Hledáte rozmanitý sport? Zkuste působení v Klubu biatlonu Prostějov. I tak by mohl oddíl lákat nové členy. Zde je totiž čeká mnoho sportovních činností: střelba, běh i lyžování. Klub se totiž věnuje jak letnímu, tak zimnímu biatlonu. A přestože má základnu na rovinaté Hané, může se chlubit nejen rozvíjející se členskou základnou, ale také nemálo úspěchy. Přispívá k nim i předseda klubu, trenér a dosud také aktivní biatlonista Roman Večeřa (na snímku). Se svými kolegy se úspěšně snaží o rozvoj stále více populárního sportu i rozmanitější zázemí, na kontě mají například opravenou střelnici ve Zdětíně. Jak ale sám říká, důležitá je dlouhodobá pomoc rodičů, kteří nestojí stranou a pomáhají.

 

* Jak jste se k biatlonu dostal?

„Začala ho dělat moje starší sestra. Potom, když se jí dařilo, to zkusila druhá, pak i já. Táta potom říkal, že když máme zájem, tak to v Bedihošti převzal a později v devadesátém roce založil klub. Od té doby má prostějovský biatlon nepřerušenou tradici. Přesto ale kolikrát slyšíte, že lidé o existenci biatlonu na Hané vůbec nevědí... Třeba Tomáš Ševčík. Hrával hokej, začal se mu ale líbit biatlon v televizi a tak řekl tátovi, že by to chtěl zkusit. A ptal se, zda ho tedy vezme někam do hor… (úsměv) Existuje letní a zimní biatlon, v létě se běhá cross se střelbou a v zimě se lyžuje. Platí, že si u nás děti ošetří nohy, když jdou na lyže. Čtyři měsíce se zkrátka lyžuje, zbytek roku je to o běhání. Pro děti je to při jejich růstu ideální.“

* Vy osobně jste biatlonu propadl okamžitě?

„Dělám ho od devíti let a baví mě to. Takže asi jo.“ (usměje se)

* Sněhu ale nebývá tolik co dříve. Nekomplikuje vám to činnost?

„Tak komplikuje. Máme sice i možnost kolečkových lyží, je zde dost cyklostezek, čehož využíváme, ale sníh to zcela nenahradí. Když to šlo, jezdili jsme na soustředění i kempy.

* Současná covidová doba tomu moc nenahrává.

„To ne. Ale přípravu máme venku, takže děti jsou kus od sebe, což splňuje podmínky. Nebyly to ale plnohodnotné tréninky, ale aby se aspoň čtyřikrát týdně něco dělalo. Spíše šlo o možnost se sám povozit. Všem členům dáváme tréninkové plány, co by měly dělat.“

* Ale asi to není úplně ono…

„Není, jsou to vlastně spíše takové individuální tréninky. Ale třeba se nějak na těch horách co nejdříve setkáme, řekneme si co a jak.“

* Jak vůbec vypadá sezóna?

„Letní končí v září, ještě dva měsíce ale děti lyžují zejména na kolečkových lyžích. Na nich se zkouší klasika i bruslení. V listopadu, když nemrzne, dá se už jezdit na sněhu. Ale letos ho ještě dost nebylo, vyrazili jsme až koncem prosince. Jezdili jsme na Novou Ves, protože na Pradědu bylo hodně lidí a autobusy narvané až hrůza.“

* Ano tím jsou pověstné.

„Proto jsme jezdili do Nové Vsi, je to 850 metrů nad mořem a ještě začátkem března se tam obyčejně lyžuje. A tak poslední víkend v únoru, kdy to ještě šlo, jsme využili. Bylo tam moc krásně a asi čtyřicet centimetrů sněhu. Ale už tam teď nemůžeme, protože nás tam ani nepustí. Navíc stejně jsme letos kvůli pandemii již ukončili zimní sezónu. Byla prostě špatná... Ale snažili jsme se něco dělat. Aby děti byly doma a nic nedělaly, to by bylo špatné ještě víc.“

* Výsledky máte však krásné.

„Když byly děti na mistráku, tak byl Fana Ševčík druhý, dvacet sekund mu chybělo na titul. Emma Švancarová byla třetí, potom čtvrtá. František byl pak zase pátý, chybělo mu jedenadvacet sekund. Výsledky krásné, ale vždycky tomu něco chybělo.“

* Do jakého věku je biatlon jen o zábavě, a kdy už začínáte řešit právě výsledky?

