Má nezaměnitelný hlas a stejně nezaměnitelný humor. Je vynikající komička a vyhledávaná divadelní, televizní a filmová herečka. Má dceru, je rozvedená a před pár dny jí bylo 51 let. I když se narodila v Olomouci, dětství a část mládí prožila v Prostějově. Vystudovala tehdejší Střední ekonomickou školu v Palackého ulici, obor zahraniční obchod.  Ve třetím ročníku na střední škole začala dělat amatérské divadlo, ve čtvrtém ročníku se dostala do brněnského Divadla Husa na provázku, kde se otvíralo Dětské studio. Odmaturovala a místo do kanceláře zamířila do divadla. Po čtyřech letech se přihlásila na DAMU a dostala se do Prahy, kde žije a pracuje dodnes.

 

* Málokdo o vás ví, že do vašeho života neodmyslitelně patří Prostějov a také Křenůvky, kde vaše rodina měla chatu. V životopise totiž máte místo narození Olomouc. Jak to tedy je?

„V Olomouci jsem se narodila, ale rodiče žili v Prostějově. Mám trochu složitou rodinnou historii, jedna babička, tátova maminka, byla Polka ze severní Moravy. Druhá část rodiny je z Dobromilic. Mámin děda byl takový koumák, vymýšlel třeba závlahu na polích.

Stran chaty, která mimochodem v Křenůvkách dodnes stojí, mé první herecké krůčky začaly asi u obřího táboráku právě tam. Jezdívali jsme tam každý víkend, každé prázdniny. Vytvořili jsme dětskou partičku. Lítali jsme mezi chatami osady, bylo jich tam asi čtyřicet. Všichni z generace Husákových dětí, počítali jsme to podle let. Z mého ročníku, tedy 1973, nás bylo šest. Rok 1974 měl počty podobné. Vymýšleli jsme blbosti a rozvíjeli nejrůznější teorie.

Elektřina v osadě byla, ovšem voda se brala v kýblech ze studny, byla uprostřed osady. Největší ‚hlína‘ nastala, když se z ní plnila společná sprcha. Kýblovalo se ve dvou řadách, a sice od studny ke sprše a zpátky. Vše končilo naplněním nádrže a tím, že jsme byli mokří.... Krásné vzpomínky mám taky na antukové hřiště, kde se hrál tenis, volejbal, sedávalo se kolem a vše se komentovalo. Nebo na obří táborák, který býval jednou ročně. Běžel playback, my děti jsme tancovaly a tanečky uváděly. K tomu patřila i komunitní výchova. Ráno nás rodiče vypustili, večer jsme se vrátily. Když jsme něco provedly, trestalo se to u chaty, kde se na vše přišlo. Facka sem, facka tam, bylo vyřešeno. Ke každé rodině také patřil pokřik, zvuky, jimiž rodiče potomky svolávali. Můj táta měl speciální pískot, jakmile zazněl, věděla jsem, že mám jít domů.“

* Chatu ještě máte?

„Rodiče ji prodali už před mnoha lety. Já se tam od té doby byla podívat jednou, to bude asi 15 let. Procházela jsem se osadou a zjišťovala jsem, že ty moje vzpomínky tam jsou pořád, že chaty většinou mají stejné majitele nebo je vlastní jejich děti. Potkala jsem spoustu lidí a bylo to až srdcervoucí.“

* Vraťme se k vaší cestě na divadelní prkna. Tou nebyl nadšen hlavně váš tatínek, ekonom. Měla jste s tím velké problémy?

„Studovala jsem před rokem 1989 velmi prestižní zahraniční obchod, ale mě to tam od prváku strašně nebavilo. Po druháku jsem pak odjela na tábor pomáhat do kuchyně. Tam jsem potkala Janu Soukupovou, brněnskou kulturní redaktorku, a Kamilu Opletalovou, výtvarnici z brněnské Kamenné kolonie. Když jsem ji po prázdninách navštívila, byla jsem tím světem, umělci, fascinovaná. Kvůli divadlu jsem začala flákat školu. Vystudovala jsem to, ale už když se blížila maturita, věděla jsem, že se ekonomikou nikdy živit nebudu. Dokonce jsem k maturitě nechtěla ani jít, ale rodiče mě donutili.

