„V té spanilé dědince jsem strávil snad vůbec nejkrásnější dny svého života,“ napsal prostějovský rodák Edvard Valenta ve své knize Život samé psaní. Přitom právě Valenta procestoval celý svět, načež po válce se trvale usadil v Praze. Jeho slova by podepsala celá řada pozoruhodných lidí. Nepochybně mezi ně patří i prof. Ing. Kamil Wichterle, DrSc. (na snímku), syn světoznámého vědce Otto Wichterleho a zubní lékařky Lindy Wichterlové. Na ni ve Stražisku vzpomínají jako na neobyčejně milou dámu, se kterou byla radost popovídat si o čemkoliv na světě. Právě vysokoškolský profesor, který během svého života zapsal 25 patentů a přednášel na mnoha světových univerzitách, koncem letošního října zavítal do sálu obecního úřadu ve Stražisku, aby přítomným vyprávěl o životě v dobách, kdy do obce ještě nevedla pořádná silnice a všichni sem jezdili výhradně vlakem. Obsah tohoto setkání, kde padaly i četné dotazy, jsme zpracovali do formy rozhovoru. Avšak ještě než jsme jeho první část stačili zveřejnit, maminka Linda uplynulý pátek 24. listopadu odešla bohužel do toho nejpůvabnějšího nebe (čtěte na dvoustraně 28a29 – pozn.red.).

uplynulý pátek 24. listopadu

* Co pro vás osobně představuje Stražisko?

„Nejkrásnější část života, neboť jsem zde trávil každý rok letní prázdniny. (pousměje se) V roce 1947 jsem tady nastoupil do první třídy, můj bratr Ivan to samé udělal o dva roky dříve. Až do páté třídy jsem tady chodil do školy vždy nějaký měsíc před začátkem či po skončení letních prázdnin. Náš pobyt pokaždé záležel na tom, zda bylo možné přebývat v naší vile, kterou v chladnějším počasí nebylo a stále není možné vytopit. Dokud bylo chladno či jakmile se ochladilo, navštěvoval jsem školu v Praze.“

* Na co jste se sem hlavně těšil?

„Hlavně na kamarády, protože ty jsem v Praze ani moc neměl. Bylo těžší se tam s někým spřátelit, ve Stražisku jsme k sobě měli všichni blíž. Bavil jsem se hlavně s vrstevníky z Malen, protože jsme měli vždy společnou cestu ze školy. Prakticky denně jsme také chodili hrávat fotbal k sokolovně. Mezi mé velké kamarády patřil třeba Vladimír Ohlídal, byli jsme stejně staří. Jeho tatínek byl místní holič, který řemeslo opustil a věnoval se lámání kamene.“

* Jaká je vaše první vzpomínka na Stražisko?

„Ta se váže k roku 1945, kdy mně ještě nebyly ani čtyři roky. Tehdy ve Stražisku již od jara žila moje teta s malými dětmi, protože se bála v Prostějově bydlet v domě, který stojí mezi železničním nádražím a továrnou Wikov. Kvůli tomu reálně hrozilo, že právě toto místo může být bombardováno. Ostatně hlavní prostějovské nádraží skutečně vybombardované bylo. Teta nám vyprávěla, jak se ke konci dubna do Stražiska dostala skupina německých vojáků i důstojníků a jedna část bydlela také v naší vile. Když válka končila a fronta přicházela, tak Němci se podívali na své speciální mapy, na kterých měli zakreslenu silnici končící v Čuníně. Dál už nepokračovala. Takže v zoufalství svá auta a všechen materiál zavezli do podzámčí, což je takový trojúhelníček za železniční tratí pod lesem. Tam je zapálili a utekli do lesa. Asi se chtěli dostat někam ke Konici. Ono totiž za Jednovem už tehdy začínalo Německo, do něhož patřil třeba Brodek u Konice či Runářov. Z toho všeho mně zůstal v mysli obraz těch spálených vojenských vozidel, jak stojí v podzámčí.“

* Co se s nimi dělo dál?

„To bylo zajímavé. V létě kluci z vesnice jedno auto, které sice nemělo pneumatiky, ale kola mu zůstala, dostrkali k sokolovně, kde se zrovna pořádala sokolská slavnost. Pak seděli v tom německém autě, s německými helmami na hlavách, což byla velká show. Nakonec se jedno rozebralo a z jeho kovového rámu se udělal mostek přes potok, který byl mnohem bytelnější než všechny ostatní. Ty totiž byly pouze dřevěné.“

* Vaše maminka byla vždy chodící kronikou Stražiska. Často vzpomínala i na doby, kdy tato obec teprve získávala svůj současný ráz a nevedla do ní žádná silnice. Všichni sem jezdili výhradně vlakem. Co se vám z tohoto období vybaví?

