V zápasech prostějovských fotbalistů je na střídačce nepřehlédnutelný. Na lavičce neposedí, často vystřelí téměř k autové čáře a pumpuje do fotbalistů potřebnou energii. Povzbuzuje, hecuje, do zápasů je zažraný, stejně jako v časech aktivní kariéry. Takový je asistent prostějovského hlavního kouče Radomír Dian. „Během zápasů se všichni musí snažit udělat maximum pro úspěch všemi dostupnými prostředky,“ tvrdí Dian.

 

* Jak se člověk stane asistentem trenéra v Prostějově?

„To je jednoduché, musí vás někdo oslovit. Tak to bylo i v mém případě. Zavolal mi Radim Kučera, jestli bych o to neměl zájem, a bylo to. Byla to nabídka na mé první profesionální angažmá, rozhodování bylo jednoduché. Prostějov na tom sice nebyl nejlíp, o to byla výzva větší.“

* Dříve jste působil u mládeže, teď jste u mužů. Je to velká změna?

„Neřekl bych změna, spíše rozdíl. Protože v mládežnických kategoriích ještě hráče učíte a usměrňujete, u chlapů je to především o tom, aby měli patřičný servis. A trenéři jsou od toho, aby zvolili správný směr, kterým se má vše ubírat.“

* V řadě klubů platí, že hlavní trenér je ostřejší a asistent mírnější, vy jste oba docela impulzivní. Takže žádný hodný a zlý, spíše tvrdý a tvrdší?

(úsměv) „Je to možné, ale to nedokážu zhodnotit. Když jste v centru dění tak to hodnotíte jinak než fanoušek na tribuně. My se snažíme dosáhnout cíle, což jsou body. Hecování je i otázkou nátury, je to ale také součást práce. Jdete prostě za cílem vyhrát a k tomu využijete všechny možné a dostupné prostředky, metody a zkušenosti, abyste na úspěch dosáhli.“

* Sám jste fotbal dlouho hrál, vaše statistiky se ale nedají dohledat. Jak je to možné?

(smích) „Už je to nějaká doba. Já jsem skončil, řekněme s profi kariérou, poměrně brzy a tehdy to se statistikami nebylo tak horké. Když to řeknu obecně, tak kromě první ligy jsem hrál snad všechny soutěže. Pak jsem odcestoval na poměrně dlouhou dobu do zahraničí a po návratu, někdy kolem roku 2011, to poprvé zkusil jako trenér. Fotbal jsem ale ani v cizině neopustil. Hrál jsem na amatérské úrovni.“

* Jaké jsou vaše trenérské ambice?

„To je jako kdybyste se mě zeptal, kolik chci mít peněž. Řekl bych, že maximum. Nic vysněného nemám, ale chci co nejvíc. U trenéra záleží i na licenci, ta nejvyšší mi zatím chybí. Třeba ji někdy budu mít. Uvidíme.“

* V předchozích dvou sezónách tým až do posledního kola bojoval o záchranu. Bude to tentokrát klidnější ročník?

„Děláme pro to všichni maximum. Ale v létě přišlo devět nových hráčů, což nikdy není snadné. Potřebujete čas, aby si všechno sedlo. Navíc v soutěži, která je těžká, vyrovnaná, fyzicky náročná, soubojová. Každý se chce ukázat a dostat se do první ligy. V tom je extrémní, každý se rve o příležitost. Dá se to přirovnat k farmě NHL. Ale pracujeme na tom, abychom byli úspěšnější než v minulých sezónách.“

* První zápasy výsledkově úplně nevyšly, před pauzou to už bylo mnohem lepší. Bude to pokračovat?

„To vám neřeknu, protože nemám křišťálovou kouli. Fotbal je živý organizmus, pokaždé proti vám stojí soupeř, který chce také uspět. Někdy to vyjde, jindy ne. V prvních kolech se nám nedařilo bodovat, ale nikdo nepanikařil, že zase budeme bojovat jenom o záchranu. Když hrajete tužku, tak podobným způsobem můžete uvažovat. Když cítíte, že to herně není špatné a že jen potřebujete ještě kousek času, tak tímto způsobem nepřemýšlíte. Snažíme se, aby výsledky byly co nejlepší, jsou dny, kdy to nevyjde. Porážky přijdou, ale je prohra a prohra. Když to nevyjde po dobrém výkonu, jdete prostě dál. Víte, že se to příště otočí.“