Málokdo ví, že zásadní inspirací pro jeho hudební texty byly básně Václava Svobody. V případě rodáka z nedalekého Plumlova se jednalo o slaboduchého muže, který ovšem prožil celý život sám za sebe bez ohledu na jakékoliv konvence.

Na svět kolem sebe se díval čistýma očima plnýma radosti. A právě to se záviděníhodným způsobem daří i slavnému muzikantovi, zpěvákovi, baviči a textaři Ivanu Mládkovi, který svým originálním humorem ovlivnil hned několik generací svých diváků a posluchačů. Aktuálně se v našem městě představuje v roli výtvarníka, na prostějovském zámku můžete vidět jeho Všeslovanskou epopej. A zejména kolem ní se točilo naše interview, které vzniklo navzdory tomu, že Ivan Mládek rozhovory poslední dobou prakticky neposkytuje.

 

* Celkově se dá říci, že jste se podobně jako Václav Svoboda vždy snažil dělat všechno jinak než ostatní. Odkud si myslíte, že se tato vaše vlastnost vzala?

„Já neznám žádného komedianta, který by se o tohle nesnažil. Někomu se to daří, někomu míň – hlavně asi z důvodu menší informovanosti. Mám za sebou také pár ‚slepých uliček‘, ve kterých jsem se snažil o něco, co už bylo. Například jsem si kdysi myslel, že jsem první, kdo umí hrát ragtimově na kytaru, a najednou jsem narazil na Marcela Dadiho, potom ještě ke svému smutku na některé skvělé věci Cheta Atkinse. Samozřejmě jsem tenkrát hned ‚přešaltoval‘. Tento styl, který zní, jako když hrají současně dva kytaristé, mi však byl dobrý po revoluci, když dočasně přestala fungovat naše dvě hlavní hřiště – divadla a kulturáky. Hráli jsme jen ve dvou s Víťou Markem v pražském baru Monica. Já na kytaru a on na trubku nebo banjo. A o chybných krocích v malování raději mluvit nebudu.“

* Každá společnost vytváří jistý tlak na uniformitu. Jak si vysvětlujete, že vám to zrovna v české kotlině, kde je ten tlak poměrně silný, tolik let celkem úspěšně procházelo?

„Nešlo tady o žádnou snahu, ale o tvrdohlavou zanícenost do starého klasického jazzu, jehož nemodernost jsme nikdy nebrali na vědomí.“

* Kdy jste v tomto ohledu nejvíce narazil? 

„Předpokládám, že máte na mysli muziku a ne malování. Co se mých obrazů týká, nemůžu snad jako malující bavič narazit, myslím si, že nikomu zatím nekonkuruji, ani snad svými
dadaistickými náměty nikoho neurážím. Nesnažím se o žádné umění, ale jen o pobavení diváků, i mé styly malby jsou míněné jako žert. Je pár jedinců, které také baví obrazy bavit, ale to jsou většinou mí kamarádi a nevadíme si. Například Petr Urban, Franta Čech, Laco Deczi nebo hyperrealista Pavel Kreml. Kreslířů humoristů je spousta a před lehkostí jejich kresby hluboce smekám. V muzice a v písničkaření jsem trochu narážel jen v úplných začátcích, ale i tady naše hudební okolí brzy zjistilo, že mu nevadíme, spíše jako vítaná změna pro uši diváků mu prospíváme.“

* V Prostějově vystavujete obrazy s názvem Všeslovanská epopej. To připomíná cyklus, jehož autorem je Alfons Mucha. Máte mezi dvacítkou Muchových obrazů z toho cyklu nějaký svůj oblíbený? A pokud ano, čím?

„Nemůžu říci, že bych si nějaký konkrétní obraz z tohoto cyklu zvlášť oblíbil, Muchova Slovanská epopej mě fascinuje jako celek a hlavně svou monumentálností. Spatřit ji poprvé
naživo, to byl aspoň pro mě stejně silný zážitek, jako když jsem poprvé spatřil naživo Manhattan.“

* Svoji Všeslovanskou epopej jste loni premiérově vystavil na zámku v Moravském Krumlově. Při srovnání obou cyklů si nelze nevšimnout, že zatímco Mucha se zaměřil na velké formáty, vy jste šel jinou cestou. Jakou?

