Na křižovatce tří vesnic, a to Ludmírova, Hvozdu a Ponikve, leží malebné údolí. Stejně malebný má i název, odjakživa se mu říká Srdéčko. Na pohled samota je už mnoho let domovem ušlechtilých dostihových koní, které zde chová a trénuje rod Popelků. Po svém otci Stanislavovi starším Srdéčko převzal syn, rovněž Stanislav (na snímku). Pod jeho vedením dosáhla malá centrála mnoha velkých úspěchů, mezi nimi i v jedničkových dostizích nejen v České republice. Trénoval skvělého rovináře Oligarcha, vítěze Velké ceny českého turfu, který dvakrát ovládl Cenu prezidenta republiky, dnes pod jeho střechou dupe například bělouš Australien, vítěz rovněž rovinového dostihu EJC Lokotrans Middle. Koně ze Srdéčka pak již mnoho let vyráží i do Velké pardubické, nejtěžšího evropského dostihu. Právě ten je na programu již tuto neděli 8. října a budou u toho hned tři jeho želízka v ohni. Což byla ideální příležitost si o tom všem a spoustě dalších zajímavostí z koňského světa popovídat.

 

* Je všeobecně známo, že pocházíte z rodu, který měl koně odjakživa. Můžete zavzpomínat na svého tatínka, který začal s dostihy?

„Tatínek může za všechno. (směje se) Byl velký fanda koní a první stáje postavil u nás v hospodě, kde měl tažné koně můj děda. Přivedl první dva dostiháky, pak chtěl rozšiřovat. Tak s kamarády vybudoval na Srdéčku nové stáje, tehdy pod hlavičkou SSM, prvních sedm boxů, kam převedli první koně od nás ze dvora. Napřed se běhalo na amatérské bázi, pak byli koně převedeni pod JZD Bohuslavice a začali běhat profesionálně. V devadesátých letech minulého století se ale družstvo dostihových koní zbavovalo, nebyli pro ně rentabilní a prodělávalo se. Otec si tehdy půjčil poměrně hodně peněz, koně koupil a začali jsme soukromě hospodařit. Byla to hodně těžká doba, sponzoři nebyli k mání. Když jsem půl roku nedostal výplatu a doma měl dvě malé děti, musel jsem odejít na zkušenou do Švýcarska. Tam jsem jezdil jako pracovní jezdec pět let u jednoho z nejlepších trenérů.“  

* Tatínek vás vychovával jako svého následovníka od dětství. Jak na to vzpomínáte?

„Krásná doba, bylo víc času, koňáci po dostizích zůstali do druhého dne, poseděli, popovídali, vyměnili zkušenosti, byli soudržní. Dnes to vymizelo, všechno je hlavně o penězích, všichni strašně spěchají, přivezou koně, odběhnou dostihy a honem domů. Sounáležitost ‚koňských‘ lidí při dostizích pomalu mizí, a to mi chybí.“

* Máte na dobu svého dostihového mládí nějakou pěknou vzpomínku?

„Vzpomínek je dost, ovšem jedna je nezapomenutelná. Cesta do Prešova na Slovensko. Jeli jsme na dostihy Pragou RND a už v Olomouci nám přestaly fungovat brzdy. To bylo hodně napínavé… Ale už na to vzpomínám s láskou jako na hezkou příhodu z dětství.“

* Vraťme se zpět do stáje a k chovu. I na ten si váš tatínek potrpěl a vy v tom úspěšně pokračujete. Koho pokládáte za největší posilu vašeho chovu?

