Největší životní sen, aby nohejbalisté TJ Sokol I Prostějov jednou hráli extraligu družstev mužů ČR, se mu před rokem splnil. Tím dalším bylo z nejvyšší české soutěže hned po úvodní sezóně nespadnout a mezi elitou se udržet, což také vyšlo.

Teď po skončení celého ročníku 2024 nastal čas, aby dlouholetý trenér i hlavní tahoun místního nohejbalu Richard Beneš uplynulé měsíce komplexně zhodnotil. Dnes přinášíme první část našeho rozhovoru, který dokončíme v příštím vydání Večerníku.

* Cílem byla záchrana extraligy a pokud možno i postup do play-off, což jste splnili. Jak velká tedy panuje spokojenost?

„Je pravda, že velkým cílem byla záchrana extraligy, což se podařilo, ale zdaleka to nebylo jednoduché. Byli jsme nováček soutěže, která je bezesporu nejkvalitnější ligovou soutěží na celém světě. Jen velice málo našich hráčů mělo víceleté extraligové zkušenosti a museli jsme sehrávat jednotlivé formace, aby si kluci na sebe zvykli – a ne vždy se to plně podařilo. Přesto jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo. Samozřejmě panuje spokojenost, protože bylo jen velmi málo utkání, kde se nám vyloženě nedařilo, ale o tom ještě bude řeč.“

* Co vás na celé sezóně nejvíce potěšilo?

„Musím říct, že mě potěšila vzrůstající kvalita jednotlivých hráčů. Skutečně byl v tomto velký rozdíl zejména u mladších a méně zkušených kluků, jejichž forma i kvalita stoupaly skutečně každým odehraným zápasem. Zde musím jmenovat především Honzu Matkulčíka, který se postupně vypracoval v oporu a základní kámen družstva, na němž mohl trenér Martin Müller stavět. Jsem rád i za podporu sponzorů a partnerů, částečně i za počet diváků zejména během první poloviny soutěže.“

* V čem jste naopak viděl největší rezervy?

„Rezervy byly částečně v sehranosti jednotlivých formací. Nesmíme zapomínat, že u ostatních týmů s výjimkou nováčka z Holic hrají tyto sestavy spolu extraligu několik roků pohromadě. U nás ta menší sehranost vyplývala z menšího počtu společných tréninků, na což nám chyběly částečně prostředky, a navíc všichni hráči mají svá zaměstnání, ne vždy tak mohli trénovat. Někdy se objevily i menší vztahové problémy mezi hráči přímo při utkáních, ale tohle bych nepřeceňoval, neboť v každém sportu si spoluhráči jednotlivé chyby vytýkají i během samotných zápasů.“

* Kdybyste měl vybrat jeden nebo dva nejlepší a nejhorší zápasy roku, které a proč by to byly?

„Tak tohle je poměrně jasná odpověď. Nejhoršími zápasy byly oba s Holicemi, kde jsme věřili v zisk bodů, ale herně nám ani jeden vzájemný souboj nevyšel. U nejlepších utkání si dovoluji určit hned čtyři. Byly to oba zápasy proti zkušenému Žatci, které se nám podařilo vyhrát, doma dokonce 6:1 a venku po velkém boji 6:4. Potom to byly zápasy úplného závěru základní části, a to doma s týmem Modřic výrazně posíleným o skvělého smečaře Pavla Kopa. Sice jsme podlehli 2:6, ale s výjimkou jednoho dílčího utkání jsme hráli naprosto vyrovnanou partii s budoucím finalistou soutěže. Hned následující týden se nám podařilo po fantastickém výkonu porazit silné Karlovy Vary a odsunout je tak ze druhého místa. Proč tomu tak bylo? U těch nevydařených zápasů proti Holicím asi zapracovala velká nervozita a přemotivovanost všech našich hráčů. U zmíněných čtyř vítězných utkání pak šlo o top výkonnost a velkou bojovnost celého našeho týmu.“

Dokončení příště!