Je to zřejmě dar za blahobyt. A také důsledek krize rodiny a traumat z narušených vztahů. Průzkumy ukazují, že prudce přibývá lidí, kteří nikdy nechtějí mít děti. Jenže co by byly Vánoce bez dětí?
Herečka s prostějovským kořeny Eva Hacurová měla před dvěma lety slibně rozjetou kariéru. Kromě celé řady úspěchů s inscenacemi Divadla v Dlouhé byla za roli ve filmu Chyby nominována na Českého lva. Mnozí diváci ji také znali ze seriálu Ulice. Navzdory dalším přicházejícím atraktivním nabídkám se rozhodla založit rodinu. Následně porodila dceru Ladu a byla přesvědčena, že „domov je to hlavní, co stojí za to tvořit“. Jak se na toto rozhodnutí dívá s odstupem času? Co všechno jí dala prostějovská ZUŠka? Kdy se rozhodla stát se herečkou? A jak ona sama prožívala letošní Vánoce? O tom všem i mnohém dalším jsme si povídali v našem rozsáhlém rozhovoru.
* Před sedmi lety jste získala Cenu divadelní kritiky jako talent roku. Cítíte se stále jako mladá a talentovaná, nebo na sobě sledujete nějaký posun?
„Rozhodně už se nepovažuju úplně za mladou, ale to je dáno i mým hereckým typem, tím, jak vypadám a jaké role dostávám. Navíc už se za ty roky zrodila úplně nová ‚mladá‘ generace, věkově klidně patnáct let pode mnou.“
* Podobné ceny mohou být i zavazující. Máte pocit, že se vám talent podařilo dostatečně využít v konkrétních rolích, nebo jste si naopak představovala, že jej zužitkujete jinak a lépe?
„Rozhodně jsem pak cítila, že bych měla tento post obhájit, sama na sebe jsem vždy kladla poněkud přehnané nároky. Dostala jsem od té doby spoustu hezkých rolí, každý herec má ale pocit, že by chtěl něco jiného, zásadnějšího, většího... Myslím, že tahle ocenění jsou trochu cestou do pekel, pokud je vezmete jako velký závazek. A já se spíš učím přijímat život takový, jaký aktuálně je, než se hnát za nedosažitelným a hanět se za to, že jsem něco nedokázala.“
* S vystupováním jste začínala v prostějovské ZUŠce s akordeonem, pak jste hrála na klávesy, chodila na zpěv i na tanec a samozřejmě do dramaťáku. Neměla jste už tehdy někdy pocit, že je toho na vás až moc?
„Možná zase ty moje vysoké nároky. V té době jsem to tak určitě nevnímala, pro uměleckou dráhu jsem se rozhodla dost pozdě, takže jsem opravdu dělala jen to, co mě naplňovalo a k čemu jsem měla sklony.“
Více v tištěném vydání