„Jednoznačně Měsť, kobyla, která pocházela ze slavného sovětského hřebčína Voschod. Měla třídu a v její krvi kolovaly geny těch nejúspěšnějších sovětských koní. Vyhrála řadu rovinových dostihů i proutěnek a otec ji koupil za dost peněz. Jako každý kůň ani ona ale ‚nefungovala‘ na sto procent, byla hodně nervózní, což po ní synové a dcery naštěstí nedědili. Někteří její potomci byli super, někteří na dráze zklamali, ale pak třeba našli uplatnění v dalším sportu. Celkem přivedla Měsť na svět čtrnáct hříbat. Byla neuvěřitelně plodná a vitální, nepamatuji se u ní na jakýkoliv náznak koliky, horečky nebo něčeho podobného. I její potomci byli velmi zdraví, bezproblémoví koně. Neuvěřitelně moc mi pomohla jak chovatelsky, tak především jako trenérovi. Až díky jejím potomkům majitelé zaregistrovali, že umíme koně nachystat, a přišli k nám do tréninku noví koně. Na důchod se přestěhovala k Aloisi Kubíčkovi do Čech pod Kosířem. Vzorně se o ni staral, Měsť si u něj penzi užívala. Dvanáctého října 2020, trochu symbolicky den po Velké pardubické, odešla. Večer ulehla ke spánku a už se neprobudila. Bylo jí jedenatřicet let.“

* Jak úspěšní byli její potomci?

„Nejvíc ji proslavil Mandarino, který patřil šest sezón k české elitě. Na rovině dokázal třikrát vyhrát, talent ale prokázal i na překážkách. V letech 2007, 2008 a 2010 ovládl Prvomájovou steeplechase a nebýt porážky od Negrose, kterému v roce 2009 dával výhodu čtyř kilogramů, mohl být v listinách vítězů zapsán čtyřikrát v řadě. Dařilo se mu i v Pardubicích, kde se vedle vítězství v první kvalifikaci sezóny 2010 neztratil ani ve Velké. Tu absolvoval čtyřikrát – v letech 2009 a 2010 skončil čtvrtý, v sezóně 2011 doběhl pátý a nedokončil ji pouze v roce 2012, kdy se v ní jako jedenáctiletý loučil se svou kariérou. Jeho polosestra Modena začínala na rovinách a už tam dokázala dvakrát zvítězit, podstatnější jsou ale její čtyři vítězství v překážkových dostizích, kterým vévodí úspěch v ‚malé Velké pardubické‘ – Ceně Labe. Druhá polosestra Mikeila byla úspěšná v crosech. Obě klisny jsem rovněž nasměřoval do chovu.“

* Ještě jedna koňská matka vám osobně přivedla do života dva velmi úspěšné potomky...

„Ano, Laria. Pochází z rodiny slavné klisny Latiny. Dala nám vynikajícího císaře Lombarginiho, který by měl letos opět jet Velkou, a především Larizana. Tomu je patnáct roků, ještě vloni běhal a dokázal porazit i o polovinu mladší koně. Vyběhal bezmála dva a půl milionu korun, což je na koně českého chovu úctyhodná suma. Při posledním dostihu v říjnu 2022 ve Wroclawi se zranil a Jarda Myška ho musel zastavit. Rozhodli jsme se, že už ho necháme odpočívat, i když vím, že by to na dráze zase rozjel. Pořád se chová jako hříbě, cválá, vrtí ocasem, hází zadkem, a když ho pustíme do ohrady, chodí po zadních, bombarďák.“

* Vypadá to, že chov dostihových koní je snadná záležitost a šampionem se může narodit každý rok. Jaká je skutečnost?

„Úplně jiná. Chovnou klisnu musím připustit a zaplatit připouštěcí poplatek. Pak 333 dnů kobylu krmím a čekám, až se narodí hříbě. Pak musím čekat, jak se hříbě projeví, zda bude vhodné k dostihům. Do tréninku jde kolempůldruhého roku věku, ale pořád není jasné, zda bude běhat. Takže přibližně do tří let věku koně do něj stále investuji. Tyhle náklady, přidáme-li veterinární péči a podobně, jdou na můj vrub. A zda se vrátí, to je otázka právě pro toho koně. Pokud neuspěje, jde ze sportu. Protože když neběhá u nás, nebude běhat nikde.“

* Je to smutné, ale v koňském světě se to prostě děje. Přišel jste už o některého ze svých svěřenců kvůli zranění na dráze?

