Mladý, komunikativní a plný elánu, takovým způsobem na vás na první dobrou zapůsobí nový přírůstek v realizačním týmu 1. SK Prostějov Dominik Pěnička (na snímku). V sedmadvaceti letech má už za sebou štace u dorosteneckých celků Slovácka, kde působil jako hlavní kouč, po příchodu zkušeného lodivoda Jozefa Webera však doplnil zdejší klub. V rozhovoru pak prozradil, jak se jeho přesun na Hanou zrodil, proč nedopadla fotbalová kariéra, jaké má vize, ale i to, proč pro něj bude první ostrý zápas speciální.
* Na úvod asi očekávaná otázka. Jak jste se v Prostějově vůbec objevil?
„Byl to takový zajímavý příběh po vánočních svátcích. Prostějov hledal k hlavnímu trenérovi do realizačního týmu asistenta. Známe se už delší čas s druhým asistentem trenéra Matějem Vybíhalem, který mi volal, zda bych měl případně zájem o tuto pozici po boku Jozefa Webera. Já jsem si shodou okolností sám říkal před Vánoci, že u mládeže jsem už delší dobu, takže mě lákala myšlenka si jít vyzkoušet muže. Vyzkoušel jsem si všechny dorostenecké kategorie a cítil jsem, že by teď mohl být ideální čas na změnu prostředí i pracovní náplně. Všechno se tak sešlo v pravý čas. Chytil jsem nový svěží vítr, který na sobě cítím.“
* Měl jste nějaký čas na rozmyšlenou, nebo bylo všechno rychlé upečené?
„Byl tam dostatek času. První kontakt přišel v době, kdy to kouč Weber přebíral. Pak jsem ale čekal na další telefonát a stále nic, tak jsem si říkal, zda to nepadlo. Poté však přišel druhý telefonát, byl jsem tu i osobně. Hovořili jsme s trenérem i po telefonu, ale já jsem zastáncem toho, že je vždy lepší si věci říct osobně. Proběhly dvě schůzky, kde jsme si sdělili, jaké jsou naše představy. Sedlo si to tak, jak jsme si oba představovali.“
* Po schůzkách už tedy nebylo nad čím váhat?
„Nebylo. Fotbal vidíme velmi podobně a velmi mi v rozhodování pomohl i fakt, jakým způsobem mě tu kouč chtěl. Jsou totiž dva typy asistentů, kdy tím jedním je spíše takový sluha pro mužstvo a druhý pomáhá s řízením tréninků i přípravou na zápasy. Kouč jasně řekl, že chce ten druhý typ, takže nebylo nad čím váhat. Pro mě by to jinak ani nedávalo smysl odcházet od dorosteneckého celku Slovácka, kde jsem roli hlavního trenéra měl. Slibovaný prostor tu jednoznačně mám a spolupráce zatím funguje velmi dobře.“
* Ještě k vám osobně. Aktivní fotbalovou kariéru jste strávil ve Slovácku. Kde vidíte zlomový moment, že to neklaplo se světem profesionálního fotbalu i z pozice hráče?
„Je to trochu klišé, ale i u mě se z velké části jednalo o zdravotní stav. Neříkám, že jsem byl nejlepším hráčem, ale v mládeži jsem vždy patřil k těm lepším, kde jsme často vypomáhali i starším kategoriím, cítil jsem, že by to mohlo vyjít. V devatenáctce jsem si ale přivodil zranění kolena a čekala mě roční pauza. Člověk tak najednou začal přemýšlet trochu jinak a v období volna jsem už uvažoval o trénování. V tu chvíli jsem vzal nabídku Otrokovic, kde jsem vedl žáky a následně do mužstva přestoupil i jako hráč, kde jsem nastupoval ve třetí nejvyšší soutěži.“
* Nebyla to tedy spíše náhoda, ale už promyšlený krok jít v mladém věku trénovat?
„Abych řekl pravdu, tak hned jsem si to neříkal, ale jak měl člověk čas na přemýšlení, tak jsem věděl, že by mě to bavilo. Poté to však byla spíše shoda okolností, kdy se mi ozvali z Otrokovic, protože věděli, že mám zdravotní problém. Začalo to právě tím, zda chci jít k mládeži. Byl jsem za to moc rád, protože fotbal miluju a neumím si představit, že by mi ze života nějakým způsobem vypadl.“
* Netrvalo to dlouho a byl jste opět ve Slovácku.
