Sedm předchozích let strávila Sarah Cruz v zahraničí, než se po natolik dlouhé době vrátila do VK Prostějov, odkud směr cizina ještě jako mladá odchovankyně hanáckého klubu nabrala. Nyní je šestadvacetiletá smečařka zpět už coby mnohem zkušenější žena, jež prošla USA, Tureckem i Peru. A volejbalovému vékáčku by ráda pomohla k zisku dvanáctého mistrovského titulu.
* Do Ameriky jste šla v devatenácti studovat i hrát. Jaké to tam bylo z lidského hlediska a jaké po volejbalové stránce?
„První rok tam pro mě byl těžší, pro člověka z Evropy je to po přesunu do Ameriky trochu kulturní šok. Hlavně jsou tam lidé opravdu moc přátelští a všichni se s vámi hned chtějí hodně bavit, na což nejsme v Česku tolik zvyklí. Pro mě osobně však tahle změna nebyla až takový problém, atmosféra i život v USA se mi líbily a docela rychle jsem si zvykla. Sice mě ze začátku přepadal někdy smutek a stesk po domově, což ale časem přešlo. I volejbalově to pro mě bylo v Americe super, spoustu jsem se tam toho naučila a při zápasech si mohla užívat výbornou atmosféru, protože v USA se vysokoškolskému sportu včetně volejbalu hodně fandí. Celkově jsem se během těch pěti let za oceánem dost posunula.“
* Takže po všech stránkách spokojenost?
„Určitě jo. I školu jsem si o rok prodloužila a úspěšně zvládla magisterské studium, takže mám vysokoškolský diplom i titul. (smích) A perspektivu do dalšího života po volejbalové kariéře, že se třeba jednou můžu věnovat psychologii. Teď chci ale zatím profesionálně hrát.“
* Po návratu z USA jste rok působila ve druhé turecké lize?
„Do Turecka jsem šla, ale Beledyiespor tehdy hrál ještě první ligu. Sice jsme v ní prohrály skoro všechny zápasy a sestoupily, ale pro mě to byla v jedné z nejkvalitnějších ligových soutěží světa neuvěřitelná zkušenost. Mít za soupeře Vakifbank, Fenerbahce, Eczacibasi Istanbul i řadu dalších špičkových týmů, to byla fakt síla. Stojí proti vám hvězdy jako Ebonu, Boškovič a podobně, člověk na ně hledí a může jen žasnout, zároveň se učit. Do zápasů jsem se až tolik nedostávala, což bylo po téhle stránce těžší. Pokud jsem ale šanci dostala, tak se mi myslím docela dařilo, svou práci jsem odvedla. Tudíž super sezóna v top lize a další cenné zkušenosti jak do kariéry, tak do života.“
* Jak se následně zrodil váš přestup do Peru, což není zrovna běžná volejbalová destinace?
„Můj tehdejší agent mi našel angažmá v největším peruánském klubu Allianza Lima a já se rozhodla, že to tam půjdu zkusit. Sice jsem nebyla úplně přesvědčená o kvalitě tamní ligy, ale nakonec jsem v Peru byla docela spokojená. Cítila jsem se tam dobře hodně díky řeči, protože s tatínkem mluvíme samozřejmě španělsky, tím pádem umím španělštinu skvěle, a to mi v Limě moc pomáhalo. Se spoluhráčkami jsme si dobře rozuměly, i s vedením klubu byla jednodušší komunikace a taky herně to pro mě znamenalo další zajímavý posun pod vedením brazilského trenéra.“
* Co přišlo dál?
„V závěru mého ročního působení v Peru jsem si loni v dubnu při tréninku vyhodila rameno, všechno se mi v něm přetrhalo a musela jsem na operaci. Tu jsem absolvovala v květnu už tady v Olomouci, následovala dlouhá rekonvalescence. Trvala nějakých sedm měsíců a v podstatě až od začátku letošního roku jsem se postupně vracela do herního zatížení. Rameno jsem měla opravdu vážně zraněné, ve volejbalu jde společně s kolenem asi o nejhorší možné problémy. Návrat je těžký i mentálně, aby člověk překonal strach smečovat, že si to urve znovu. Naštěstí jde v mém případě zatím všechno dobře, nemám žádné potíže a snažím se teď už všechno dělat naplno. Rameno sice občas zabolí, ale to je normální. Navíc adrenalin chvilkovou bolest vždy překoná.“ (úsměv)
* Poprvé jste naskočila ve druhé polovině ledna do přáteláku s Přerovem a nedlouho poté zazářila při triumfu v Liberci. Nepřekvapil vás tak rychle úspěšný comeback?
„Proti Přerovu v tom přípravném utkání jsem ještě nemohla naplno smečovat, takže to bylo trochu těžší, útočné balóny jsem se snažila nějak uhrávat spíš technicky. Každopádně mi tenhle přátelák dost pomohl pocitově, že týmu třeba dokážu pomoct na bloku nebo na přihrávce. A Liberec? Tam byli asi všichni v šoku, jak se mi dařilo. (směje se) Do utkání jsem naskočila s tím, že chci holkám co nejvíc pomoct, a byla jsem mentalitou fakt maximálně soustředěná. Povedly se mi první míče, dala jsem nějaký ten blok, pak se mi povedlo uhrát i pár útoků, docela se dařilo na podání a taky na přihrávce. Hlavně nám to celkově fungovalo po týmové stránce, vítězství 3:0 z Liberce bylo hodně důležité i cenné. Takže jsem si ten zápas opravdu užila, bylo to moc hezké, spokojenost.“
* Jak vidíte svou současnou roli v kolektivu?
„Myslím, že momentálně jsem na tom herně už docela dobře, včetně smečování. A můžu hrát po všech stránkách naplno. Proto jsem připravená, že když to holkám třeba nepůjde a v utkání to začne hořet, můžu naskočit a pomoct. Třeba i trochu přitvrdit, zkusit balóny útočně nebo blokařsky zabíjet. A rozhodně už bych se nebála ani toho, kdyby mi pan Čada dal někdy šanci v základu.“
* Může podle vás vyjít útok na mistrovský titul?
„Já myslím, že určitě může. Jako první bych zmínila perfektní atmosféru na každém tréninku, které mají vysokou úroveň. Důležité jsou i výborné vztahy mezi námi v týmu, s holkama si rozumíme a soudržnost hodně pomáhá k tomu, abychom společně mohly za tím titulem jít. Vzájemně si pomáháme, podporujeme se a podle mě máme i herně opravdu silný mančaft. Proto věřím, že zlato může vyjít. Uděláme pro to maximum.“
