Říká se, že cesta bez překážek nikam nevede. Marcelu Labanovou Annenkovou (na snímku) zavedla její neobyčejná životní pouť na spoustu nejroztodivnějších míst po celé planetě. Patřilo mezi ně mimo jiné město Al Ajn ve Spojených arabských emirátech, kde založila rodinu společně s manželem pocházejícím z Kazachstánu. Během života se proběhla také rozpálenou Saharou, kde za šest dnů urazila neuvěřitelných 250 kilometrů.

Díky tomu jako první Češka zvládla jeden z nejnáročnějších organizovaných běžeckých závodů světa Marathon des Sables. Jednu z posledních a obzvláště milých zastávek pro ni znamenal malebný dům nedaleko Vojtěchova, kde s celou rodinou našla azyl po návratu do České republiky. Přestože se po čase vrátila do Olomouce, sídlo v místní části obce Hvozd na Prostějovsku zcela neopustila. Kromě své práce a rodiny se nyní věnuje zejména nutriční terapii, která zásadním způsobem ovlivnila život jejího vlastního syna. S hovornou a vstřícnou běžkyní si byla opravdu radost povídat, i proto jsme obsáhlý rozhovor rozdělit na dva díly. Do toho prvního se můžete začít dnes, ten druhý na vás čeká v příštím vydání.

 

* Zažíváte neuvěřitelně pestrý život. Co z něj bylo dosud pro vás nejtěžší?

„Asi jedna z nejsložitějších věcí na mě čekala zhruba před čtyřmi roky. Jednalo se o návrat ze Spojených arabských emirátů zpět do České republiky. Hlavní potíž spočívala v opuštění té úžasné, sluncem věčně prozářené země. Panovala tam ohromná pohoda, na níž měli zásluhu hlavně místní lidé, kteří jsou neskutečně pohostinní, přátelští a vstřícní. I je samozřejmě trápily různé problémy, ale vždy byli rádi za to, co mají, a nikdy si nestěžovali. Právě kvůli nim bylo pro mě hrozně obtížné tuto svoji životní etapu uzavřít.“

* Proč jste se navzdory tomu všemu rozhodla vrátit?

„My jsme to vůbec neplánovali. Syn paralelně absolvoval první třídu také v České republice, proto sem musel přijet na rozdílové zkoušky, aby mohl nastoupit do druhé třídy. Bylo to na konci prázdnin, panovalo teplé léto, všude bujela zeleň, děti zde zakoušely spoustu nových vjemů a byly naprosto unešené. Poušť je samozřejmě neuvěřitelně krásná, ale jednotvárná. Když byl syn na té zkoušce, tak se ho paní učitelka zeptala: ‚Tak co, Kubo, budeš nastupovat k nám do druhé třídy?‘ A on, že by strašně moc chtěl. Druhý den jsem byla s dětmi venku, potkala jsem bývalou kamarádku, která mi řekla o tom, že ve Fakultní nemocnici v Olomouci hledají embryoložku. A opět se to opakovalo: obě děti na to reagovaly tak, že by si hrozně přály zůstat. Tak jsem zašla na pohovor a byla přijata, pak u mě nastaly zdravotní komplikace a to vše nás tady nakonec udrželo. Manžel, který pochází z Kazachstánu, nakonec dorazil za námi a společně jsme tu zakotvili.“

* A nelitujete? 

„To ne, minimálně pro děti je určitě dobré, pokud nyní mají stabilní zázemí, protože není úplně ideální, pokud už jejich rodiče pocházejí ze dvou různých zemí, aby žily ještě ve třetí...

* Bydlela jste nedaleko Vojtěchova. Kdy a co vás přivábilo do prostějovského regionu a jak se vám tu líbí? 

„My jsme nějaký čas bydleli v Olomouci, poté jsme se přestěhovali do Vojtěchova, ale nedávno jsme se rozhodli, že zejména kvůli dojíždění se vrátíme zpět do Olomouce. Nicméně do Vojtěchova pravidelně jezdíme na víkendy či na prázdniny. Máme tam krásný domeček, jenže topit i vařit se v něm dá jen díky dřevu. Hrozně ráda peču a jídlo upečené v troubě vytápěné dřevem je vážně nejlepší. Je to všechno nesmírně romantické, ale pokud mají oba manželé práci, pak je to všechno z časového hlediska dlouhodobě neudržitelné.“

* Proč jste se rozhodla právě pro toto místo?

„Je tu nádherná krajina i příroda. V okolí Vojtěchova jsem si coby biolog mohla užívat místa, kde je k vidění spousta vzácných druhů rostlin včetně raritních hub. Já jsem tento obor sice studovala, ale nikdy jsem to nemohla vidět takhle na živo. Díky tomu, že jsme se místu věnovali a zvelebovali jej, tak jsme objevovali i jeho minulost. Kolem našeho domu také teče potůček, za domem máme vodopád a letos se dokonce obnovila studánka pod naším domem, která byla řadu let vyschlá. To vše má v sobě neobyčejné kouzlo.“

* Co vás předtím přivedlo do Spojených arabských emirátů? 