„Přesně tak. Jakmile ve Slovácku zjistili, že jsem se vydal touto cestou, tak mi přišla nabídka. S mými fotbalovými ambicemi už se to pak nedalo skloubit, když člověk začal trénovat pod profi smlouvou.“
* Stále ještě skoro puberťák a pracoval jste s dorostem Slovácka. Jaké bylo vést kluky, kteří byli vaši vrstevníci?
„Bylo to velmi zajímavé. Když jsem začínal jako asistent, tak hráči byli o tři či čtyři roky mladší než já. Jakmile ale vjedu do trenérského módu, tak otázku věku vůbec neřeším. Snažím se na nic si nehrát a myslím si, že tam nebyl žádný problém. Pomohlo mi velmi, že jsem taky začal v pozici asistenta a postupně jsem se do toho dostával. Po roce a půl jsem se ale stal hlavním trenérem a neviděl jsem v tom problém.“
* Nyní jste poprvé na velké profi scéně fotbalu. Jedná se o velký skok, když byste to měl srovnat?
„Je to obrovský skok v jednání s hráči. U mládeže můžete jednat i více autoritářsky. U mužů je to více o psychologii. První dva dny tady jsem byl trošku zpátečnický, ale teď už taky nemám problém říct komukoliv, jak to vidím. Co se týče tlaku, tak jej zatím vidím dost podobně, protože i v ligovém dorostu je na vás velký tlak, aby se v soutěži dařilo, po taktické stránce je to už velmi podobný fotbal jako u mužů. Člověk se ale samozřejmě pořád učí. Snažím se toho co nejvíce pochytit od hlavního trenéra.“
* Chápu správně, že věk nevnímáte, ale chcete především poznat, zda někdy použít metodu cukru, jindy zase biče?
„Je tomu tak. Není to určitě tak, že bych zde po nejzkušenějších hráčích řval. Od toho je tu hlavní trenér. (smích) Snažím se s tím ale co nejvíce pomáhat a udělat i servis okolo. Jinak to funguje i dost odlišně jako u mládeže, kde jsem si to řídil. U mladých si to kolikrát zastavíte a vysvětlíte, že si to představujete jinak. Tady často spíše komunikujte s jednotlivými hráči a ptáte se i na jejich názor. Tady už totiž neučíte nikoho hrát fotbal, to ti kluci umí skvěle. Zde už ladíte detaily do své koncepce. U mládeže je to jiné. V tom je zásadní rozdíl.“
* V sedmadvaceti letech jste tak zhruba v průměrném věku celého kádru. Není občas těžké se nedostat až příliš ke kabině, kde zřejmě i zájmy mimo fotbal budou dost podobné?
„V některých věcech to určitě náročné je. Na druhou stranu si ale plně uvědomuji svou roli a odstup si snažím držet, i když se samozřejmě s hráči normálně otevřeně bavíme. Jsem tu krátce, ale už teď se snažím vše takto nastavit. Většinu času tak trávíme zde v trenérské kanceláři a bude tomu tak i nadále. Na druhou stranu to však beru i jako určitou výhodu, kdy hráčům často dokážu více porozumět, než kdybych byl ve starším věku.“
* Už jste sám zmínil, že nejvíce času trávíte v kanceláři. Jak zatím funguje spolupráce s trenérem? Spíše se na rozhodnutích shodujete, nebo probíhají i důraznější výměny názorů?
„Daleko častěji se shodujeme. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom mohli těžko fungovat společně. To bylo jistě zásadní pro nás oba. Rozhodně si ale nekýváme na každou věc. Co se mi velmi líbí na panu Weberovi, tak je fakt, že se vždy ptá na náš názor, který chce slyšet. Samozřejmě on je ten boss, který má konečné slovo. Jak řekne, tak to i bude. Ale naše podněty vnímá a debatujeme o nich. Pak tam je i řada detailů, co spolu probíráme. Líbí se mi, že to skutečně můžu nazvat spoluprací.“
* Máte i rozdělené úkoly ve smyslu hodný a zlý, defenziva a ofenziva či standardní situace?
