Říká se, že rozdíl mezi archeology a kosmetiky je hlavně v tom, že ti první starožitnosti vyhrabávají, zatímco ti druzí je naopak zasypávají... Miroslav Šmíd (na snímku) si ke své profesi archeologa jako celoživotního koníčka přibral také malování. Podobně jako zdatný kosmetik i on při této činnosti na sebe klade různé barevné vrstvy. Jeho obrazy najdeme ve sbírce města Prostějova, vlastní je však třeba i lidé ze Saudské Arábie. A je to již osm let, co dostal Cenu města Prostějova. Loni se dočkal své první výstavy v Muzeu Prostějovska, kde v 80. letech minulého století řediteloval. „Na obrazech je pro mě důležitá obloha ve všech jejích podobách,“ říká sedmdesátiletý všeuměl po hojně navštěvované expozici.

 

* Jako většina z nás malujete už od mateřské školy, nicméně vaše začátky na základní škole v Horním Štěpánově prý nebyly úplně úspěšné. Jak to tehdy bylo?

„Barvy mě fascinovaly již odmala, ale jejich použití se neslučovalo s tehdejšími školními osnovami. Ty úplně první projevy si nepamatuji, ale co vím zcela určitě, tak malování hoblíků, lahví a předmětů podobného ražení v hodinách kreslení mě nijak nenadchlo. (usměje se) A pak přišel okamžik, kdy jsem se mohl odpoutat od jednotlivostí a plně rozvinout svoji představivost. Bylo to asi v páté třídě, kdy zadání hodiny kreslení znělo ‚ztvárněte místo svého bydliště‘ či nějak podobně. Výsledek byl z pohledu paní učitelky katastrofální, já byl naopak zcela spokojen... Výjev domu u silnice s řadou telegrafních tyčí skončil na nástěnce hanby s podtrženou pětkou.“ (úsměv)  

* Kdy se to zlomilo?

„Od šesté třídy nás z výtvarné výchovy měl učitel Jiří Valenta, kterému vděčím za mnohé. Byl to právě on, kdo nám zprostředkoval taje výtvarného projevu a zadáním podněcoval naši fantazii. Bylo nás ve třídě několik, které svým zapálením pro výtvarné umění poznamenal, v tom nejlepším slova smyslu, na celý život.

* Co vás na tvorbě po těch letech nejvíce fascinuje?

„Inspiraci nacházím v krajině, ale jen velmi zřídka maluji zcela konkrétní výjevy.  Důležitá je obloha ve všech jejích proměnách bez ohledu na roční období a klima. A je zcela lhostejné, zda jde o východ či západ Slunce, bouři, sněhovou či dešťovou přeháňku. Jde o ten krátký okamžik, kdy slovy Josefa Sudka ‚hudba hraje‘. Pak dostanou prostor jednotlivosti, které povyšují celek.“

* Ovlivňovalo vás nějak i prostředí, v němž jste žil?

„Pocházím z Horního Štěpánova, kde jsem s rodiči žil do patnácti let. Pak jsme se přestěhovali z kopců Drahanské vrchoviny na Hanou, která mě fascinovala svojí zádumčivostí, tím zdánlivým klidem, stojatou hladinou vodních toků, rybníků a v přeneseném smyslu i hladinou nekonečných lánů obilí. Haná to je především horizontála se sinusoidou Kosíře a troufám si říci, že na mých obrazech převládá. Teprve v poslední době, určitě je to věkem, ne však sentimentem, nacházím inspiraci na vrchovině. Opět jsou to ale výjevy spíše ve znamení horizontály.“

* Malování vám nepochybně zabere spoustu času. Co byste dělal jiného, pokud byste se mu nevěnoval?

„Naštěstí to nemusím řešit. (úsměv) Odchod do starobního důchodu mě nijak neomezil v archeologickém bádání, a navíc poskytl více času k výtvarného projevu nejen u štaflí v podkroví, ale i na zahradě. Díky čtyřnohému členu rodiny borderkólii Berrymu trávím spoustu času v přírodě, kde čerpám podněty k obrázkům.“ 

* Kdy se rozhodnete, že musíte něco namalovat?

„Co se malování týče, jsem autodidakt, mám svoji techniku a také vlastní výtvarný projev. Pokud mě zaujme určitý motiv, snažím se ho ztvárnit několika způsoby, a to od realistického po abstraktní, k tomu v odlišných barevných akordech. Je to nikdy nekončící hledání, snaha po co nejvěrnějším zachycení okamžiku, který mě nabudil.“

* Některé vaše obrazy připomínají dílo belgického malíře René Magritta. Co s tímto autorem realisticky zpracovaných fantaskních výjevů máte společného?

