V roce 2014 zažili fotbalisté Otaslavic nepříjemnost, když z okresního přeboru sestoupili do třetí třídy. V té době se mužstva ujala dvojice František Hon a Jiří Hon (na snímku) a začalo veselejší období. Hned rok nato se povedlo mužstvo vrátit do nejvyšší okresní soutěže a v roce 2018 si vybojovalo i postup do I.B třídy, ve které se zabydlelo. Nyní je však tato dlouhá etapa z trenérského hlediska u konce a po sedmé příčce předal kouč žezlo svému nástupci. Nejen za posledním ročníkem, ale i úspěšnou dekádou se tak nyní ohlédl.

* Jak hodnotíte konečné sedmé místo?

„Uplynulou sezónu můžeme hodnotit ve školním známkování jako za tři. Výkonnostně to bylo nahoru – dolů. Dokázali jsme rozdávat body papírově slabším soupeřům. A na druhou stranu s těmi silnějšími jsme sice v některých případech nezískali body, ale herně jsme na tom byli dobře. Nedokázali jsme udržet herní stabilitu, a tak z toho vyšlo celkové sedmé místo. Což možná pro některé znamená klidný střed tabulky… Ale z mého pohledu to mohlo být o nějakou příčku lepší.“

* Podzim byl vydařenější než jarní část. Čím to?

„Podzimní část jsme odehráli vcelku dobře. V první řadě na to měla vliv tréninková účast. Kdy se ‚makalo‘ a na hráčích byl vidět zápal. Přezimovali jsme na druhém místě, což bylo výborné. Jaro už nebylo v tak růžových barvách. Poslední zápas, který jsme odehráli srdcem, byl v Klenovicích, kde jsme sice o body přišli, ale nasazení a herní projev obou celků byl na úrovni vyšší třídy. Po tomto zápase jako by se něco zlomilo. Tréninková účast mizerná. Na zápasy jsme jezdili ve dvanácti. Do toho přišlo nějaké zranění. A šlo to z kopce. Naštěstí z podzimu byly nějaké body nahrané, tak to celkově dobře dopadlo."

* Domácí tvrz se v letošní sezóně nepotvrdila, kde byl problém?

„Domácí zápasy? To už jsem zde párkrát zmiňoval. Každé mužstvo má nějakou podporu fanoušků. Sice se najdou všude nějací rejpalové, ale tady je to hodně obráceně. Na prstech se dá spočítat, kdo přijde hráče podpořit i za stavu, kdy se úplně nedaří. A většina přijde už z domu nějaká podrážděná. Místo podpory, kterou by hráči potřebovali, létají vzduchem takový nadávky, že o tom chceme napsat knížku. (smích) Tady je to prostě tak nastavený. Závěrem uspořádáme dva turnaje v malé kopané. Dětský a dospělý. Z domácích fanoušků přišli přesně ‚DVA‘. Což asi hovoří za vše.“

* Po sezóně jste na lavičce skončil. Kdy padlo finální rozhodnutí?

„Myšlenka se zrodila už před začátkem sezóny. Chtěl jsem trénování ukončit co nejlepším výsledkem, respektive nejlepším postavením v tabulce. Což se moc nepovedlo, ale z toho se svět nezboří. Výsledky v jarní části mě o konci přesvědčovaly víc a víc. Oznámení přišlo před posledním kolem, kdy proběhla hráčská schůze. Tam bylo vše vysvětleno. Byl představen nový trenér. Mužstvo potřebuje nový impuls. Po deseti letech mého působení už to byl takový stereotyp. Věřím tomu, že mužstvo dostane teď nový náboj a půjde výkonnostně nahoru.“

* Jaké bylo více než desetileté působení celkově?

„Když to shrneme jako celek, tak z mého pohledu mám víc pozitiv. Zažil jsem dva postupy. Jeden v roce 2015 ze třetí třídy do okresu, kdy jsem dělal vedoucího svému otci. A v roce 2018 už ‚samostatně‘ z okresu do I.B jako trenér, ale zásluha to byla všech hráčů a všech kolem. Osobně jsem se nikdy nebral jako trenér. Spíš mě bavilo tužit partu. A dělá mi radost, když mají ostatní radost. Samozřejmě to nebylo jen růžových deset let. Vhledem k tomu, že nejsem ‚milion dolarů‘, tak se nemůžu líbit každému. Byly i hořké chvilky. Ale na ty už jsem zapomněl. (smích) Musím poděkovat všem, kteří mě podporovali. Všem hráčům, se kterými jsem spolupracoval. Od fotbalu se úplně nevzdaluji, ale odpočinek od odpovědnosti je v tuhle chvíli namístě. Do dalších fotbalových časů přeji hráčům a novému trenérovi hodně štěstí, velkou chuť vyhrávat a poctivě makat. Hlavně všechno s úsměvem.“