My Češi nejsme zrovna národ kočovníků. Jen málokdo z nás je ochoten či schopen se odstěhovat na druhou stranu světa a možná tak navždy opustit rodnou hroudu. V lidských dějinách jsou ale etapy, kdy mnoho lidí vyžene z jejich vlasti třeba nelehká politická situace. Rozhodnou se odejít někam, kde se mohou svobodně nadechnout, kde existuje demokracie, kde je pro ně život tím vysněným místem. Před 42 lety si tuto cestu zvolil Jiří Zatloukal z Prostějova. Dnes je mu o to víc a už 36 let žije v kopcích u Adelaide v Austrálii. S rodnou zemí ho pojí už jen rodina jeho sestry, která žije v Praze. Právě přes ni jsme se s Jirkou spojili. Naše hovory nakonec trvaly mnoho hodin a sepsat je by vydalo za velkou a tlustou knihu s mnoha pokračováními. A tak z nich vybíráme to nejzákladnější.
* Jirko, můžete přiblížit své dětství?
„Všechno začalo už v době mé školní docházky. Tátova rodina pocházela z Brna. Měla kdysi živnost, a když ji po osmačtyřicátém komunisti zabrali spolu s dalším majetkem, děda to těžce nesl a také se proti tomu bránil, což mu vyneslo pár let vězení. Táta vyrůstal v tom, že režim je, slušně řečeno, na houby, také se tak choval. Na vojnu se nějakým zázrakem, který mu byl do smrti záhadou, dostal do Prostějova a ne k pétépákům a našel si mámu. Po vojně zde zůstal, oženil se a pracoval v jedné z místních firem jako dělník. Vzhledem k jeho ‚kariéře‘ se nedalo počítat s tím, že bychom já nebo sestra šli studovat, prostě nemělo cenu se na střední školu vůbec hlásit. A tak jsem studia vypustil a vyučil se zedníkem. Práce rukama mě naštěstí bavila odjakživa, pochytil jsem spoustu dalších rukodělných vychytávek od táty i dědečka, dokud žil. Pracoval jsem do vojny u stavební firmy.“
* Vojna byla zlom ve vašem životě?
„Svým způsobem ano. Táta se službě u ‚černých baronů‘ neboli PTP, což znamená pomocný technický prapor, vyhnul, já už ne. Nebudu mluvit o dřině, zimě, buzeraci, to jsou věci dávno minulé a nemá cenu je rozvádět. Klika byla, že nás posílali i na civilní stavby, kde se člověk potkával s těmi nejdrsnějšími chlapy. Dřímalo v nich ale zlaté srdce a podle toho se k nám, chudákům vojclům, chovali. Stejně stmelená parta jsme byli my sami. Po večerech se probíralo, co po vojně, hodně zazníval názor pryč odsud. Časem mi to začalo vrtat hlavou a tak nějak jsem ho přijal za svůj. Když jsem se vrátil domů, tedy o tři měsíce později než všichni ostatní, protože jsem si vykoledoval arest, táta na tom byl zdravotně hodně špatně. Posledního půl roku už proležel s obrovskými bolestmi, ale myslí stále čistou. Vedl jsem s ním mnohahodinové debaty. Vyprávěl mi, jak moc chtěl být pilotem a jak ho zlomilo, že nesměl lítat ani v aeroklubu. Jak ho mrzí, že kádrový profil jeho rodiny de facto zničil mně i sestře budoucnost. Ve své podstatě mi rozhodnutí zdrhnout za kopečky schválil. A když umřel, bylo vymalováno.“
* Nevadilo vám, že tady necháte mámu a sestru, které třeba už nikdy neuvidíte?
„Ségra si našla vojáka, co sloužil v Prostějově, a odstěhovala se do Prahy. Máma si zvolila podobnou cestu, do roka od tátovy smrti se vdala také. Za pána, se kterým jsem si nesedl, ale chápal jsem ji. Neuměla žít sama a potřebovala oporu. Já jí nebyl a být ani nechtěl. Obě měly své nové životy a byly zajištěné. Měli jsme ještě nějaké pratety atd., ale blízkou rodinu ne. A já neměl ani holku. Takže nostalgie nehrozila.“
* Jak jste nakonec utekl?
„Žádný přelet rogalem ani střílečka na hranicích. Přes kamaráda jsem se dostal k člověku na Slovensku, který měl kontakty na převaděče. Z Maďarska, kam naštěstí nebyl problém vycestovat, jsem se dostal do Rakouska. Jediným problémem bylo, že to stálo všechny peníze, co jsem si našetřil, takže jsem do uprchlického tábora dorazil s batohem, kde jsem měl pár osobních věcí a náhradní trenýrky. Na pobyt tam vzpomínám rád, hlavně na lidi, se kterými jsem se měl možnost setkat.“
* Rakousko ale nebylo vaším cílem. Chtěl jste zůstat v Evropě?