„Do dvanácti let to bereme jako zábavu. Přípravku máme v osmi, devíti a desíti letech. V tomto věku se snažíme naučit děti střílet, taky styl běhání. Ale je to hlavně o zábavě, nehrotí se to na výsledek, jezdí se po regionálních závodech. Hlavní je, aby to děti bavilo a naučily se běhací styl. Bez stylu by se nadřely. A pak jak začne Český pohár, tak tam trošičku už řešíme i to, aby něco děti dokázaly.“

* Kolik nyní máte členů?

„Osmatřicet a závodí nás kolem dvaceti.“

* Zbytek jsou čestní členové?

„Buď jsou to rozhodčí, protože musí být členy, aby si mohli udělat rozhodcovský kurz. Nebo jsou to trenéři, ty máme tři. Je to opět podmíněné členstvím. A potom jsou tam ti, kteří začali s mým tátou, tři čtyři takoví starší doyeni, kteří pořád pomáhají – třeba pánové Bůžek a Dušek. Žáků máme přibližně deset, dorostenců sedm a zbytek jsou juniorka, dospělí a dva tři veteráni.“

* A kde má klub zázemí?

„Ve Zdětíně je střelnice, tam můžeme střílet malorážkou. Trénink mohou mít žáci v Čehovicích na hřišti nebo kolem obce. Děti střílející malorážkou zde mohou střílet vzduchovkou, aby jim trénink neodpadl. V pátek nebo v neděli střílíme výhradně ve Zdětíně tak, abychom si malorážku zkusili dva tréninky týdně. V posledních dnech ale hlavně běháme, až tak jsme nestříleli.“

* Lidé jsou dneska takoví bez ohledu k ostatním. Stalo se vám, že si někdo na střelbu v Čehovicích stěžoval?

„Ne, to ne. Mám všechno domluvené se starostou na hřišti, které je obecní, takže není problém. Navíc střílíme do valu, aby to nelétalo dál. Takže zatím žádná stížnost nepřišla. Je to bezpečné. Ale samozřejmě musí se dohlížet na bezpečnost.“

* Mají se střílením problém rodiče? Poukazují, že je to nebezpečné a podobně?

„Většinou přijdou, že by to děti chtěly zkusit. Zbraně mají nějaký zpětný ráz, někdy se toho tedy leknou. Taky se mi stalo, že klučina chtěl a potom si najednou nebyl schopný lehnout k pušce. Na střelnici, když to máme zastřešené, tak je ten zvuk výraznější. Tak se toho asi zalekli. Nebo přišli na jeden trénink, že se pak děti ozvou. A neozvou. Každý má ale možnost přijít, vyzkoušet si to, domluvit se a potom záleží už jen na nich. Ne že by nebyl zájem, ale děti se třeba leknou, až přijdou na trénink. Je ale třeba to vidět, do ničeho netlačit, ale ukáže se třeba, že měly jiné představy.“

* Musel jste v minulosti na závodech nebo na tréninku někoho umravňovat, že někdo dělal kraviny?

„Tak najdou se, neříkám, že ne… Ale důležité je k tomu přistupovat od začátku se vší vážností. Zatím se nestalo, že by to někdo nepochopil. Sám jsem hodně přísný na bezpečnost, ale větší problémy jsem s tím neměl. Říkám na rovinu i rodičům, že na střelnici i v celém klubu musí panovat disciplína. I vzduchovka může ublížit a o malorážce se vůbec nebavme. K nám přišly děti z házené, z tanečních a zjistily, že tady je to trošku jinak postavené. Že opravdu musíte být přísní a zodpovědní.“

* Žádné juchání kolem...

„Přesně. Stejně na střelnici potřebujete mít klid, když se střílí. Když střílí ostatní a děti stojí, musí se proběhnout, protáhnout, aby se zabavily, aby neměly čas na nějaké blbiny.“

* Taková dobrá škola života…

„Ano, řekl bych, že ano. Protože když tam máte deset dětí, sledujete, jak kdo střílí, jste s nimi sám a tři by na sebe mířily, tak by to bylo špatné. To jsem se jednou tak otočil a už viděly, že to nemají dělat...“

* Už na sebe mířily?

„Blbnuly no... Otočil jsem se ve správný okamžik. A hned pochopily, že to nemají dělat. A už se to nestalo. Vždy jim říkám, že mají být nachystaní na pásce, mají už zásobníky. Vědí, co mají dělat. Ne že lehnou a: ‚Já nemám řemínek.‘ Řeknu, co tam dělal, ať stoupne, ať jde další! Potom pochopí, že si třeba tolik nezastřílí, když dělá místo chystání voloviny. Pokud člověk nemá trochu disciplínu, ať zkusí něco jiného.“

* Stalo se vám, že byste přijali dítě a následně se zapojil aktivně i rodič?

