Přestože si všichni přejeme žít dlouho, jen málokdo z nás chce být starý. Stáří totiž s sebou kromě úbytku životní energie často přináší také různé zdravotní komplikace a nemoci, které se v některých případech vlečou a vlečou. Pokud není šance, aby je člověk zvládal sám či za pomoci svých nejbližších, zůstává odkázán na péči personálu léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) prostějovské nemocnice. Ta si právě letos připomíná půlstoletí od svého založení. A to byl již pádný důvod pro obsáhlý rozhovor s jejím primářem Michalem Hlebem.

 

* Dnes už  prostějovskou LDN bereme jako samozřejmost, ale jak by to vypadalo, kdyby tady nebyla?

„Vypadalo by to velice špatně, protože ti lidé, kteří jsou u nás hospitalizovaní, by neměli kam jít. Systém zdravotnictví je postaven na léčbě konkrétní diagnózy. Jenže ostatní oddělení nemají dostatečnou kapacitu na delší pobyt. Z toho vyplývá, že každé oddělení v nemocnici musí splnit svůj úkol za určitý čas a tím to pro něj končí. Jenže kam pak s lidmi? Pokud by tedy nebyla LDN, nebylo by je kam přesunout. Na LDNce to rozhodně není pouze o seniorech, ale i o mladších pacientech, kteří mají chronickou nemoc, a není možné je umístit do sociálních zařízení nebo rodina nezvládá péči o ně. Pokud by tedy tato následná péče chyběla, tak by se spousta rodin dostala do velkých problémů.“

* Můžete uvést konkrétní příklad?

„Třeba vám odoperují zlomený krček, což zabere asi den na JIPce, z níž vás přesunou na tři dny na lůžkové oddělení. Jenže stále vás čekají dva měsíce rekonvalescence a dohojení s rehabilitacemi. Po tu dobu musí náhle prakticky nepohyblivý člověk někde být. Další pacient k nám může přijít třeba s neurologickou diagnózou po mrtvici, nicméně měli jsme tu i mladé pacienty po úrazech na kolech, kdy jim kost srůstá pět týdnů a po tu dobu leží u nás na lůžku. Naše péče je právě na takové pacienty uzpůsobena, v domácím prostředí by to nešlo.“  

* Jak se podobné případy řešily v dobách, kde ještě LDN neexistovala?

„Dříve fungovaly obecní pastoušky, kdy se vesnice musela postarat o své nemocné lidi. Samotné LDNky se vyvinuly z chudobinců. První pacient tady v Prostějově je zaznamenán z roku 1884. V chudobinci žil třicet let. Postupem času se z toho stala interní oddělení druhého typu a od 1. 1. 1974 to bylo přejmenováno na LDN. Jakýmsi otcem zakladatelem se tehdy stal celorepublikově uznávaný odborník Karel Dohnal, který se tu také stal prvním primářem. Dříve sem směřovali stabilizovaní pacienti, ale v současné době pracujeme třeba i s chronickými problémy, jako jsou například rány, které není kde jinde léčit. Nejbližší kožní oddělení je totiž v Olomouci.“

* Je kapacita prostějovské LDN v současné době dostačující?

„Kapacitu máme stále naplněnou. LDN přitom má kapacitu 101 lůžek, což z ní činí největší oddělení v rámci celé prostějovské nemocnice. Každoročně jím projde zhruba přes tisíc pacientů.“   

* Jaké máte vybavení?

„To se v posledních letech výrazně posunulo dopředu, máme polohovací lůžka, jednorázové pomůcky či mobilní vany. Dříve byla LDN už hodně na dožití, nyní se asi dvě třetiny z pacientů buď vrací domů, nebo jsou přesunuti někam dál.“

* Na druhou stranu u vás už pět let působí oddělení paliativní péče, kde je to skutečně na dožití… 

„Podobná služba zde hodně chyběla, nejbližší hospic byl na Svatém Kopečku u Olomouce. Díky podpoře se nám podařilo vybudovat oddělení o dvaceti čtyřech lůžkách. Zde působí tým, jehož členové se musí smířit s tím, že pacienti, kteří tam přicházejí, tam také umírají.“

* Jak vzpomínáte na jeho založení?