„V roce 2018 skončil na Taxisu Vicody, zlomil si nohu a musel být uspán. Pro mě byl nejvíce fatální rok 2006, kdy jsme jeli do Itálie s Maldinim, dalším potomkem Městi. Vyloženě kůň do Pardubic, velký, narostlý, slušnou třídu ukázal už jako tříletý v proutěnkách. Když jako čtyřletý přešel do krosů, vyhrál lehce tři dostihy v řadě, poslední navíc s velkou váhou. Pak pro něj byl dostih až při Velké, tak jsme se rozhodli vyplnit pauzu startem v Meranu. Na start už se nepostavil, zlomil si nohu a musel být utracen. Tři dny jsem nepromluvil a chtěl se vším seknout. Měl jsem velmi dobré nabídky, abych ho prodal. Ale nejsem jen chovatel, ale i trenér, a tak jsem je odmítl, i když peníze za něj by se nám tenkrát hodily. Nebylo to poprvé, co jsem podobnou nabídku odmítl, a ani poprvé, co se mi to vymstilo. Jeho konec mě nikdy mrzet nepřestane. Mohl být velkou nadějí na úspěch ve Velké.“

* Pomalu se blížíme k Velké pardubické. Vy jste tam dosáhli úspěchu už v roce 2008. Čí to byla zásluha?

„Tehdy doběhl kůň našeho chovu Hirsch druhý, i když vlastně třetí. Vítěz Amant Gris byl pro neobjetí jednoho bodu diskvalifikován, a tak se posunulo pořadí. To jsme netušili, že o pár let později budeme ve stejné situaci.“

* Myslíte na diskvalifikaci Nikase?

„Ano, to bylo něco, o čem jsem si myslel, že nikdy nemohu zažít... Nikas vyhrál, ale po pár dnech mi oznámili, že byl pozitivní na doping a diskvalifikovali ho. Pro mě to byly zlé dny, nemohl jsem spát, pořád jsem přemýšlel, jak se k tomu koni nikotin dostal. Nepřidala tomu ani média, která si na nás pořádně smlsla, v jejich podání byl Nikas zdrogovaný tak, že v něm nic jiného nenašli. Až po dalším prozkoumání vzorků bylo zjištěno, že nikotin byl v krmivu, které jsme odebírali, a my jsme to nemohli nijak ovlivnit. Firma se k tomu nepostavila, takže byl soud, kde sice došlo k určitému finančnímu vyrovnání., ale vítězství Nikasovi už nevrátili. Čas, který zaběhl, je dodnes rekordem dráhy. Ten oficiálně drží Ribelino, který na jeho místo postoupil. Na tom celém mě těší jediná věc, že se za mě postavila dostihová veřejnost. Pepa Váňa, Martina Růžičková a další o mně hodně mluvili v dobrém, věřili mi.“

* Srdéčko předtím postihly i jiné problémy. Jak jste se s nimi srovnal?

„Na jaře 1997 nám někdo podpálil stáje, zřejmě nedopalkem cigarety. Tehdy jsme měli jediné štěstí, že se nám podařilo dostat všechny koně ven a zdravé. Na podzim téhož roku jsme zažili opačnou situaci. Nad Srdéčkem se během dvou hodin prohnaly tři velké bouřky provázené lijáky a celé údolí se proměnilo v dravou řeku. Ta si pochopitelně proklestila cestu stájemi. Že jsem to tehdy nevzdal, za to mohou koně. Bylo třeba se o ně pořád starat, přemýšlet jsem mohl, až když jsem šel spát. A na to už moc sil nebylo.“

* Když postoupíme k letošní Velké pardubické. Kvalifikovali se vám stejně jako loni tři koně, poběží všichni?