Měli pocit, že to není stálé povolání, a když už, tak jen pro několik vyvolených. Nechápali, kde se to ve mně vzalo a proč nemůžu dělat ‚normální‘ práci a hrát jen ve volném čase. Máma plakala, táta se zlobil. Zpětně se jim nedivím. Kdyby mi tohle udělala dcera, byla bych úplně šílená. Maturitu jsem ale zvládla. Ale když jsem přišla do divadla, najednou jsem věděla, že tohle chci dělat! Ne snad kvůli absolutní okamžité lásce k divadlu, ne že bych se vnímala jako fantastická herečka, spíš jsem se hned přimkla k lidem, k atmosféře, jež mi přišla jako životní filozofie. O tom, že budu herečkou, asi rozhodl konkurz do Dětského studia na provázek, což je Divadlo Husa na provázku, kam mě vzali.“

* Rodiče vás ve vaší další cestě podporovali?

„Mí rodiče byli otevřeně proti. Na třídním srazu, třicet let po maturitě, mi řekla má bývalá třídní, že za ní táta jel až domů a vysvětloval jí, že divadlo dělat nebudu. Ona mu odpověděla, že už to bude muset nechat na mně, že mě musí nechat jít. Táta mi divadlo nikdy neodpustil. Nikdy se na mě nebyl podívat, nesledoval to, co dělám. Máma se s tím časem smířila.“

* Dostaly jsme se k vaší mamince. Vzala jste si ji domů těžce nemocnou a pečovala o ni několik let. Nelitovala jste toho někdy?

„Ano, ale já se o ni starala dřív, než začala mít zdravotní problémy. Když otec zemřel, přestěhovala se za mnou do Prahy a stala se na mně závislá. Bylo jí skoro osmdesát let. Musela jsem jí pomáhat. V Praze bylo pro ni všechno daleko, takže jsem jí začala nakupovat, venčit psa. O tři roky později prodělala mozkovou mrtvici. Rekonvalescenci jsem si vzala na svá bedra, protože varianta, že by šla do LDN nebo pečovatelského domu, pro mě nepřicházela v úvahu. Sice už se nedokázala obstarat, hodně zapomínala, nebyla schopná si vzít léky, ale na umístění do nějaké z těchto institucí mi nepřipadala. Když jsem byla malá, babička byla v LDN a já si to dodnes pamatuji. Je to jeden z nejhorších zážitků, které z dětství mám. Máma mě za ní sice často nebrala, ale obrazy na stěnách bych mohla popsat ještě teď. Bylo to příšerné prostředí. Když se toto období u mých rodičů blížilo, zařekla jsem se, že je tam neumístím. O tátu se postarala máma, ale pak už nezbyl nikdo.“

* Šla jste do toho, i když jste v té době měla malé dítě. Věděla jste, co taková péče obnáší?
„Po mrtvici si zlomila krček a vše se začalo nabalovat. Lékaři s ní odmítli rehabilitovat, protože byla zmatená, nevěděla, co je za den, nespolupracovala. Nechtěla jsem to tak nechat, šla jsem tedy za rehabilitační sestrou a poprosila ji, aby mi ukázala, jak mám s mámou cvičit. Dala jsem se do toho a rozchodila ji. Po dvou letech jsem ale skončila v nemocnici se zády. V té době se o ni neměl kdo starat, proto jsem ji umístila na dva týdny do LDN. Tam se začala zhoršovat. Když jsem tam za ní přišla, měla v sobě tak silné léky, že nemohla ani promluvit. Z tohohle propadu jsem ji už nikdy nedokázala dostat zpátky.“

* Jaký byl váš život poté, co maminka zemřela?

„Stres, který souvisel s péčí o ni, pomalu dobíhal. Trvalo asi půl roku, než to na mě psychicky dopadlo. Perfektně jsem se naučila fungovat pro někoho nebo za někoho, ale ne sama za sebe. Až pak jsem si uvědomila, že jsem se nezhroutila z toho, že jsem se rozvedla, čemuž jsem to zprvu přikládala, ale z kolotoče, který se zastavil.“

* Pojďme k něčemu veselejšímu. Vaše první velká filmová role byla v Účastnících zájezdu. Vzpomínáte na ni ráda?