„Bylo to pro nás něco hodně nového. Ze začátku to celé zaštiťoval docent Kala. Tento původně neurochirurg řadu let působil jako vedoucí hospice na Svatém Kopečku a s rozjezdem nám hodně pomohl. Zároveň jsme čerpali ze zkušeností jihlavské nemocnice, kde něco podobného založili jako první, ale jinak jsme se to vše museli za pochodu učit. Nyní si myslím, že už to zvládáme.“

* Je nepochybně moc dobře, že něco takového u nás funguje, na druhou stranu dostat se na takové oddělení si určitě nikdo nepřeje…

„Jenže jsou zkrátka případy, kdy současná medicína již nemá pacientům co nabídnout. Tehdy je dobře, pokud místo další léčby nastupuje snaha zmírnit utrpení a zajistit podmínky pro důstojný odchod ze života. Není to jen o lécích, působí u nás spousta laskavých dobrovolníků, velké oblibě se těší také třeba terapie s pejsky.“

* Jak rozlišíte pacienty, pro které je paliativní péče tím nejlepším řešením? 

„To je právě to nejdůležitější. Zásadní je uvědomit si možnosti, které člověk má. Jedna věc je někoho operovat a druhá věc je to, jak bude člověk po té operaci schopen fungovat. Zásadní tedy je říci si, od kterého momentu přestaneme léčit a spíše se budeme věnovat paliativní péči. Ta je tu hlavně od toho, aby zmírňovala bolest a pokud možno odstraňovala psychické napětí. Jsou prostě případy, kdy je nesmyslné, aby pacient podstupoval nějaká další a další vyšetření jen proto, aby měl doktor obrázek, který mu stejně k ničemu nebude.“

* Co podle vás lidem nejvíce komplikuje důstojné umírání?

„Jak napsal Jiří Wolker, samotná smrt není zlá, horší je umírání. Poměrně často vše komplikují příbuzní, kteří si nechtějí připustit, že už pro jejich blízkého lékaři nemohou učinit nic víc než ho v závěru života doprovázet a zpříjemnit mu cestu na věčnost. Požadují, abychom ještě něco udělali, v ideálním případě, abychom zařídili zázrak.“

* Ono je to do jisté míry pochopitelné, člověk chce mít vždy ještě nějakou naději…

„Určitě, chápu, že je to pro všechny velká zátěž. Syn si například pamatuje maminku, která si s ním hrávala, učila ho jezdit na kole a teď tady leží, odchází z ní tělesné sekrety a je to svým způsobem pro ni nedůstojná situace horší než samotný konec. Mnoho starých lidí vám na rovinu řekne: ‚Já už mám život odžitý‘ a smíří se s tím. To však bohužel často neplatí pro jejich příbuzné.“ 

* Je paradoxní, že snad skoro každý si přeje umřít doma, ale podaří se to asi jen každému pátému. Je dobře, že stát v mnoha ohledech přebírá funkci rodin?

„Je to prostě fakt. Dřívější vícegenerační rodiny byly na smrt v jejich kruhu připraveny. Jenže v posledních letech se smrt z domácího prostředí vytěsnila a lidé umírají v instituci a jen málokdo doma.“

* Říká se, že matka se zvládne postarat o deset dětí, zatímco deset dětí se často nezvládne postarat o jednu matku. Proč se to děje? 

„Jak člověk stárne a ztrácí soběstačnost, může nastat chvíle, kdy bude potřebovat péči nějaké další osoby. Existují případy, kdy se rodiny nemohou starat, ale chtěly by, stejně jako případy, kdy by se rodiny starat mohly, ale nechtějí. Dříve žili pod jednou střechou mladí, jejich rodiče i jejich prarodiče a rodina byla obvykle schopná se o své seniory postarat. V dnešní době, kdy se více cestuje za prací, se rodiny více roztrhaly a děti často žijí v jiné části republiky, ne-li světa jako jejich rodiče. Pak je pochopitelně péče o ně prakticky vyloučena. Pokud byste měl dojíždět každý den třeba z Plzně do Prostějova, abyste se staral o rodiče, tak to vydržíte pár dní a pak někde po cestě ošklivě nabouráte. A to nemluvím o tom, pokud se ještě do toho máte starat o vlastní rodinu.“