„Maminka vždy říkala, že lidé ze Stražiska se rozdělují na místní a pak dále na ‚měšťáke‘ a ‚chataře‘. Jak říkala paní Konečná: ‚Chataře přejedó a veprdnó o lesa škatolko.‘ (úsměv) O chatařích toho moc nevím, my jsme patřili mezi ty ‚měšťáke‘ pocházející z Prostějova. Všechno začalo tím, že do Stražiska byla už v roce 1883 postavena železnice. Do Prostějova to trvalo tři čtvrtě hodiny. Železnice způsobila, že prostějovští občané se občas vydali na výlet. Stražisko se jim zalíbilo. Konkrétně Josef Berka si zde pod kostelem postavil vilku Šumná. Kromě toho začal zvelebovat Stražisko, udělal v lese cestičky a otevřel je pro první návštěvníky. Na kamenné zdi za silnicí u rybníka má pamětní desku. Vždyť on se nejvíce zasloužil o to, že zpopularizoval Stražisko mezi lidmi z Prostějova. Ti zase přispěli k tomu, že vesnice vzkvétala.“

* Dnes jezdí vlakem z Prostějova do Stražiska a dále do Konice jen hrstka cestujících. Tehdy to ovšem bylo jiné…

„Nástupiště bylo ve srovnání s tím dnešním mnohem delší. V neděli ráno, když přijel dlouhatánský vlak s několika vagóny od Prostějova, bylo na nádraží neuvěřitelně rušno. Všichni tehdy jezdili do Stražiska vlakem. A to včetně mého dědečka, který byl ředitelem továrny Wikov, v níž se mimo jiné vyráběly automobily. (směje se) Do Stražiska totiž původně vůbec nevedla silnice a dojíždělo se sem po hodně špatné cestě.“

* K velké popularitě obce mezi tehdejší prostějovskou smetánkou přispělo i to, že se sem nastěhoval významný prostějovský starosta Karel Vojáček se svojí ženou…

„Ano, pod lesem si postavili dům s velkou věží. Naproti domu vybudovali prázdninovou kolonii, která byla určena chudým dětem z Prostějova. Jelikož byli bezdětní, tak i svůj dům odkázali městu. Stal se z něj sirotčinec.“

* Velký zlom v tomto ohledu znamenalo vytvoření spolku Zátiší. Kdo se o to zasloužil?

„Za tím stál opět podnikavý Josef Berka, který dal dohromady skupinu devíti podílníků. Ti vytvořili spolek Zátiší, dnes bychom řekli družstvo Zátiší, a koupili pozemek, který se rozprostíral od suchdolské cesty až k nahoru k Žižkově stráži, kde pak nějaký čas stávala i rozhledna. Díky spolku vznikla budova, v níž každý z podílníků měl jednu světnici. Později si většina podílníků postavila samostatná letní sídla. Tak například vila Šárka, kterou si nechal postavit architekt Venclík, je krásná stavba, dnes ve velmi pěkném stavu.“

* Budova Zátiší ve Stražisku stále stojí. Mezi blízkými vilkami je nejznámější Pampeliška, do níž svého času jezdil herec Ladislav Pešek. Máte na něj nějaké vzpomínky?

„Moc ne. Pouze maminka o Peškovi vždycky říkala, že ten v té vile sedával vždycky zády k cestě, aby nemusel lidi zdravit. (smích) Na druhou stranu existují fotografie, na nichž je zachycen, jak se přidal k místnímu ochotnickému spolku a hrál s ním divadlo.“

* Kde se lidé z Prostějova, kteří v neděli a o prázdninách mířili do Stražiska, nejčastěji scházeli?

„Nejdříve si vybudovali altánek, který stál hned u nádraží, kde hrávali karty. Později se přesunul blíž k tenisovému kurtu, který zde zřídili. Právě u něj se každý večer společnost scházela. Byla to značně velká skupina lidí, kteří přes léto tvořili snad polovinu obyvatel Stražiska. A samozřejmě se tam přes den pohybovala i velká parta naší mladší generace. Dnes už kurt není tak dobře udržovaný, ale pořád se na něm dá hrát. Kromě toho jsme se každou poslední sobotu v srpnu sešli na Žižkově stráži, kde se v tomto termínu hrálo divadlo, vyprávělo se a zpívalo okolo táboráku. Všichni byli angažování, ať chtěli, či nechtěli.“

* Ve vaší rodině byl také někdo z původních devíti podílníků Zátiší?