„Byla to práce. Nabídku jsem dostala na jedné mezinárodní konferenci, kde jsem vystupovala. Jelikož jsem vždy byla otevřena novým věcem, tak jsem do toho šla. Původně jsem tam však pouze dojížděla, nicméně rozlehlost nekonečné pouště mě naprosto uchvátila. Říkala jsem si, že jsem musela být někdy v minulosti nomád. Ten prostor mě neděsil, ale naopak jsem se v něm cítila jako doma. Nakonec jsem se do Emirátů přestěhovala a vyhrála konkurz na vedoucího embryologa v nemocnici ve městě Al Ajn.“

* Z ústavu jste však nakonec odešla a zařídila si farmu na poušti. Co se dá na poušti pěstovat či chovat?

„Celá tahle idea byla propojena s tím, že se mé sestře narodil autistický chlapec. Věděla jsem tedy, jak nesmírně náročné je ho vychovávat. Přitom počet autistů enormně narůstá po celém světě. Tyto děti potřebují k životu bezpečný prostor, kde mohou dělat věci, které je baví. Například být se zvířaty. Ten jsme jim chtěli na naší farmě nabídnout. Navíc jsem byla přesvědčená, že právě poušť je pro autisty ideálním místem, protože její jednotvárnost má schopnost je zklidnit, ostatně jako každého jiného člověka. Nakonec se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, přesto na něj moc ráda vzpomínám.“

* Z vašeho bohatého života vyčnívá také účast na šestidenním pouštním maratonu, kterého jste se zúčastnila jako první člověk z ČR. Čím vás zaujala právě tato akce?

„Dokument o Marathonu des Sables, který se běhá na Sahaře v Maroku, jsem viděla ještě v době, kdy jsem žila v České republice. Tehdy mě to opravdu neskutečně okouzlilo. Říkala jsem si, že přesně tohle chci prožít. Rozhodla jsem se už tehdy, že začnu na tento běh trénovat. Jenže tady u nás jsou úplně jiné podmínky než v poušti, takže to moc nadějně nevypadalo. Když jsem se však přestěhovala do Spojených arabských emirátů, tak mi bylo jasné, že právě to je země, kde bych se na něco podobného mohla perfektně připravit. Takže to byl můj sen, za jehož splněním jsem si šla. Musela jsem to udělat. A bylo dobře, že jsem k sobě přivzala ještě další dva lidi, kteří mně v jeho splnění hodně pomohli.“

* Jak těžké bylo se na závod připravit?

„Ve třech jsme intenzivně rok trénovali, hodně nám přitom pomohlo příhodné prostředí v Emirátech. Snažili jsme se zvládnout techniku běhu do prudkého kopce duny i dolů a zvyknout si na námahu vykonávanou při teplotách čtyřicet až padesát stupňů Celsia. Přitom jsme mimo jiné zjistili, že boty pro maraton se kupují o dvě čísla větší. Nohy totiž při dlouhém běhu tak opuchnou, že v další etapě už boty s normální velikostí není možné nazout. Před závodem nás čekaly velmi přísné zdravotní prohlídky. Bylo to náročné, protože jsme se museli připravit i na to, že si vše poneseme v batozích na zádech. Proto jsme se snažili minimalizovat jejich váhu od světel přes oblečení až po jídlo.“

* Myslíte, že se něco podobného dá natrénovat tady u nás?

„Po doběhu mě oslovil Petr Soukal s tím, že by se tam chtěl také přihlásit. Vím tedy, že se dokázal připravit tady u nás. Ale nic vás prostě nepřipraví tak, jako když jste pod pražícím sluncem v plus čtyřiceti a máte písek v botách. Nelze se tedy divit, že při samotném závodě odpadlo velké procento lidí. Při našem běhu dokonce jeden člověk zemřel. Jistou kuriozitou bylo i to, že se na start postavil syn zpěváka Ozzyho Osbourna. Ten to vzdal třetí den. “ 

* Kdy vám během maratonu bylo nejhůř?

„Nejhorší to vlastně bylo před jeho začátkem. Šest týdnů před startem mě potkalo zranění páteře. Měla jsem vyhřezlou plotýnku, hrozilo mi, že skončím na vozíku, sužovaly mě hrozné bolesti, které jsem tišila prášky. Na start jsem nakonec dorazila hlavně proto, abych podpořila své dva kamarády. Jelikož jsem byla součástí trojčlenného týmu, bylo podmínkou, abychom odstartovali všichni tři. Nikdo ale nečekal, že budu schopná delší dobu běžet.“ 

* Jak jste to prožívala?

