkem aktivních, schopných a tvůrčích jedinců. Bez nich obce jako Bousín a Repechy přestanou být životaschopnými, vzkvétajícími a moderními.“

 

JOSEF JULÍNEK

* narodil se 22. 2. 1951 v Prostějově

* navštěvoval ZŠ Bousín a Drahany, poté přešel do Prostějova na Střední zemědělsko-technickou školu, kde maturoval v roce 1970. Následně byl přijat ke studiu na Vysoké škole zemědělské v Brně, kterou úspěšně absolvoval v roce 1975

* v letech 1976 až 1994 působil v JZD Drahany

* v roce 1995 založil firmu na výrobu plastových oken VPO Protivanov, kterou úspěšně vedl až do roku 2011

* od roku 2013 je v důchodu

* je ženatý, s manželkou Marií má děti Evu *1979, Janu *1980 a Ondřeje *1983

* mezi jeho záliby patří literatura, cestování, příroda, ex libris a drobná grafika či debaty v kavárně. Mezi jeho oblíbené autory patří Amos Oz či García Márquez, mezi oblíbená místa kromě Bousína také město Boskovice

zajímavost: mimo celé řady svých dalších aktivit se věnuje také postcrossingu, jedná se o projekt, který propojuje celý svět pomocí skutečné pošty tím, že vám umožní vyměňovat pohlednice s náhodnými uživateli z celého světa a funguje to tak, že za každou odeslanou pohlednici lidem zapojeným do toho projektu jedna do schránky přistane (po registraci na speciální stránce Postcrossing.com si vylosujete náhodnou adresu, pošlete pohlednici a můžete se těšit na krásný pohled ve vaší schránce)