„Ano, můj dědeček z maminčiny strany byl jedním z nich. V Zátiší měl pronajatu malou vilku Žerotínku. Na dnešní poměry se jednalo o maličkou chatičku bez vody i bez elektřiny. Ale s maminkou a babičkou jsme tam trávili část dětství. V padesátých letech jsme se z ní museli vystěhovat a bylo to přiděleno někomu z Prostějova.“

* Vaše rodina je však spojována s letním sídlem, které stojí blíže k Malenám. Jak jej získala?

„Vila byla postaven v roce 1910, můj dědeček Karel si ji několik let pouze pronajímal. Teprve v roce 1928 ji definitivně odkoupil a opravil. Právě v ní se moji rodiči zasnoubili a ve Stražisku měli i svatbu. Tatínkovi bylo pětadvacet a mamince necelých jednadvacet. Když šla svatba z kostela, tak se udělal špalír, který jim zabránil jít dál, dokud se ženich nevyplatí. To bylo velice drahé, ale byla u toho velká legrace. O padesát let později slavili moji rodiče na místním národním výboru zlatou svatbu. A před šesti lety v naší vile maminka i s občany Stražiska oslavila sté narozeniny.“

* Vaší rodině byla znárodněná celá továrna Wikov. Jak je možné, že vám v padesátých letech komunisté nezabavili i vilu ve Stražisku?

„Zálusk na ni měli, uvažovalo se o tom, že v domě vznikne školka či učňovské středisko. Jenže problém byl v tom, že ona se na nic z toho absolutně nehodila. Nedá se totiž pořádně vytopit, přes zimu je prostě neobyvatelná. Její podstatnou část tvoří velká hala. Pouze ve třech místnostech stojí kachlová kamna, na která si stejně můžete sáhnout, i když je roztopíte. Navíc jsou tam velká okna. Můj syn se tam jednou pokusil s kamarády strávit Silvestra. Skončilo to tak, že v jedné místnosti kolem kamen měli spacáky a klepali se zimou.“

* I díky tomu váš otec tuto vilu nakonec uhájil…

„Ale jednoduché to neměl! Bylo to i díky tomu, že nebyl pouze chemický vědec. Za války vyvinul ve Zlíně u Bati silon. Po jejím skončení pak koordinoval výstavbu fabriky, ve které se silon ve velkém vyráběl. Bylo to v Žilině na Slovensku. Když bylo potřeba výrobu rozšířit, tak otec domluvil velké setkání ve Stražisku. Tehdy se sem sjeli různí mocní lidé z celé republiky. A do toho zrovna přišla komise s tím, že by nám tu vilu zabavili. Jenže před ní stály dva tatraplány z ministerstva. Takže členům okresní komise spadla čelist a snahy o zabavení definitivně ustaly.“

* O vilku Žerotínku jste ovšem přišli…

„S tou už jsme takové štěstí neměli. Většina letních domů lidí z Prostějova byla v padesátých letech zkonfiskována, takže původní majitelé v nich v nejlepším případě uhájili nějakou světničku, kterou mohli sem tam obývat. Později se něco z toho vrátilo v restitucích. Nám ovšem třeba továrnu znárodnili už v roce 1945, takže se nás to netýkalo. Díky tomu se aspoň nemusím starat o nějaké velké majetky. Ona ta vila stačí.“ (úsměv)

* Vlastníte vy sám vozidlo značky Wikov, které vyráběla továrna vašeho dědečka?

„Vozidlo Wikov jsme měli asi tak do roku 1953. Jenže pak otec za vybudování fabriky v Žilině dostal státní cenu. To bylo spojeno s finanční odměnou, za kterou si koupil škodovku. Wikovku jsme pak prodali. Ono nešlo o příliš komfortní auto. Bylo těžké, žralo spoustu benzínu, pršelo do něj a mělo spoustu dalších nectností.“

* Značku Wikov se však podařilo oživit vašemu synovci…

„Ano, Martin dnes vlastní strojařskou firmu v Hronově. Tehdy patřila krachující firmě ČKD, on si však našel dobrý artikl a pustil se do výroby převodovek pro elektrárny, lodě či těžní plošiny. A to celkem dobře vynáší. Pro radost si pak koupil ještě dvě sklárny. Co je důležité, tak to, že vykoupil ochrannou značku Wikov. Kromě toho sehnal i staré Wikovky, ve fabrice má síň, kde stojí minimálně tři auta opravená a naleštěná. Zhruba před deseti lety byl s jedním i ve Stražisku, když se tady konal sraz. Co se mě týká, tak já mám škodovku, která mi stačí.“ (pousměje se)

* Dnes je Stražisko proslulé zejména svým koupalištěm. Bylo tady už tehdy nějaké?

