Obětavost a zvědavost jsou nejlepšími zdroji energie a zaručeným receptem proti stárnutí. Kdo by o tom snad pochyboval, ten jistě nezná Libora Mitanu. Učitel matematiky, zeměpisu a informatiky je v regionu známý také jako fotbalista a mládežnický trenér. Letos v březnu se mu podařilo v Praze získat titul Zlatý Ámos Sympaťák. Zcela zásadní zásluhu na tom měly žákyně „jeho“ školy v Němčicích nad Hanou, kde Libor Mitana učí už úctyhodných 26 let. Náš rozhovor se dotkl i úspěchu v soutěži, jenž vzbudil nebývalý ohlas, zejména jsme se však bavili o životní cestě učitele, o tom, jakou roli a vliv mají muži v rámci feminizovaného školství, i o tom, proč děti ve škole tak často ztrácí radost a iniciativu, s nimiž do ní nastupují. 

 

* Mluvíme spolu v den, kdy byly zveřejněny výsledky přijímacích zkoušek na střední školy. To je poměrně klíčový ukazatel kvality vaší práce. Jak jste tedy dopadli?

„Celkově se dá říci, že ti, kteří se připravovali a nepodcenili to, tak se dostali, kam chtěli. Řadu dětí jsem před přijímačkami matematiku doučoval, takže za mnou rovnou přiběhly, že dobrý, za dalšími jsem tedy musel zajít sám, protože mě prostě zajímalo, jak dopadly. Některé přiznaly, že se někdy i velmi těsně nedostaly na tu školu, kterou měly jako prioritní. V takovém případě se dostaly na tu, kterou měly jako druhou v pořadí. Hlavně mě ale potěšilo, že byly spokojeny s výsledky, jichž v matematice dosáhly.“

* Všechny děti jsou přirozeně zvídavé a do školy se těší. Proč je to ale po čase přejde?

„To nedokážu přesně říct. Myslím, že děti zhruba od první do třetí třídy se z velké části učí hrou a baví je to. Ale jak přibývá předmětů, do nichž se skutečně musí učit, něco číst a vnímat, co to znamená, tak se to postupně zhoršuje. Ještě horší je to pak na druhém stupni, kde svoji roli hraje i nástup puberty. Řekněme tak do páté třídy mají děti chuť třeba v matematice spoustu věcí zkoušet, a když jim to třeba nevyjde, tak vymýšlet nové a nové postupy. Jakmile přejdou řekněme do šestky, tak najednou tuhle chuť experimentovat i za cenu chyb ztrácí. Než by se zmýlily, raději nebudou dělat nic. Člověk jim pak vysvětluje, že i když tu chybu udělají, tak se přesto pořád posouvají. Prostě díky tomu zjistí, která cesta je špatná a vydají se jinou. Kdyby to měly všechno naservírované, nic je nepovede k tomu, aby se samy snažily, a tak se to skutečně naučily. Jenže se mi zdá, že zhruba od té šesté třídy děti spíše pasivně čekají, co jim kdo řekne. Zůstanou tam dva tři, kteří jsou ochotni přemýšlet, ale zbytku se do toho už moc nechce.“

* V soutěži Zlatý Ámos byste nikdy nemohl uspět, pokud byste se nemohl opřít o žáky, ve vašem případě tedy žákyně. Jak si vysvětlujete, že se dokázaly takto dát dohromady?

„To já právě vůbec nevím, obzvláště když jsem je vlastně nikdy neučil. Akorát jsem občas u nich suploval. A dvě z těch holek jsem pak doučoval matematiku na přijímačky. Ale že bychom se nějak pravidelně potkávali, to fakt ne. Každopádně holky byly naprosto skvělé. Třeba nachystaly takové divadelní představení, v němž si pohrály s mým příjmením Mitana. Když se potkaly a hovořily o mně, tak zaměnily Mitanu za Vitanu. Místo doučování s Mitanou si jedna z nich myslela, že budou vařit polévku s Vitanou. A tak do ní přidávaly různé ingredience, což měly být moje vlastnosti. Z toho vzniklo něco, co ochutnávaly, a nakonec řekly, že je to dobrý. Té hodnoticí komisi na Zlatém Ámosu se to očividně líbilo a díky tomu mě poslala dál.“