Zajímavá možnost se naskytla desítce prostějovských fotografů. Mohli totiž vystavovat spolu s veleznámým fotografem Janem Saudkem. A místní fajnšmekři se této možnosti chopili. Jedním z nich je Marek Gerhard (na snímku). Focení má jako koníček přes dvacet let, v minulosti se jím i živil. Jeho práce je přitom rozmanitá, rád fotí přírodu, ale také lidi, zejména ženy. Jeho objektivu neunikají ani kulturní akce. „Je to docela adrenalin,“ říká o práci na koncertech. Jak vnímá fotografování v době moderní a plné technologií? Nejen o tom pohovořil v exkluzivním rozhovoru pro Večerník.

* Jak jste se dostal k focení? A vzpomenete si na své začátky?

„Fotím odmalička, bavilo mě to vždycky. I na střední škole, na gymnáziu, když jsem chodil, tak jsem všude sebou foťák táhl. Tehdy ještě mikrofilm. A kolem roku 2004 přišel digitál tehdy jsem si pořídil první digitální kompakt. Potom v roce 2006 zrcadlovku. A začal jsem fotit mnohem víc, nemusí se řešit filmy a podobně. Je to levnější a nafotí se toho mnohem víc.“

* Co všechno nyní fotíte?

„Pro město například Wolkerův Prostějov a Hanácké slavnosti, to jsou stěžejní akce. Obecně ale fotím cokoli reportážního, zajímavého. Když mě někdo požádá o nafocení něčeho, tak mu to nafotím. Dřív jsem hodně fotil koncerty. Teď už je to hodně omezené kvůli koronaviru, velké akce odpadly. Třeba velké koncerty, ty mě bavily hodně. Samozřejmě je tam adrenalin, pustí tě na první tři písničky a během nich se toho musí nafotit co nejvíc, najít něco zajímavého a potom to co nejdříve protřídit, upravit a odevzdat. Když je tedy koncert v osm večer, tak do půlnoci nebo do dvou do rána se musí práce odevzdat.“

 * Takže práce fotografa zdaleka není jen o technickém vybavení, kompozici a šikovnosti?
„Tak to bohužel dneska je. Čas strávený postprodukcí, tříděním a úpravami se minimálně vyrovná času strávenému focením. Záleží, co člověk fotí. Když je to třeba portrét, tak tam se retušuje více. Reportáž ne. Ale jsou tam barevné úpravy, při udělání mnoha fotek je potřeba to protřídit.“
* Jak hodnotíte výstavu Fenomén Saudek a propojení zdejších fotografů s dílem Jana Saudka?
„Jo, myslím si, že to byl super nápad. Musím poděkovat Martinu Zaoralovi, že si na mě vzpomněl a vlastně celou akci vymyslel. Každá taková možnost někam fotky pověsit je dobrá, snímky patří na papír. Je to už možná klišé, neboť devadesát procent lidí kouká na fotky na mobilu, na čtverečky pět krát pět centimetrů. Třeba uměleckou fotku retušuji hodinu a lidi detaily nevidí. Retušuji třeba každý vlas, pupínek, cokoli, co se mi nezdá. A pak lidi barbarsky koukají na snímek na malém mobilu. Doba je moc rychlá, vůbec si to neužijí. Tohle je právě to pěkné: zastavit se, podívat se na fotku v normálním formátu. A věnovat se jim. Tohle je prostě super. Navíc jméno Jan Saudek zvoní – je pěkné si prohlédnout jeho snímky. Pro fotografa plus.“
* Je nějaká část Saudkova díla, která vás inspirovala?
„Ta fotka, kterou jsem fotil, je Saudkem inspirována a je mu nepřímo věnována. Prostě zadek.“ (smích)
* Takže jste mu věnoval zadek…
„Ano, je ním to inspirované. Když jsem to fotil, tak mě napadlo, že je to taková saudkovina.“
* Je něco, co byste v žádném případě nefotil?
„Asi bych hodně zvažoval, kdybych měl fotit něco politického. Pokud bych nebyl ve velké finanční krizi, odmítl bych. Nebo něco vyloženě hnusného. Když jsem pracoval pro noviny, nerad jsem fotil autonehody. Radši jsem dělával snímky, o které lidi stojí. Jo, a taky bych nejel fotit do války. Na to asi nemám koule.“ (úsměv)