„Surrealistické pojetí malby mi není cizí, fantaskní, zdánlivě cizorodé prvky v krajině slouží k vyjádření vnitřního pocitu. Jinak ovšem k tomuto srovnání nemohu dodat vůbec nic. Mohou to být jeho oblohy, které jsou základem i mých pohledů, a k tomu několik opakujících se prvků jako jablka, stromy, ojediněle i horkovzdušný balón. Jedni mě srovnávají se Salvadorem Dalím. Ale ani to určitě není přesné. Ani Magritte, ani Dalí. Pouze Šmíd!“ (usměje se)    

* Jiná abstraktnější díla jsou založena spíše na kontrastní barevnosti a slouží jako emotivní dekorace. Jak tato vznikají, víte již dopředu, jak budou vypadat?

„Abstrakce jsou víceméně věcí náhody. Mám zcela konkrétní představu barevnosti výjevu a také základního motivu, ale konečný výsledek je syntézou primárně chtěného, neopakovatelné nahodilosti a v detailech mnohokráte zvažovaných prvků.“

* Malujete prý i rukama. Proč?

„To, co dokáží papilární linie vtisknuté do barevného podkladu, nesvede žádný štětec. Koruna stromu, žilkování listu a stejně tak i motivy zcela abstraktní působí nahodilou dokonalostí. Vždy záleží na míře a způsobu použití.“

* Předpokládám, že jste namaloval desítky obrazů. Co se s nimi dělo dál?

„Troufám si říci, že jich budou už stovky. Jsou všude možně. Další mezi kolegy, kamarády, v rodině, deset mých obrazů vlastní město Prostějov, některé jsou v galeriích třeba v Hranicích. A dobrá stovka, možná více, stojí opřená podél stěn v ateliéru.“

* Mnohé ze svých děl už nikdy neuvidíte. Nemrzí vás to?

„Čas od času mě překvapí setkání s obrazem, který mně vymizel z paměti. Obvykle to potěší. Před léty přivedla známá skupinu svých přátel ze Saudské Arábie k prohlídce mého ateliéru. Zaujala je olejomalba s růžovými bramboříky. Bylo znát, že si obraz chtějí koupit, ale zajímalo je, zda může i zmoknout. Nakonec jsme si plácli. Proč ovšem byla právě odolnost proti dešti podmínkou v zemi, kde prší jednou za čtyřicet let, mi dodnes vrtá hlavou.“ (usměje se)  

* Máte doma vystavený nějaký svůj obraz?

„Doma máme vystaveny především mé obrazy. (smích) O jejich výběru rozhoduje manželka, která čas od času usoudí, že je třeba je obměnit. Výsledek je vždy kompromisem chtěného s možným. Stejné okamžiky nastanou při instalaci výstavy, vždy je třeba dbát na koncepční i barevnou sladěnost celého projektu.“

* Jaký obraz vám visí třeba v ložnici?

„Vzhledem k výmalbě a barvě vestavěných skříní je to obraz v šedomodrých tónech nazvaný ‚Podzim‘ se siluetou Ohrozimi po západu Slunce a obraz Zdeny Marie Novákové ‚Zasněžený keř‘.“

* Loni v létě jste vystavoval v prostějovském muzeu na výstavě Miroslav Šmíd 70. Na vernisáž tehdy přišla spousta lidí. Čekal jste to?

„Výstava byla realizována po odkladu z jara mezi dvěma vrcholy covidové pandemie. Do poslední chvíle jsem trnul, aby vůbec proběhla. Návštěvnost sama o osobě mi příliš starosti nedělala. Profesor Ivo Barteček, který výstavu zahajoval, mi v průběhu vernisáže sdělil, že přestal počítat u čísla 125 a že i v Olomouci by to byla návštěvnost zcela nadprůměrná. Měl jsem velkou radost. Byl jsem každopádně rád, že součástí výstavy byl také tištěný katalog s mnoha barevnými reprodukcemi vystavených obrazů, který se podařilo vydat za finančního přispění města. Za to bych chtěl určitě poděkovat.“

 * V letech 1980 až 1987 jste působil jako ředitel Muzea Prostějovska. Proč jste vlastně z této funkce odešel?

„Při nástupu do funkce ředitele muzea jsem měl určitá předsevzetí, která se mi, troufám si říci, dařilo alespoň z části plnit. Záhy jsem však zjistil, že je to funkce především politická a moje odbornost je sice předepsaná, ale jinak zcela zbytečná. Do kultury mluvil každý, a čím měl vyšší politický post, tím mělo jeho slovo větší váhu, a to bez ohledu na obsah toho, co říkal. Do funkce jsem nastoupil z pozice dlouholetého řadového pracovníka a stanul v čele kolektivu, se kterým jsem dříve sdílel pracovní i mimopracovní aktivity. To mi pozici neusnadnilo, ba naopak. Ovzduší houstlo, klima se zhoršovalo. Bojování s větrnými mlýny po vzoru Dona Quijota je určitě hezké románové čtení, ale v reálném životě záhy volá po změně. Dobře jsem udělal.“

* V čem se muzeum od té doby nejvíce proměnilo?