„Asi jedna polovina těch menších olejů vznikla v průběhu více let bez úmyslu spojit je v nějakou epopej. Až když jsem si uvědomil, že mám dost vtípků se slovanskou tematikou, parodie na Muchovu epopej mě napadla. Když jsem se někdy v rozhovorech z legrace zmiňoval, že teď usilovně pracuji na Všeslovanské epopeji a že ji budu vystavovat v Moravském Krumlově, nebyla to pravda. Ale na jedno mé interview reagoval pan senátor Třetina, starosta Moravského Krumlova, a vzkázal mi, že mě bere za slovo a že ještě tento podzim mám u nich na zámku vernisáž. Trochu mě to zaskočilo, ale zalichotilo, a tak mi
nezbývalo než skočit ještě na Slovince, Chorvaty, Bulhary, Srby a Polabské Slovany, se kterými jsem ještě nic neměl. Říkal jsem si, když Všeslovanská, tak nesmím nikoho vynechat.
Byla to honička, všechno muselo jít stranou, ale nakonec jsem to stihl.“

* Ze zámku v Moravském Krumlově se výstava přesunula na zámek prostějovský. Chápu, čím vás zaujal ten první, ale čím ten náš?

„Nikdy jsem si nic nevybíral, vždycky jsem přijímal nejbližší únosnou nabídku, respektive moje kolegyně galeristka a manažerka Libuše Roubychová. Já i celá naše kapela jsme organizačně i obchodně totálně negramotní, v současné době nebýt jí, tak hrajeme zadarmo jen někde po hospodách a já prodávám na Karlově mostě na šabloně nasekané Hradčany. Ačkoliv naše neprodejná výstava na vašem zámku vyjde finančně ještě hůř. To byl žert, ta neprodejnost je má iniciativa, Prostějov mám rád.“

* Pokud jste Muchův cyklus nepřekonal velikostí jednotlivých pláten, tak alespoň co do jejich počtu. Váš cyklus obsahuje hned 21 obrazů, což je o jeden více než u rodáka z Ivančic. Neuvažoval jste o tom, že jejich počet budete dále rozšiřovat?

„Epopej už určitě rozšiřovat nebudu, ale možná jste si toho nevšiml, tak na rozdíl od předešlých výstav visí na stěnách olejů jen dvacet. ‚Výlov křižáků z rybníka u Sudoměře‘ je v opravě, nelíbil se mi tam jeden husitský rybář. Když jsem se na něj díval z leva, tak šilhal.“

* Dohledal jsem si některé vaše obrazy a říkal jsem si, že by z vás Palacký asi radost neměl a možná vás rovnou prohlásil za dezinformátora. Neměl jste někdy obavy, že vaše obrazy nadělají v hlavách zejména těch méně historicky erudovaných diváků více guláše než užitku?

„Také mě to napadlo, obrazy mohou mystifikovat zejména mladistvé. Výstava by měla být nepřístupná dětem do patnácti let, jinak budou v prostějovských školách přibývat koule z dějepisu.“

* Hned úvodní obraz vaší Všeslovanské epopeje staví příchod Čechů na Říp do úplně nového, dalo by se říci až prehistorického světla. I u nás na rovinaté Hané máme svůj Říp, jímž je „hanácké Mont Blanc“, tedy Kosíř. Kdo si myslíte, že byl chytřejší – praotec Čech, nebo praotec Hanák?

„Myslím si, že to byli oba úplně stejní troubové. Neměli se nechat zlákat hezkou krajinou a měli jít dál.“

* Součástí cyklu je i „Odvážný skok Mistra Jana Husa z Vyšehradu“. V této souvislosti mě napadá snad jediná otázka. Jak se jmenuje kůň?

„Vidíte, to mě nenapadlo. Ale těší mě, že jste z mého uměleckého díla rozpoznal, že se jedná o koně.“

* Rovněž jste se vydal po stopách dějin dalších slovanských národů. U našich východních sousedů jste nastínil, že Milan Rastislav Štefánik „dotancoval“ na hrachu, čímž nápadně připomíná osud zbojníka Jánošíka. Nemáte třeba obavu, že by stávající slovenská vláda mohla na základě takových provokací začít chránit své občany na území naší republiky?