„Atmosféra byla skutečně neopakovatelná, plná neuvěřitelného odhodlání zhruba sedmi stovek lidí. Bylo to takové neskutečné, jako bych tam vůbec nebyla. S tímto pocitem jsem se najednou ocitla na konci prvního dne, ani jsem nevěděla jak. A nakonec jsme to celé zvládli všichni tři.“

* Bolesti vás neopustily ani při závodě?

„Kdepak, bolest mi třeba vystřelovala do ruky tak, že jsem přestala cítit prsty. Nikdy bych to nezvládla, kdyby mi kamarád-voják před startem každého dne nedělal trakce páteře. Ty spočívaly v tom, že jsem ležela na zádech a on mě tahal za krk.“

* Měla jste v průběhu maratonu nějakou krizi? 

„To víte, že ano. Asi nejhorší byly noční běhy, kdy jsme běželi třeba sedmdesát kilometrů. Víte od začátku, že to nebude jednoduchá záležitost, že si to odběhnete a půjdete si domů odpočinout. Trvá to šest dnů a celou tu dobu vás musí hnát touha to dokončit. Musíte to zvládnout sám, nikdo to za vás neodběhne. U těchto dlouhých maratonů není důležité pouze to, kolik máte naběháno, ale i to, jak si to dokážete rozvrhnout a srovnat v hlavě. Je to hodně o vytrvalosti, nerozhoduje jen síla nohou, ale i mysli.“  

* Viděl jsem snímek vašich neuvěřitelně opuchlých, sedřených a zakrvácených nohou před startem posledního dne. Co vám pomohlo podobné potíže překonat?

„Když vidíte ty ostatní kolem vás, tak to máte hned jednodušší. Mně tehdy bylo pětatřicet let a hodně mě motivovalo i to, že se toho spolu se mnou zúčastnili i lidé, jimž bylo třeba přes padesát. Každý večer člověk viděl, jak i ostatní mají nohy plné puchýřů a potýkají se s úplně stejnými problémy jako vy sami. To se ty útrapy pak snáší daleko lépe.“

* Jak dlouho jste se zotavovala?

„Všichni jsme hodně zhubli, nicméně hned po maratonu nám organizátoři v Marrákeši připravili velmi bohatou večeři. Pak jsme se přesunuli do Paříže, kde jsme společně strávili další tři dny. Náročné byly zejména ty první tři dny po doběhnutí, ale vše dokázala překrýt radost z toho, že jsme to zvládli. Něco se protáhlo déle, třeba mi slezly nehty, takže jsem čekala, až dorostou. Ale když jsem si pak seděla doma, dívala se na ty dorůstající nehty a vzpomínala na tu nádheru, kterou jsem zažila, tak to určitě mělo své kouzlo. Už jsem si to tak nebrala.“

 

MARCELA LABANOVÁ ANNENKOVÁ

* narodila se 24. května 1973 ve Šternberku

* pochází z Olomouce, po základní škole odmaturovala na SŠ zemědělské

* rok pracovala v ZOO Olomouc, poté vystudovala Systematickou biologii a Ekologii na PřF UP v Olomouci, které absolvovala v roce 1999

* po studiích nastoupila do Centra asistované reprodukce Porodnicko-gynekologické kliniky FN v Olomouci LF UP, následně zakládala soukromou Kliniku pro léčbu neplodnosti v Brně

* díky odborným přednáškám získala pracovní místo v nemocnici ve Spojených arabských emirátech, kde žila až do roku 2016

* po návratu do ČR začala pracovat jako embryoložka ve FN Olomouc, nyní je součástí týmu Gyncentra v Ostravě, které se zabývá umělým oplodněním 

* její manžel Pavel Annenkov pochází z Kazachstánu, poznali se ve Spojených arabských emirátech, kde tehdy rozmnožoval dravé ptáky, přičemž původně jej chtěla seznámit se svojí kamarádkou a sama se chystala přestěhovat do Skotska, tam ale nakonec neodjela a v roce 2008 měli svatbu

* společně vychovávají syna Jakuba (12) a dceru Olivii (9)

* celá rodina několik let žila v domě u Vojtěchova, po nedávném přestěhování do Olomouce se tam stále rádi vrací

* mezi její záliby patří zejména její práce, rodina, sport, vaření a šíření osvěty v oblasti zdravého životního stylu, rovněž má ráda zvířata, zejména psy

zajímavost: v roce 2007 se jako vůbec první Češka zúčastnila 22. ročníku extrémního šestidenního pouštního Marathon des Sables, který se koná na Sahaře v okolí marockého města Warzazát a během něj v poušti uběhla zhruba 250 kilometrů, přičemž si všechno jídlo i vybavení nesla na zádech

 

Druhý díl exkluzivního rozhovoru si můžete přečíst v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 15. března