„Nechtěl. Já jsem totiž milovník tepla, naše zimy mě odjakživa deptaly. A tak jsem se vážně zabýval myšlenkou na Afriku, Jižní Ameriku. No a pak mě jednou napadlo, že vyzkouším, jestli je pravda, že se v Austrálii chodí po hlavě, když jsou tam ti protinožci. (smích) A bylo rozhodnuto. Vydělal jsem si na cestu, což trvalo skoro rok, kdy jsem na černo dřel na stavbách a podobně, deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně, živil se potravinami ve slevách a pro oblečení si chodil do Charity. Do australského Perthu jsem jel lodí a celou dobu prozvracel. Mořskou nemoc mám mimochodem pořád. Takže plavbu na čemkoli si odpustím.“
* Cíl splněn – Austrálie. Co bylo dál?
„Nebudu popisovat celou anabázi, to byste fakt napsala knížku. Řeknu to tak, přišly ke slovu známosti a ony zmíněné zlaté české ručičky. V Austrálii je to totiž jinak postavené než u nás. Místní velice dbají na vzdělání, je tu i takový školský systém. A rukama se nikomu moc dělat nechce, to pokládají za podřadné. Takže třeba ve stavebnictví hrají prim imigranti. Mně se poštěstilo narazit na partu z Evropy, kde byli Poláci, Maďar a dva Slováci. Stavěli jsme domy na klíč pro jednu firmu. Mě to moc nenaplňovalo, baráky v podstatě na jedno kopyto. Betonový cihly, uvnitř dřevotříska, sádrokarton a tak. Navíc, pro zajímavost, Australané nemají sklepy, barák s hůrou je tady zjevení. Na zahradách mají postavené skládací domečky, do kterých dávají sezónní věci. My Češi si bez ‚binec cimry‘, kde je všechno, co by se mohlo jednou hodit, neumíme život moc představit. Po pár letech jsem se trhl a začal renovovat koupelny. Pak už jsem je i sám navrhoval. Přibral jsem lidi, rozšířil nabídku a najednou jsem zaměstnával padesát lidí. Zájem byl, poptávka ohromná, takže další roky to byl obr kolotoč. Až do roku 2015.“
* Co se stalo roku 2015?
„Byl jsem unavený, to se stalo. Jo, firma šlapala, ale byla tam obrovská zodpovědnost za zaměstnance, za práci, aby bylo všechno tip top. Nebyl jsem pan majitel, ale ten, co jezdí po stavbách, když je potřeba, vezme do ruky pilu, zednickou lžíci … a do toho papíry, daně, a moje obsese, neustálá kontrola, jestli je všechno ok. Najednou mi došlo, že už to dělat nechci. Že už mám chuť dělat jen to, co mě baví. A tak jsem začal. Měl jsem už pár let kus od města v kopcích koupený pozemek. Deset tisíc metrů, bez sousedů, samá zeleň kolem. Tak jsem si tam postavil dům podle svých představ. Samozřejmě s půdou a sklepem, který je sklepem nejen na binec, ale i na víno, které mám moc rád. Firmu jsem prodal, peníze investoval a žiji jako rentiér.“
* To je pěkné, ale nenudíte se?
„Kdepak. Táta by ze mě měl radost. Pilotem jsem se sice nestal, k tomu jaksi nemám tu patřičnou vášeň, ale stavím modely letadel. Velké modely na dálkové ovládání. Našel jsem se v tom. Postavím jich pár do roka a většinu prodám za slušné peníze. Takový důchodcovský přivýdělek. To samozřejmě myslím z legrace, nedělám to na kšeft. Ale díky tomuhle jsem se dostal zase o kus dál, vyrábím si pro letadla i motory. A neskutečně se bavím.“
* Pořád slyším já, já, já. Máte ženu, děti?
„Čekal jsem tuhle otázku a ne, nemám. Nikdy jsem nebyl moc rodinný typ. Pár žen mým životem prošlo, ale nic moc vážného. Nějak je nenadchl můj styl žití. A babu z Česka tady nepotkám. (smích) Takže mám spoustu kamarádů a kamarádek, psa, mořské akvárium na tisíc litrů a na zahradě leguána. Jsem spokojený.“
* Létáte někdy do Čech?
„Upřímně, od toho, co jsem odešel, jsem tam nebyl. A ani se nechystám. Můj domov je tady. Stačí mi se občas podívat na české zpravodajské servery a mám dost. Hodně mluvím se ségrou, tak vím, co se děje. Řešit to ale nechci. To už není můj svět.“
* Takže s rodinou jste v kontaktu jen přes internet?
„To ne, mluvíme spolu hodně, ale jednou do roka přiletí ségra s manželem, občas synovci s rodinami. Zaplatím jim letenky a připravím program. Kluci si to tady okukují, až jednou zakalím, budou to mít jako chatu.“ (smích)
* Chybí vám ve vašem domově něco?
„České Vánoce. Můžu si pustit koledy, upéct linecké, ale není to ono. To je jediný čas, kdy mi chybí zima, sníh, taková ta ladovská pohoda. Když je totiž 25 °C, široko daleko ani vločka sněhu a opalujete se, tak to zrovna tu pravou atmosféru nemá. Vánoce se slaví 25. prosince ráno, namísto kapra se připravuje krocan. Hlavní oslavy jsou neodmyslitelně spojeny s pikniky na plážích a v zahradách. Na druhou stranu, já griluji pořád, takže se ani ten krocan nekoná.“