* Mnoho lidí pak končí v domovech seniorů… 

„Ano, ale jejich kapacita je nedostatečná. Jen v Olomouckém kraji údajně chybí v domovech zhruba tři tisíce míst. Bylo mi řečeno, že dávky jsou poměrně vysoké a rodiny si mohou dovolit péči zaplatit i v domácím prostředí. Možná je ale problém v tom, že těch, kteří by tuto službu poskytovali, není dostatek.“

* Podobná práce není pro každého. Co je to za lidi, kteří pracují na LDN? Čím se liší od těch, kteří by zde nevydrželi ani půl dne?

„Náš kolektiv tvoří zhruba šedesát lidí. Základním předpokladem je nejen to, že je to musí bavit, ale zároveň to pro ně musí být svým způsobem srdeční záležitost. Tady totiž přichází do styku se starými či chronicky nemocnými pacienty, kteří mohou být často i dosti nevrlí. Dalším aspektem jsou rodinní příslušníci, kteří jsou kolikrát nekritičtí, a ačkoliv oni sami by péči o své seniory nezvládli, mají na personál neúměrné nároky. Takovým vždy říkám, že oni mají jednu maminku či jednoho tatínka, ale třeba na noční směně jsou tu dva pracovníci na čtyřiadvacet lidí. Ti lidé to tedy musí dělat s nějakým zápalem. Přitom někteří jsou tu celý svůj profesní život, měli jsme na oddělení sestru, která sem po maturitě nastoupila a byla tady přes čtyřicet let. Jsou samozřejmě případy, kdy dojde k vyhoření. Obvykle ale vydrží lidé, kteří jsou obětaví, dobrosrdeční a ochotní, a to nejen v práci, ale i v soukromí. Musíte to mít prostě v sobě…“

* Najdou se dokonce tací, kteří sem chodí bez nároku na jakoukoliv odměnu…

„Ano, dobrovolníků si velice vážíme. Zdravotní škola nám třeba dělá pravidelně na Vánoce besídku, ke dni matek k nám zase chodí žáci z Přemyslovic hrát a zpívat. To vše je pro naše pacienty nesmírně důležité. On by život nikdy neměl být pouze o tom, že ležíte v posteli a polykáte pilulky.“

 

MUDr. Michal Hleb

 

  • narodil se 16. května 1972 v Prostějově
  • chodil na ZŠ na Husově náměstí, následně přešel na Gymnázium Jiřího Wolkera, kde maturoval v roce 1990
  • po maturitě pracoval 14 měsíců jako ošetřovatel, poté byl přijat na lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, promoval v roce 1998, následně si dodělal atestace vnitřního lékařství a geriatrie
  • do prostějovské nemocnice nastoupil 1. června 1998 na internu, po třech měsících přešel na neurologické oddělení, kde působil půl roku
  • poté našel uplatnění na LDN, kde působí dodnes
  • v roce 2009 pomáhal zakládat lůžkovou část Domu domácí péče Sanco ve Vrahovicích
  • ledna 2012 nastoupil jako primář na LDN Prostějov. Zde na něj měl velký vliv tehdejší primář LDN Lubomír Grepl, který jej nasměřoval na jeho budoucí profesní dráhu. Kromě vedení prostějovské LDN působí také jako vedoucí lékař na prostějovské pohotovosti
  • je ženatý, s manželkou Alenou mají dceru Michaelu
  • mezi jeho koníčky patří zejména četba. Sám sebe označuje za knihomola, nejraději má publikace o vojenské historii, detektivky a historické romány. Mezi jeho oblíbené spisovatele patří mimo jiné autor historických detektivních příběhů Vlastimil Vondruška. Když má trochu volného času, rád objíždí předválečná vojenská opevnění Československé republiky
  • rád se věnuje i různým pracím kolem domu, v rodině se starají ještě o dva králíky Ťapičku a Tlapičku

zajímavost: má podrobně zpracovanou historii prostějovské LDN, v jeho kanceláři najdete portréty všech jejích přechozích primářů