„V Zátiší bylo na potůčku vybudované malé koupaliště, které později zaniklo, protože se rozhodli, že postaví větší koupaliště pod rybníkem. Také jsme se koupali v rybníku, který byl ale hodně bahnitý. Když se slavnostně otevíralo současné koupaliště, tak byla pořádná zima a pršelo. Přesto můj otec trval na tom, že se při této příležitosti v něm musí někdo vykoupat. Ale nikdo se k tomu neměl. Takže on si v té zimě zahrál na kamikadze a v koupališti si po jeho otevření zaplaval jako první.“ (úsměv)

* Stražisko díky knize Život samé psaní Edvarda Valenty proniklo i do literatury. Četl jste jeho vzpomínky?

„Vím o nich. Nicméně četl jsem také knihu Rajský ostrov, kterou napsal spisovatel Jaromír John, který si rovněž pronajímal letní byt ve Stražisku. V té knížce vzpomíná, že jeho tatínek, který byl kupcem, jel někde v okolí a v lese ho přepadli loupežníci a on se jim ubránil. A pak dojel do vesnice Stražisko. A tam už nebyli loupežníci, ale hezké děvče, které si pak vzal za ženu.“ (směje se)

* Pro vaše rodiče byl důležitý tenis. Právě u něj se spolu seznámili a dlouhá léta jej ve Stražisku hrávali. A co vy, hrával jste jej někdy?

„To vám řeknu zcela přesně. Jako dítě jsem byl slabý chlapeček na rozdíl od mého o dva roky staršího bratra, který ze mě ve všech sportech dělal blbce. I proto jsem k tenisu v mládí nenašel kladný vztah. A když jsem vyrostl, tak jsem se věnoval spíše běhu, deset let jsem závodně běhal atletickou ligu. Tenisu jsem se ale spíše vyhýbal, protože když se to člověk nenaučí do deseti let, tak už to není ono.“

* Myslíte si, že jste ve Stražisku prožil své „zlaté časy“?

„Asi ano, ale člověk má vždy tendenci si minulost idealizovat. (pousměje se) Pravdou je, že se žilo jinak. Když jsem šel v šest hodin na houby, tak býval les plný. Strejcové a tetky v té době již sbírali větvičky na zimu a sekali trávu mezi stromy. Lesy byly nádherné a všude v nich rostly jahody... A za mladých časů mých rodičů se svítilo petrolejkami. Jako první měl elektrické dynamo mlynář pro svůj mlýn. A elektřinu vedl ještě do nedaleké hospody U Růžičků, kde byla jedna žárovka. Těžko tedy říct, co přesně jsou zlaté časy. Je to asi zkrátka přesně tak, jak to definoval spisovatel Jirotka ve svém Saturninovi: zlaté časy byly v době, kdy byl mlád náš dědeček…“

 

KAMIL WICHTERLE

Foto/48/martin_wichterle_profilovka_mls

* narodil se 11. října 1941 ve Zlíně

* stalo se tak v rodině tehdejšího chemika firmy Baťa

* od mládí miloval matematiku, chemii vůbec dělat nechtěl

* oo úspěchu v celostátním kole matematické olympiády mu uznávaný profesor Jarník doporučil, že pokud má smysl pro řemeslo, měl by jít na techniku, jeho otec mu ale doporučil Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze, kde mu slíbil „spoustu matematiky“.

* na VŠCHT promoval v roce 1963

* kandidátskou práci v oboru Teorie chemické techniky obhájil v roce 1968 v Československé akademii věd na nynějším Ústavu chemických procesů

* na Akademii věd působil jako vědecký pracovník s hlavním zaměřením na výzkum procesů ve vysoce vazkých a nenewtonských kapalinách

* v roce 1997 přesídlil do Ostravy, kde vybudoval program Chemické a environmentální inženýrství na Fakultě materiálově-technologické. Tam stále přednáší

* během života si v oblasti svého výzkumu připsal 25 patentů

* jeho bratr Ivan Wichterle je rovněž vědcem v oblasti fyzikální chemie

* má 5 dětí a 14 vnoučat

zajímavost: coby vystudovaný chemik a zapálený matematik se podílel na výpočtech nejvhodnější odstředivé síly potřebné k výrobě kontaktních čoček, které vymyslel jeho otec Otto Wichterle, ve srovnání s ním byl zběhlejší v matematice a ovládal řešení nelineárních diferenciálních rovnic přibližnými metodami, k nimž využíval i tehdejší sálové počítače