Sedmnáct let existuje volejbalový klub VK Prostějov. A už šestnáct let v něm nepřetržitě působí Lubomír Petráš. Od svého příchodu v roce 2008 většinu této dlouhé doby jako asistent trenéra prostějovského A-družstva žen, necelé tři roky (2018 až 2021) byl také hlavním koučem vékáčka. V minulém týdnu jsme si s Lubošem sedli, abychom zhodnotili uplynulou sezónu 2023/24 provázenou změnou na trenérském postu a zakončenou ziskem extraligového bronzu.

* Loni v létě klub přivedl nového hlavního lodivoda Michala Matušova. Jaký pocit jste měl z navázané spolupráce v povedeném úvodu celého ročníku?

„Když jsme před rokem řešili, kdo by mohl místo Mirka Čady vést tým jako hlavní kouč, přišel právě Mirek s nápadem přivést Michala Matušova. Z čehož jsem byl nadšený, protože jsem ho znal a věděl, jak pracuje i uvažuje, že jde na Slovensku o úspěšného, přemýšlivého a přes relativně nižší věk i zkušeného trenéra. Proto jsem byl velice rád, že opravdu přišel. Okamžitě dodal celému našemu kolektivu ohromný impuls jak z hlediska atmosféry, tak co se týče samotné přípravy po herní, technické i kondiční stránce. Jeho nástup nás všechny obohatil a trochu vyvedl z určitého stereotypu. Vnesl do tréninkového procesu nové věci, všechno tu hodně oživil. A to se promítlo do vydařeného začátku sezóny. Už v přípravném období hrál mančaft dobře, kvalitní výkonnost se přenesla do extraligy a příznivé výsledky nás vynesly do čela tabulky.“

* Co se pak pokazilo? Byly na vině především četné zdravotní potíže hráček?

„Určitě ano. A bohužel nám zdravotní problémy dost nabouraly už druhou sezónu za sebou. Od mistrovského roku 2022 se pořád průběžně potýkáme s různými zraněními či nemocemi, neustále někdo vypadává včetně největších opor kádru. Během loňského podzimu se tahle situace opět postupně zhoršovala, hlavně okolo Vánoc a po Novém roce se pak stala velmi limitujícím faktorem pro udržení nebo případné zlepšování týmové výkonnosti.“

* Družstvo se potom dostalo do herní i výsledkové nepohody?

„Přesně tak. Poslední ročník české extraligy byl v její horní půlce hodně vyrovnaný a minimálně šest prvních týmů mělo dost srovnatelnou výkonnost, aniž by některý z nich vyloženě vyčníval. Navíc i další celky byly schopné občas porazit někoho z této vedoucí šestky, vyrovnanost soutěže se dostala na nejvyšší míru za poslední roky. Když nám pak za téhle situace vypadávala kvůli zdraví jedna hráčka za druhou, narušilo to samozřejmě jak tréninkový proces, tak samotné zápasy. Místo abychom okolo Vánoc i Nového roku tradičně co nejvíc potrénovali, šla úroveň přípravy naopak dolů, neboť jsme delší dobu neustále byli v šesti sedmi lidech. Když se pak tohle spojilo s těžkým rozlosováním, logicky přišly horší výsledky a dostali jsme se do určité krize.“

* Nebylo vám až líto Michala Matušova, že všechno odnesl právě on?

„Vedení klubu nebylo se vzniklou situací spokojeno a chtělo řešení, které by týmu pomohlo. No a jak to většinou bývá, nejjednodušším krokem je změnit trenéra, takový už je sport. Řekl bych, že nám Michala bylo líto úplně všem, ale život i tyhle smutné okamžiky přináší. Od sám se ke svému odvolání postavil s velkým nadhledem i pokorou, dokázal odejít se vztyčenou hlavou. A my jsme se návratem Mirka Čady na lavičku vrátili do starých osvědčených kolejí. Což mančaft zase nakoplo i zvedlo, dodalo mu to potřebný impuls, závěr dlouhodobé části jsme zvládli výborně.“

* Přes dílčí komplikace vyšlo též čtvrtfinále s Olomoucí, ale už ne semifinále proti Liberci, byť těsně 2:3 na utkání. Co bylo v rozhodujícím pátém duelu na domácím hřišti špatně?

„Pořád říkám, že poslední zápas série většinou vyhraje ten lepší. Liberec celou sezónu ukazoval své kvality, těžil ze silného a širokého kádru, získal Český pohár, skončil druhý v ligové tabulce. A v rozhodující chvíli předvedl lepší hru i větší pohodu než my, v tom pátém utkání měl prostě navrch. My jsme se ve dvou střetnutích série dokázali vyhecovat a vítězně je zvládnout, ale nakonec už nám trochu došly síly. Fyzické i psychické. Na rozdíl od kompletního soupeře jsme se museli obejít bez dvou klíčových opor Karin Šunderlíkové a Michaely Pállové, jež zůstaly zraněné na marodce, i tohle oslabení se projevilo. Ačkoliv Pavla Meidlová to jako smečařka zaskakující na liberu ustála obdivuhodně.“

* Konečný bronz považujete vzhledem k okolnostem za odpovídající a zasloužený?

„Rozhodně jo. Pochopitelně platilo, že když jsme semifinálovou sérii dostali až do pátého utkání, tak člověk v koutku duše věřil v postup do finále, zvlášť pokud jsme rozhodující zápas hráli doma. Ukázala se v něm však tvrdší realita. Následně jsme věděli, že musíme zvládnout boj o třetí místo s Olympem Praha, abychom získali aspoň bronz. Což se naštěstí povedlo, i bronzové medaile stále jsou dílčím úspěchem. Byť jsme pomýšleli úplně nejvýš, k tomu bychom ale potřebovali celoročně zdravější tým. Což názorně ukázaly Šelmy Brno, které byly od začátku až do konce sezóny v naprosté pohodě a soutěží projely k zaslouženému mistrovskému titulu.“

* Jak dál?

„Mirek Čada se rozhodl, že v roli kouče ještě rok vydrží, tím pádem budeme pokračovat jako dosud. To znamená on coby zastřešující šéf družstva, který bude koučovat zápasy, a já na pozici trenéra vedoucího přípravu týmu po stránce volejbalových věcí. Soli Soares přitom zůstává kondiční trenérkou a ještě víc se bude zapojovat do přípravného procesu. Skoro úplně nový však bude hráčský kádr.“

* Nakolik složité bude výrazně obměněný mančaft dávat dohromady?

„Ze stávajícího kádru pokračují jen tři holky, a proto je jasné, že do toho půjdeme v podstatě od začátku. Bude to takový nový začátek, byť některé hráčky spolu nastupovaly a mají tak mezi sebou vazby. Přesto nás samozřejmě čeká spousta těžké práce. Půjdeme do toho s chutí i elánem. A já osobně věřím Mirkovi, že je natolik kvalitní a zkušený kouč, aby hodně pozměněný kolektiv znovu dal maximálně dohromady. Následně bude záležet také na ostatních klubech, jaké týmy postaví a nakolik se případně změní rozložení sil v české extralize. Jestli bude zase tak vyrovnaná jako v poslední sezóně, nebo se něco víc změní.“