„Ano. Kvalifikaci mají splněnu Lombargini, Imphal a Zataro. Jsou v této chvíli zdraví, v tréninku se jeví dobře. Pokud jim to vydrží, šanci mají. Problém je ale jinde. V Čechách je velký nedostatek kvalitních překážkových jezdců a na koně v tomto dostihu nemůžete posadit někoho, kdo nemá zkušenosti. Bude tak rozhodující, jací jezdci se na koho posadí. My sehnali zkušenost, ale museli si pomoci u se zahraničí.“

* Když zmiňujete nedostatek jezdců, jak jste na tom vy s následnictvím. Máte komu předat rodinné koňské hospodářství?

„Oba moji synové chodili do stájí vypomáhat ještě v době, kdy studovali na gymnáziu. Dnes mají své kariéry v úplně jiných odvětvích a jeden z nich navíc s rodinou žije v Ostravě. I když nám stále fandí a stejně jako sestra se švagrem jezdí fandit na naše dostihy, tudy asi cesta nepovede. Nicméně doufám, že se najde někdo, komu předám své znalosti a zkušenosti. Byl bych rád, aby v tom někdo pokračoval. Své rodině dlužím, protože v době, kdy byli kluci malí, byla skoro všechna starost o ně na manželce, doma mě moc nevídali. Já jsem byl dopoledne u koní, odpoledne a večer ve druhé práci a o víkendech na dostizích.“  

lidí při dostizích pomalu mizí, a to mi chybí...

 

Hirsch                 2008     2.

Mandarino         2009     4.            2010     4.           2011     5.

Nikas                   2013     2.            2015     1. (diskvalifikace)

Modena              2015     7.           

UniverseofGracie            2017     6.

Stretton              2019     2.           2020     8.           2021     7.           2022     8.

Lombargini        2022     6.

 

STANISLAV POPELKA

* narodil se 26. dubna1962

* je chovatelem dostihových koní ve stáji Srdéčko u Hvozdu na Prostějovsku

* už dlouhou řadu let patří k nejúspěšnějším českým trenérům

* jeho svěřenci pravidelně bodují v nejvýznamnějších překážkových závodech a vyhrávají  jedničkové dostihy, kde momentálně často uspěje vlastní odchovanec Lombargini

* ve stájích připravuje každoročně kolem 27 koní

* mezi jeho jedničkovými vítězi najdeme i skvělého Oligarcha, vítěze Velké ceny českého turfu, který dvakrát ovládl Cenu prezidenta republiky

* nové mladé posily pocházejí vesměs z vlastního chovu, například Moliero (Zazou) je prvním potomkem vítězky Ceny Labe Modeny (Jape), Molly (Zazou) je naopak zřejmě posledním potomkem Mikeily (I Shall Stay), kterou se trenér a chovatel rozhodl z chovu vyřadit a Bábou obou dvouletků je legendární Měsť (Mistnik)

* po jedenácti letech se mohl radovat i z úspěchu na nejvyšší scéně rovinových dostihů, zásluhu na tom měl Australien, který jako největší outsider zaskočil elitní české mílaře a středotraťaře v EJC Lokotrans Middle

* známá je kauza kolem Nikase, který vyhrál Velkou pardubickou 2015, avšak následně byl diskvalifikován pro doping, vyšetřování prokázalo, že zajázaný prostředek byl nelegálně obsažen v krmivu

* soud s výrobcem sice vyhrál a stáj se dočkala finančního odškodnění přes dva miliony korun, triumf už ale Nikasovi nikdo nevrátil

* celý život žije ve Hvozdu u Konice, kde také provozuje hospodu „U Popelků“

* s manželkou Lenkou má dva syny, Stanislava a Lukáše a tři vnoučata

* od mládí rád lyžuje

zajímavost: S dostihovou legendou Josefem Váňou se zná přes 40 let z doby, kdy Váňa jezdil jako amatér ve Světlé Hoře. Přes zimu dělal vlekaře na Petrových kamenech a na Pradědu, kam Stanislav jezdil s kamarády lyžovat.