„Ano, třeba již zmíněný Tomáš Ševčík. Rodiče necháváme vystřelit, a když vidíme, že to jde, tak se ptáme, zda by nechtěli udělat trenérskou. Třeba Tomášovi to šlo, teď si i zkusil na Slovensku závod, kde poprvé běžel. Aspoň ví, co to obnáší, jaké chyby se můžou objevit. Jsou kolikrát trenéři, kteří nezávodili. Dítě pak během závodu vezme omylem cizí pušku – je tam třeba 250 stejných zbraní vedle sebe. A to se stalo i Tomášovi na Slovensku. A říkal, že do té doby nechápal, že se to může stát.“

* To udělá hodně, když si trenér vyzkouší i to, co musí závodník a hráč?

„Ano, právě vzal pušku, díval se na řemínek. ‚Já nemám růžový.‘ Tak ji vrátil, vzal svou, už je to ale ztráta času. Je ale dobré si to vyzkoušet, aby člověk pak zbytečně jako trenér na nikoho nevyletěl. Taky závodním, vím, co to je, jsem možná takový klidnější, ale na bezpečnost jsem hodně přísný.“

* Klidná povaha se při tomhle sportu ale hodí?

„No, mně říkají, že jsem až moc klidný. Ty děti se mě možná až tak neleknou, znám ale takové, co pořád řvou po dětech. Ale stávají se případy, že to pucují naopak až moc. To jim říkám hrkani.“

* Jak je biatlon drahý sport?

„Víceméně máme svoje vzduchovky. To je tak si nejdražší na tom sportu, stojí nějakých sedmapadesát tisíc. Malorážka je v podobné ceně. V létě si vezmete botky, to se až tak neřeší. A v zimě je lepší, když se někdo připojí a má lyže. Máme tam desetiletou holčinu, ta dva roky nemůže závodit, protože se začíná od dvanácti. Je lepší zde koupit normální lyže, ať zkusí klasiku. Nejde čekat do dvanácti a bez tréninku naskočit do závodů. Ale zpět k ceně, ty lyže, když dneska koupíte tréninkové, tak jsme na šesti sedmi tisících, teď hůlky, dvoje boty, tak to vyjde na nějakých patnáct tisíc. Ale rodiče, když vidí, že se dětem daří a baví je to, tak to obětují. Tady se ale kolikrát diví, že zde biatlon vůbec je...“

* Ani se nedivím, jsme přece na Hané.

„Tak Franta Ševčík si nás sám vyhledal na internetu. Jeho táta mu tvrdil, že to tady není. Tak zavolali… Teď to dělá čtyři roky a dostal se dost vysoko.“

* Musíte i teď přesvědčovat lidi, že oddíl funguje?

(úsměv) „Hodně lidí třeba neví, že existuje letní biatlon. Jsou to vlastně dva sporty, máme to i na webu napsané. Biatlon, to je zimní sport. Letní biatlon je zase trochu něco jiného. Ale hleděli na mě třeba závodníci ze Slovenska. Nechtěli vůbec věřit, že tady v nížinách něco takového je. Valili na nás oči. Ale třeba v Čehovicích se tomu nediví, ani kolečkovým lyžím. Koneckonců to tu děláme roky.“ (úsměv)

 

ROMAN VEČEŘA

* narodil se 16. dubna 1980 v Prostějově

* biatlonista, trenér a předseda Klubu Biatlonu Prostějov

* dětství a mládí prožil na Prostějovsku, dodnes bydlí v Čehovicích

* vyučil se, nyní pracuje jako skladník

* od svých devíti let se věnuje biatlonu, od roku 2009 je také trenérem

* v roce 2010 byl u vzniku Memoriálu Radomila Večeři, který připomíná památku jeho otce, zakladatele biatlonu v Prostějově

* členové oddílu, který vede, dosahují v posledních letech umístění na stupních vítězů nejen na regionálních závodech, ale také v Českém poháru

* je držitelem rozhodcovské i trenérské licence 2. třídy

* svou šestiletou dceru rovněž vede k biatlonu

zajímavost: měl možnost zkusit si udělat nejvyšší trenérskou licenci, vzhledem k časové náročnosti a nutnosti dojíždění do Brna se však rozhodl ji neabsolvovat.