Když se ve dvaceti letech vydal na povinnou vojenskou službu, zřejmě ještě netušil, že u armády vydrží další čtvrtstoletí. Během svého působení zažil opravdu „zajímavé“ chvíle. Hned čtyřikrát se vydal na zahraniční misi, přežil dokonce i pád vrtulníku a památné hokejové Nagano v roce 1998 sledoval na americké ambasádě v Sarajevu. V letech 2018 a 2019 se zúčastnil vojenského pochodu na uctění památky veteránů v Londýně. Nebýt pandemie, zřejmě by se svými přáteli nevynechal ani loňský listopadový ročník. I za ty dva roky má však František Vlach (na snímku) celou řadu vzpomínek. Kromě toho také říká, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků, kdy cítil hrdost na to, že je Čech.

* Vy jste se už dvakrát účastnil pochodu válečných veteránů v Londýně. Můžete přiblížit, o jaké pochody se jednalo?

„Jedná se o tradiční vojenský pochod, který se koná každým rokem 11. listopadu na den válečných veteránů. Poprvé jsem se ho zúčastnil v roce 2018 ke stému výročí konce první světové války a o rok později znovu. Hlavním cílem této akce je vzdát hold padlým vojákům.“

* Jak se člověk dostane k takové pozvánce?

„To je celkem zajímavý příběh. Byli jsme tam jako jedna velká parta lidí. Poprvé se tohoto pochodu zúčastnilo v roce 2016 pět našich vojáků, kteří tam jeli na vlastní pěst. V roce 2018 mě oslovil Tomáš Sláma účastnící se mírových operací na Balkáně v devadesátých letech minulého století, hlavní duše a organizátor této akce. Pochodu se mohou zúčastnit pouze vojáci, kteří dostanou zvláštní povolení. Takže právě pan Sláma to vše zajišťoval s organizačním výborem.“

* Pochod veteránů je navíc i limitován určitým počtem. O to cennější musí být se tam dostat?

„Ano, jedná se o deset tisíc vojáků, takže je opravdu velké vyznamenání se na něj dostat. Každý z nás tak dostal pozvánku přímo na své jméno, bez které by nás k pochodu vůbec nepustili.

* Dát dohromady deset tisíc lidí a hromadně pochodovat není pro organizátory nic jednoduchého...

„Začátek je přesně stanoven na jedenáct hodin, kdy byla podepsána mírová dohoda po ukončení první světové války. Organizátoři si to ještě před zahájením uspořádají, poskládají všechny tak, aby to bylo připraveno. A jakmile odbije jedenáctá, národní garda vypálí dvě rány z děla, čímž vlastně celý pochod odstartuje. Organizačně to mají velmi dobře zařízené.“

* Jak dlouhý pochod je a kudy přesně vede?

„Sám o sobě dlouhý není, jde se přibližně jedna míle, tedy o něco více jak jeden a půl kilometru. Vojáci se sejdou na takzvaném shromaždišti u Horse Guards, poté se vyráží přes Trafalgarské náměstí k monumentu a soše neznámého vojína. Tam pokládají členové královské rodiny a přední ústavní činitelé věnce a vzdávají hold. Poté se pokračuje před Westminsterské opatství, kde vojáci zapichují mále dřevěné kříže s fotografií a vlčím mákem na trávník, čímž vzdávají hold padlým vojákům.“

* Kolik vás tam z Česka letělo?

„V roce 2018 nás bylo třicet a o rok později už víc. S sebou jsme vzali ještě rodinné příslušníky tří padlých vojáků v Afghánistánu Patrika Štěpánka, Martina Marcina a Kamila Beneše, kterým jsme i tímto gestem chtěli vzdát hold. To bylo hodně emotivní.“

* Na těchto akcích panuje řada bezpečnostních opatření, dotkla se vás osobně některá?

„Zažil jsem tam všechny bezpečnostní procedury. Do míst, kde se pochod koná, se bez pozvánky nedostanete. To je první věc, bez které vás tam ani nevpustí. Následně proběhne samozřejmě i další kontrola. Celkově je tam spousta stráže i národní gardy. Množství strážců pak hlídá také královskou rodinu, bývalé i současné politiky. Ale atmosféra na vás tak dolehne, že vám to ani nepřijde.“

* Daly by se nějak popsat pocity, jaké tam člověk zažívá?