„Byl to první film Jirky Vejdělka. Jsem ráda, že právě tenhle film se stal kultovním. Sešli jsme  se na něm skvělá parta skoro vrstevníků a užili jsme si to, ačkoli se točilo v příšerných podmínkách stran počasí. Vlastně jsme byli všichni takoví Účastníci zájezdu. Ale bylo to náročné, třeba když se točilo na dálnici, tak se půlka autobusu vybrakovala, nastěhovala se tam technika, půlka herců seděla někde na benzince, autobus jel někam a točilo se, pak se vrátil, my na benzince posilnění. Vzpomínek mám spoustu, včetně natáčení v pět hodin ráno v počasí, kdy byla voda teplejší než vzduch. Účastníky jsem nakonec odskákala zápalem plic.“

* V seriálu  Osada hrajete Radku Južanovou. Je vám tento seriál blízký vzhledem k dětství? 

„Osada se mi vryla do paměti víc než ostatní filmy nebo seriály. Obě série se dohromady natáčely přibližně deset měsíců v překrásné lokaci u rybníčků v Nižboru. Chatičky, i když šlo o dekorace, vypadaly naprosto reálně. Můj manžel Igor Bareš dokonce doplnil naši chatu o své vlastní plakáty. Cítili jsme se tam jako doma. Vzhledem k délce natáčení jsme navázali přátelské vztahy nejen s kolegy, ale s celým štábem. Ženské herecké sekci to vydrželo i po natáčení. Scházíme se a plánujeme společné představení, případně film. Sedly jsme si! To se tak často nestává. Samo natáčení přinášelo spoustu vtipných momentů, které nás velmi sblížily. S Igorem oba pocházíme z Hané, žili jsme v Brně. Měli jsme spoustu témat, která nás propojovala. Na tomto natáčení byla pořád stejná parta herců. Nepřicházely nové postavy, což se také moc často nestává.“

* Režiséři hodně využívají váš komediální talent. Kde se to komično ve vás vzalo?

„Můj otec byl typický cholerik, dokázal vzplanout během sekundy, takže něco z jeho chování jsem do té ženské určitě implantovala. Taková poloha je mi hodně vlastní, tím, že ji mám dobře nakoukanou, těší mě, že rozesmává. Ale můj otec, na rozdíl od učitelky, která se snaží předvést dětem, jak vypadá divadlo, organizuje za tím účelem všechny dospělé kolegy, se jen vztekal. Ve společnosti dokážu bavit všechny a dlouho, někdy až úmorně, mám ráda, když se lidi baví a když mě dokážou i k nějakému tomu vtipu inspirovat, když se smějí a je jim dobře. Ale ve svém soukromí už tak zábavná nejsem. Nejsem právě optimistka, ale ráda se směju, a když zjistím, že dokážu rozesmát ostatní, tak díky nim je mi fajn.“

* Kdybychom vás v Praze chtěli vidět, kam zamířit?

„Už přes 15 let je mou domovskou scénou Divadlo Minor. Já se tam taky vdala, následně rozvedla, porodila dceru a vrátila se tam i po mateřské dovolené. Je tam skvělá parta a dělá se divadlo, řekla bych, na vysoké úrovni, rodinné představení, kdy se baví rodiče i děti.“

 

 

EVA LEINWEBEROVÁ

* narodila se 27. února 1973 v Olomouci

* je jedináček

* vystudovala ekonomii, táhlo ji to ale k divadlu

* než se dostala k menším rolím, fungovala v brněnském Divadle Husa na provázku jako elévka a holka pro všechno. Poté vystudovala DAMU a přes divadlo Nablízko a divadlo Minor doputovala do Městských divadel pražských

* ve filmu zabodovala v Účastnících zájezdu, hrála i v seriálech (např. Trpaslík, Vzteklina, Krejzovi, Osada)

* je rozvedená a má dceru Dorotku

* ve volném čase ráda chalupaří a je milovnicí koček

zajímavost: na YouTube ji můžete vidět v roli Husté Lídy