„Nikdy bych takový obraz nenamaloval, kdybych dobře nevěděl, že mají Slováci úplně stejný smysl pro humor jako Češi a Moraváci. V některých případech lepší než my. Nemám rád
sitcomy, ale jediný, při kterém se v poslední době zasměju, je slovenský. Bohužel jsem nikdy nechytil titulky, tak neznám název. A když hledám pro zpestření pořadu nějakou novou dobrou anekdotu, tak ji vždycky nakonec ulovím na Slovensku.“

* Speciálně pro tuto výstavu jste se nechal inspirovat osobností zdejšího rodáka a vynálezce Otto Wichterleho. Dokážu si představit, že byste ho namaloval třeba jako holuba od Popelky přebírajícího hrách a čočky. Jak jste ho ale ztvárnil ve skutečnosti?

„Byl to oříšek, vymyslet něco na Wichterleho. Nic lepšího mě nenapadlo, než že zabíjí palicí na špalku kapra, špatně do něj udeří a jedna jeho průhledná šupina mu uvízne na rohovce. A ta ho přivedla na jeho historický světový vynález. Já se jednou také špatně trefil a přivedlo mě to jen na chirurgii ve vojenské nemocnici.“

* V letošním roce si připomínáme 100 let od úmrtí dalšího prostějovského rodáka Jiřího Wolkera, autora sbírek Těžká hodina či Host do domu. Napadá vás, jak byste namaloval jeho?

„Vybral jsem si z prostějovských možných námětů pana Wichterleho proto, že mě na skvělého našeho básníka Jiřího Wolkera nic nenapadlo. Začal jsem už sice malovat obří olej s názvem ‚Jiří Wolker podepisuje přihlášku do komunistické strany‘, ale nakonec jsem rozmalovaný olej smazal, nerad se totiž pletu do politiky. Nehledě k tomu, že to klidně může být jenom sprostá pomluva.“

* Kdybyste si místo Všeslovanské epopeje dal za úkol řekněme ilustrovaný atlas českých a moravských měst. Jak byste ztvárnil Prostějov?

„Jeden významný prostějovský podnikatel chtěl vyobrazit historický výjev, jak hoří celý Prostějov a všichni muži hasí jen ten váš lihovar. Kašlou na své hořící domy a úpěnlivě naříkající manželky a děti a zachraňují pro sebe to nejdůležitější. Obraz mám v hlavě, ale stále se pro něj nemůžu odhodlat.“

* Váš tatínek rád maloval. Myslíte, že by měl z vašich obrazů radost?

„Zažil ještě mou antiperspektivu, trochu se divil, ale celkem nic nenamítal. Také hledal neobvyklé techniky, ale tak jako já asi drzý nebyl. Ke všemu, co bylo před ním, byl asi více pokorný než já. Myslím si, že byl stejně trochu tajně rád, že jsem se nakonec přece jen do ‚natírání‘ pustil.“

* Je něco, čím udělaly radost vaše děti vám?

„Byl bych rád, kdyby se mí potomci pustili do něčeho, čím se lze uživit. S muzikou a s malováním se to podaří jen se šťastnou náhodou – a na tu nelze spoléhat.“

* V Prostějově vystoupíte i s vaším Banjo Bandem. Na co se může publikum těšit?

„Určitě ne na něco přelomově nového, neumíme překročit svůj stín. Náš pořad se už padesát let skládá z našich nejznámějších písniček doprovázených skvělými jazzovými improvizátory, jako jsou klavírista Kalhous a kytarista Marek, z humorného mluveného slova a z úchvatných etud naší ‚Kalamity Jane‘."

* Najde se přeci jen něco, na co se vy sám do budoucna těšíte ještě víc než na prostějovský koncert?

„Nechci říct, že víc, ale rozhodně na vaši prostějovskou starorežnou. Nicméně slibuji, že na ni pustím kapelu až po představení.“