„Je to úžasný pocit a neskutečná hrdost, kterou tam člověk pociťuje. Už jen když pochodujete, všude kolem davy lidí, promluvíte si s řadou zahraničních veteránů. Vzdává vám hold královská rodina. Mrazí vás v zádech a jste v tu chvíli neskutečně hrdý na to, že jste Čech.“

* Dění těchto oslav také pravidelně přihlíží královská rodina. Měl jste možnost je alespoň zahlédnout?

„V prvním roce se nám je poštěstilo vidět při pochodu na dálku u památníku, kde stála celá královská rodina. Ve druhém jsme stáli snad jen nějakých padesát metrů od celé královské rodiny, britského premiéra i bývalých premiérů a dalších významných britských osobností. To byla opravdová nádhera. Samozřejmě neříkám, že nikdo nemá to štěstí je takhle vidět, ale při takové příležitosti je to opravdu nezapomenutelné.“

* Jakým způsobem probíhá ceremoniál?

„Na začátku se zpívá píseň královně. Jakmile skončí pochod a vojáci se seřadí ve čtyř vlnách přijdou na řadu právě představitelé královské rodiny a významní ústavní činitelé, kteří postupně pokládají věnce k památníku. Pro Brity je Den vzpomínek významným svátkem, oslavy pravidelně vysílá v přímém přenosu televize BBC a je znát, jakou váhu a postavení tam váleční veteráni mají.“

* Odnesl jste si z těchto pochodů nějaké zajímavé vzpomínky, o které byste se mohl podělit?

„Těch je určitě spousta. Při prvním pochodu se s námi dali do řeči britští veteráni. Velmi je totiž zaujaly naše uniformy. Já mám zelenou s červeným baretem, ale když viděli na některých mých kamarádech modré uniformy, tak si je okamžitě spojovali s letectvem. Je vidět, jakým způsobem jsou nám i po těch letech vděční, co pro ně znamenáme. Pak jsem tam také zažil, kdy nás vítala u památníku princezna Anna v bílé uniformě britské armády. Měla vedle sebe člověka, který jí hlásil, kdo se právě v průvodu nachází. Bylo působivé vidět její poděkování a zdravici České republice. Oba roky jsme také dostali pozvání do restaurace pro válečné veterány, kam se obyčejně nedostanete. Když vejdete dovnitř a vidíte, jak se tam nachází u jednoho stolu lidé od dvaceti do osmdesáti let a mají si co vyprávět, tak to na vás úplně dolehne. Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal i s majitelem, se kterým jsme si dali nějaký drink, a po chvíli mi jeho manželka donesla krásnou brož s vlčím mákem, kterou mi darovala. Mám ji doma dobře uschovanou. Když jsme tam navíc vstoupili, zahráli nám na počest českou hymnu, to bylo hodně emotivní. A těch zážitků je samozřejmě daleko více.“

* V zahraničí, především v Anglii, Francii či třeba Polsku, se váleční veteráni těší obrovské úctě a jsou považovány za hrdiny. Je to opravdu tak?

„Když vezmu tyto zmíněné státy, tak opravdu tam jsou oslavy i cenění těchto lidí na zcela jiné úrovni. Ve Velké Británii si však velice váží i naší armády, troufám si říct, že ještě více než u nás. Když jsme šli v uniformách po ulici, lidé s námi chtěli prohodit pár slov, vyfotit se. Hromadná doprava je během 11. listopadu pro všechny veterány zdarma. Když jsme jeli metrem, stalo se nám ještě něco, co bychom u nás těžko viděli. Jakmile jsme nastoupili, lidé vstávali a vzdávali nám hold, pouštěli nás sednout, no zkrátka něco neuvěřitelného.“

* U nás mi však přijde, že se na tyto hrdiny zapomíná. Není tomu tak?

