Když se řekne Ladislav Županič (na snímku), jistá mladší generace už marně pátrá v paměti, kdo by to mohl být. Stačí jim ale připomenout Troškovu pohádku Princezna ze mlýna a Žána, úlisného sluhu pana hraběte, a rázem ví, odkud šarmantního pána a prostějovského rodáka znají. Těm znalejším připomeneme, že hlasem herce a operetního zpěváka promlouvá Clint Eastwood, Paul Hogan (Krokodýl Dundee), Mel Gibson (Smrtonosná zbraň). Minulou středu 9. srpna oslavil herec, operetní zpěvák a dabér osmdesáté narozeniny. V září letošního roku mu bude udělena Cena města Prostějova. Se slavným hercem jsme probrali celou jeho kariéru od samotných začátků až po současnost.

* Začněme od vašeho jména. Županič není zrovna typicky hanácké příjmení?

„Můj dědeček z otcovy strany pocházel z Chorvatska, z ostrova Hvar. Přijel sem a oženil se. Zemřel ale poměrně brzo, v roce 1915, takže jsem ho nezažil. Táta byl ze tří dětí, jeho starší bratr Ota bojoval v československých legiích. On sám se stal vojenským pilotem, učil pak v Prostějově v tehdy proslulé pilotní škole. Mezi jeho žáky patřil například Josef František, za druhé světové války, letecké eso v bitvě o Británii.“

* Vysvětluje to vaši dlouholetou náklonnost k létání?

„Určitě, na prostějovském letišti jsem s ním trávil spoustu času a mám z té dob spoustu krásných zážitků a vzpomínek. V letadle jsem poprvé seděl snad ve třech letech, a pak už pravidelně trávil s tátou každou neděli na letišti. To už na civilním, protože otec, díky svým politickým názorům, měl s vojenskou kariérou utrum... Náš rituál byl, že mě táta vždycky posadil do letadla, obletěli jsme kruh nad celým městem a nad naším domem křídly zamával mamince. Ta stála na prahu a utěrkou zamávala také, což byl signál, že oběd bude za chvíli hotov. (úsměv) Od patnácti jsem létal na větroních, nejvíc na Pionýrovi, což byl takový výukový stroj, dokázal si sednout v podstatě sám.“

* Máte nějakou obzvlášť vypečenou vzpomínku na prostějovské letiště?

„Hodně, ale jedna z nejlepších je určitě ta, jak jsme s tatínkem havarovali… Letěli jsme s hornoplošníkem Praga Baby, a když jsme přistávali, zjistili jsme, že někdo pohnul se stříškami, které označovaly ranvej. Sedli jsme vedle, letadlo vjelo do díry, postavilo se na čumák, a pak převrátilo na záda. My viseli hlavami dolů, přikurtovaní pásy a nemohli ven, protože se to otvíralo shora. Takže přiběhli kamarádi, rozbili okýnka a vytáhli nás. Táta pak říká Láďo, doma ani muk, jinak nás sem máma víckrát nepustí. (smích) Posadil mě na kolo, a o pět set metrů dál najel na písek a už to bylo. On měl zlomený nos a já ruku. Na letiště jsme ale mohli chodit dál, protože jsme se zmrzačili úplně jinak.“ (úsměv)