„Po dlouhé době slouží opět tomu, co dalo muzeu jako instituci vzniknout – péči o kulturní dědictví regionu a jeho zprostředkování široké veřejnosti. Přibylo odborných pracovníků, pozornost se soustředila na jiné osobnosti nadregionálního významu. Klima se změnilo.  Finanční i personální problémy zůstávají a žádnému člověku v řídicí funkci se nevyhnou.“

* Jste v současnosti pravidelným návštěvníkem muzea?

„Jsem spíše občasným návštěvníkem, především výstav výtvarného zaměření. Výčet pozoruhodných výstav je velmi obsáhlý a raději nebudu konkretizovat, ale ze stálých výstavních projektů mě zaujala stálá expozice regionální geologie, která je úžasná. A také expozice ve Špalíčku věnovaná Edmundu Husserlovi.“

* Pracoval jste i jako archeolog. Co vás na této práci přitahovalo?

„Odkrývání a poznávání neznámého. Odhalování způsobu života dávných obyvatel našeho území a předávání poznatků o jejich zručnosti, technické i duševní vyspělosti. Podstatnou část své archeologické praxe jsem se podílel na záchraně ohrožených archeologických památek na různých stavbách na území téměř celé Moravy.  Bylo to náročné, mnohdy vyčerpávající, ale naplňující.“

* Je na Prostějovsku nějaká pro vás obzvláště atraktivní archeologická lokalita?

„Zadání mé diplomové práce znělo ‚Opevněná eneolitická sídliště na moravské Hané‘. Jde o pozdní dobu kamennou, konkrétně kulturu nálevkovitých pohárů a její vývoj v průběhu čtyř tisíciletí před naším letopočtem. Tomuto období jsem zůstal věrný. Lokalitou, která mi obzvláště přirostla k srdci, je eneolitické hradiště Rmíz u Laškova. V jejím okolí jsem objevil pět mohylových pohřebišť z této doby, na jejím výzkumu se podíleli kolegové z Illinoiské univerzity v Chicagu.“

* Co jako archeolog odhadujete, že zůstane za pět tisíc let po naší civilizaci?

„Velkým úspěchem bude, přežije-li v nějaké podobě, byť značně redukované, jakákoliv civilizace. Zoologický druh se netroufám specifikovat.“

* Co jinak děláte a malujete nyní?

„Pořád něco. (usměje se) Momentálně maluji obraz s názvem ‚Jezerní krajina s variacemi na písmeno g.“

* A na co se ještě chystáte?

„Abych pravdu řekl, zcela aktuálně mě čeká napojení domu na hloubkovou kanalizaci, která se právě v naší obci dokončuje. (úsměv) Byl jsem ostatně pověřen archeologickým dohledem na této akci a musím konstatovat, že výsledky jsou zcela mimořádné. Posouvají souvislý vývoj obce od prvních písemných zpráv z počátku čtrnáctého století přes století deváté až do období Velkomoravské říše!“

 * Máte obavy, že už něco v životě nestihnete?

„Ne, naprosto žádné, vše se odvíjí způsobem zcela obvyklým a já děkuji přírodě za vše, co mi umožnila.“

 

MIROSLAV ŠMÍD

* narodil se 22. května 1950 v Horním Štěpánově

* aktuálně žije a tvoří v obci Bílovice-Lutotín na Prostějovsku

* vzdělání zahájil na základní škole v Horním Štěpánově, v letech 1965 až 1968 navštěvoval SVVŠ Prostějov a od roku 1974 do 1979 byl studentem FF UJEP Brno, kde se zaměřil na prehistorii a historii

* byl zaměstnancem, posléze v letech 1980 až 1987 ředitelem Muzea Prostějovska v Prostějově

* následně pracoval do roku 1993 jako odborný pracovník Archeologického ústavu ČSAV Brno

* po roční anabázi v Památkovém ústavu v Olomouci nastoupil v roce 1995 jako vedoucí prostějovského pracoviště Ústavu archeologické památkové péče Brno, kde působil až do konce roku 2017

* přestože je už v důchodu, stále se občas věnuje práci archeologa

* je nositel Ceny města Prostějova za rok 2012

zajímavost: je velkým regionálním patriotem, mimo jiné napsal knihu Hrad u Bílovic, který ovšem se středověkým hradem nemá nic společného, jedná se o hradiště z období 4 tisíce let před naším letopočtem, jež se nachází na katastru obce, kde on sám žije a při nedávném archeologickém průzkumu pak zjistil, že právě tato obec je bez přestání obydlena už od období Velkomoravské říše