„Zatím jsme spolu krátce, takže tyto role si v procesu postupně nastavujeme. Kouč je samozřejmě tím, kdo má konečné slovo. Většinou si pak před tréninky řekneme, kdo bude mít co na starost. Řekl bych, že to je ideální stav. Nás teď čeká soustředění, kde si myslím, že i ty standardní situace probereme.“
* Dlouhá zimní příprava se blíží ke konci. Už to pociťujete?
„Cítíme. Je pravdou, že zimní příprava je vždycky nevděčná. Soustředění v zimě a létě je úplně odlišná disciplína. Pro mě navíc bude start hodně specifický, protože já žiji ve Zlíně, kde jsem se i narodil, a právě tam budeme hrát první ostrý zápas. Znám tam spoustu lidí, přijde se podívat celá řada známých. Pro mě ten start nemohl ani vypadat lépe. Na to se opravdu těším. Je to navíc lídr druhé ligy, budeme chtít překvapit.“
* Do mužstva jste dorazili v zimní přestávce. Mužstvo má nahrané nějaké body a čekalo vás delší seznámení. Dá se to brát jako určitá výhoda než v kratší letní pauze?
„Je tam rozhodně delší čas na poznání kádru, to souhlasím. Osobně bych si ale raději vybral léto, to samozřejmě říkám s nadsázkou, protože zima není příjemná. (smích) Člověk si v tomto nevybere a hlavní bude stejně to, co se bude od startu března dít na hřišti. Čas však byl určitě ku prospěchu, aby si všechno sedlo.“
* Žijete a pocházíte ze Zlína, ale jste odchovancem Slovácka a strávil jste zde i zatím většinu trenérské kariéry. Je tedy pro vás Zlín hlavním rivalem?
„Stoprocentně. Ve Zlíně znám sice každý kout a můj otec má fotbalovou minulost spojenou se Zlínem, kde kopal druhou nejvyšší soutěž. Trošku se to tak ve mně stále bije. Když jsem ale dostal jako mladík nabídku od Slovácka, tak mi to právě i táta doporučil, protože tato akademie měla velké jméno. Už v mládeži jsme tak tento duel vždy prožívali více, stejně tomu bylo i z hlediska trenérské kariéry. Celkově mám i kladnou bilanci, tak bych ji i nyní rád vylepšil.“
* Bude vypsána i nějaká odměna do kabiny, pokud se utkání ve Zlíně zvládne?
„Nad tím jsem zatím nepřemýšlel. (smích) Taky je pravdou, že z platu asistenta to nebude na nějaké větší vyskakování, ale určitě se společně s kluky na něčem domluvím.“
* Progresivních mladých koučů přibývá. Můžete nastínit, jaké máte i vy osobně vize o současném fotbalu?
„Člověk sleduje top ligy a snaží se tam hledat různou inspiraci. Samozřejmě ale musíte myslet i na to, že české prostředí je jiné. Líbil by se mi samozřejmě fotbal předních celků v Premier league, ale nelítám hlavou v oblacích. Mám však rád, když je tým aktivní a v držení míče, snaží se určovat tempo hry, hledá si meziprostory a kapsy pomocí různých seběhů či změnou pozic. Zkrátka ty věci, které jsou aktuálně trendem moderního fotbalu.“
* Začal jste u mládeže, nyní jste asistentem ve druhé lize. V sedmadvaceti letech toho máte hodně před sebou. Máte nějaký konkrétní trenérský cíl či sen?
„Mým snem je stát se jednou hlavním trenérem v nejvyšší soutěži. Moc dobře si ale uvědomuji, že těch míst je skutečně málo a osobností spousta. Pro člověka, který ligu nehrál, je to pak ještě náročnější. Beru to ale tak, že si to musím vysloužit. Ve fotbale jsem se však už naučil, že někdy je dobře, hodně dobře, někdy zase ale hodně špatně. Věci pak přichází ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Když jsem ve čtyřiadvaceti letech přebíral dorost do devatenácti let a kolem mě byli zkušení trenéři s věkem kolem padesátky, tak bych nevěřil, že se tam dostanu. Teď je to podobné i zde.“