„Je pravdou, že před pár let to opravdu nebylo příliš dobré a hraničilo to až s katastrofálním stavem. Myslím, že nyní to jde postupně nahoru. Našli se dobří lidé, kteří se těmto tématům věnují a pořádají různé menší akce. Máte ale pravdu, s ohledem na to, jaké osobnosti historicky v tomto odvětví máme, vzpomínáme na ně málo. V této oblasti dělá velkou práci alespoň komunitní centrum válečných veteránů Brno.“

* Vy sám jste působil v armádě necelé čtvrtstoletí a zažil nejednu zahraniční misi. Můžete prozradit, o jaké destinace se jednalo?

„Byl jsem na čtyřech misích. Dvakrát v Kosovu, jednou v Bosně a Iráku. Celkově jsem toho v armádě zažil opravdu hodně a vzpomínám na to opravdu rád, i když ne vždy šlo jen o veselé historky…“ 

* Mohl byste přiblížit nějaké opravdu krizové situace, které jste na misích zažil?

„Nejdramatičtější zážitek byl určitě v Bosně, kam jsme odlétali v roce 1997. Tam jsem byl 8. ledna přítomen havárie vrtulníku, který s námi tenkrát spadl. Na palubě nás bylo dvacet Čechů a jeden Brit, odlétali jsme z jedné základny na druhou. Při vzletu nám odešla zadní vrtule a ze čtyřiceti metrů jsme byli během několika sekund na zemi. S velkým štěstím všichni vyvázli s lehčími, ale i těžšími zraněními. Nikdo z nás ale nepadl, což by se dalo hodnotit jako opravdový zázrak. Tehdy to pilotoval shodou okolností právě Prostějovák Antonín Balek, a kdyby nezachoval chladnou hlavu a neovladatelný vrtulník alespoň trochu neukočíroval, bůhví jak by to s námi dopadlo. Teď už na to s radostí vzpomínáme, ale víme, že tragédie nebyla daleko. To bylo obrovské štěstí. Velmi nebezpečné to pak bylo také při druhém výjezdu do Kosova.“

* Povídejte...

„To byl rok 2003. Byla to situace, kdy se kosovští obyvatelé začali bouřit a probíhaly tam etnické nepokoje. Vypalovány byly kostely, obrovské demonstrace. My jsme tam měli zabezpečovat pořádek, což bylo proti těm kosovským Albáncům opravdu těžké, tam to opravdu zuřilo. A nebezpečí číhalo všude. Dodnes nejsou stále objeveny a odstraněny všechna minová pole na Balkáně. To je běh na velmi dlouhou trať.“

* Vzpomněl byste si i nějaký pozitivní zážitek?

„Nejvíce si vybavuji určitě olympiádu v Naganu, kterou jsme strávili v Sarajevu. Pamatuji si jako dnes, kdy jsme se na spojenecké základně dívali na čtvrtfinále, ve kterém jsme právě Američany porazili 4:1. To jsme tam pak chodili a popisovali jim i ubrousky výsledkem čtyři jedna. (smích) Američané to však brali s humorem. Celý olympijský turnaj jsme tam navíc sledovali v norštině, protože jiný kanál, přes který se to dalo pustit, zkrátka nebyl. I když jsme však nerozuměli jedinému slovu, radost nám to v žádném případě nezkazilo. Tam jsme také viděli, že Američané i Kanaďané vlastně ani nevěděli, kdo jsou Češi a kde leží naše vlast.“ 

FRANTIŠEK VLACH

* narodil se 16. prosince 1963 v Prostějově

* v současné době žije ve Vícově

* vystudoval střední školu automobilní v Prostějově

* po ukončení studií nastoupil na základní vojenskou službu, kde už zůstal

* u armády pracoval 23 let, a to u jezdeckého, leteckého a později průzkumnického pluku

* účastnil se čtyř zahraničních misí, působil na Balkáně, ale také v Iráku

* přežil pád vrtulníku společně s dalšími dvaceti lidmi na palubě

* v letech 2018 a 2019 se zúčastnil slavného pochodu v rámci Dne vzpomínek na vojenské veterány v Londýně

zajímavost: od útlého věku se věnuje také fotbalu a v současnosti vede mužstvo FC Ptení hrající okresní přebor