V ospalé letní době si možná ani neuvědomujeme, že jsme během srpna byli svědky důležité události v mezinárodním měřítku. Ukončení spojenecké mise v Afghánistánu se sice připravovalo rok, nakonec ale ze spořádaného odchodu vznikl chaotický úprk, přičemž kolo dějin se v této těžce zkoušené asijské zemi vrátilo o dvacet let zpět. Málokdo je natolik fundovaný k tomuto tématu říci něco bez nánosů politicky korektního balastu jako lékař a bývalý voják Marek Obrtel (na snímku). Ten má k našemu regionu blízko, v posledních senátních volbách na Prostějovsku kandidoval. Povídali jsme s ním znovu po čtyřech letech.

* S Afghánistánem máte osobní zkušenosti. Můžete připomenout, kdy jste tam pobýval a co jste měl v náplni práce?

„Poté, co jsem s týmem spolupracovníků připravil k vyslání do operace ISAF 6. polní nemocnici, stal jsem se následně velitelem kontingentu, tedy všech jednotek vyslaných do příslušné operace naší armádou, a náčelníkem 11. polní nemocnice. Tu jsem si musel postavit a připravit zcela od začátku, protože již v té době v armádě chyběli vycvičení profesionálové ve všech druzích vojsk, které jsem v nemocnici potřeboval, zejména však zdravotníci. To se psaly roky 2002 a 2003, přičemž já jsem se svou 11. polní nemocnicí v Afghánistánu strávil přelom těchto dvou let, od podzimu 2002 do jara 2003. Hlavní náplní – operačním úkolem nemocnice – byla péče o vojáky koaličních uskupení na úrovni tzv. ROLE 3, tedy nejvyšší stupeň poskytované zdravotnické péče na bojišti, ale zároveň také humanitární péče zaměřená na místní obyvatelstvo v rámci operačního prostoru ISAF.“

* Byl jste tam tedy zpočátku po americké intervenci, jak na vás působili běžní obyvatelé?

„Naše mise měla, jak už jsem řekl, významný úkol v humanitární oblasti směrem k obyvatelstvu. Domnívám se, že tento úkol byl naší zdravotnickou etapou čestně a beze zbytku splněn. Také jistě proto byly vztahy mezi místním obyvatelstvem a nemocnicí velmi dobré. Místní autority, mám za to, na schopnosti ovlivnit průběh zdravotnické péče směrem k lidem také slušně profitovaly, takže jsme požívali i jisté ochrany z jejich strany. Afghánští obyvatelé jsou neuvěřitelně chudí, prostí a negramotní, byli poměrně vděční za pomoc, kterou jsme jim poskytli, ale samozřejmě ne všichni a ne pořád stejně. Afghánci jsou také neuvěřitelně hrdí, poslušní směrem ke svým kmenovým náčelníkům a velmi těžko snášejí jakoukoliv nadvládu cizích mocností. A v tomto směru jsme byli, pomoc – nepomoc, obyčejnými okupanty jejich země vnucujícími jim pravidla života, o která absolutně nestojí, snad jen pouhá hrstka z nich. Proto bylo například ostřelování bojových základen mise ISAF, ale zejména také ‚Enduring Freedom‘, tedy Trvalá svoboda, název této operace se jejím provedením naprosto neopodstatnil, na denním pořádku. A v průběhu let okupace se tato nenávist vůči koaličním vojskům jen prohlubovala a přibývalo i mrtvých a raněných.“

* Dalo se už tehdy odhadovat, že podpora Talibanu bude i za nových podmínek mezi obyvatelstvem dlouhodobá?

„Podpora Talibanu se dá vypozorovat dvojí. Jedna ta jaksi ‚přirozená‘, kterou vyjadřují jakémukoliv podobnému hnutí všichni islámští fundamentalisté a příznivci politického islámu. Ta je nezlomná a velmi tvrdá a radikální. Tu jsme pociťovali v době mise v Afghánistánu také formou různých útoků a atentátů jak na vojáky, tak na místní samosprávy, které s koaličními vojsky spolupracovaly, přičemž útoky tzv. na vlastní byly v té době snad i častější než na okupační síly. Druhou formou podpory je ta vynucená, způsobená strachem, strachem z represí ze strany vůdců Tálibánu, ale také strachem z božího trestu, z hněvu Alláha, který nestrpí jakoukoliv spolupráci s bezvěrci, natož proti vůli islámských vůdců. Odhadovat se to tedy jistě dalo.“

* NATO vydrželo v Afghánistánu dlouhých dvacet let. Jaké jsou podle vás důvody rozhodnutí o ukončení této mise?

„Zcela jistě finanční, protože mise stála americkou administrativu neuvěřitelných více než osm set miliard dolarů, což přiznává Pentagon, berme to tedy jako náklady přímé. Odhady uvádějí, že skutečné náklady na celé toto dobrodružství byly více než dvojnásobné. Většinu těchto peněz však inkasovaly vojensko-průmyslové komplexy, které by jistě válčily klidně dál. Pak jsou tu však další důvody. Celá okupační anabáze stála životy přibližně čtvrt milionu lidí. Z toho necelé tři tisíce amerických vojáků a více než dvacet tisíc jich bylo zraněno. Posttraumatická stresová porucha, což není jen stav po prodělaném zranění, ale stav vzniklý i po vlastním prožitku – psychotraumatu – takové mise, jako byla ta afghánská, zabije podle některých pramenů až několik tisíc válečných veteránů v USA ročně. Celá tato mise navíc z pohledu amerického občana nic nedokázala, snad jen enormní nárůst produkce drog na okupovaném území a jejich transport do USA, ale i západní Evropy. Ukázala se naprosto nesmyslnou v kontrastu s výše uvedeným. Veřejné mínění je již neudržitelné. Je třeba najít si ‚jinou válku‘, vysvětlit lidem její nezbytnost a napojit se znovu na veřejné penězovody. Jen pro zajímavost. I Česká republika utrácela v Afghánistánu více než miliardu korun ročně...“

* Dlouhodobým úkolem NATO byl mimo jiné výcvik a vybudování místní armády. Až na jeden prakticky všechny armádní sbory vyklidily během ofenzivy Tálibánu své pozice bez boje. Čím si vysvětlit naprostý kolaps dobře vyzbrojené a údajně skvěle vycvičené armády?

„Tuto otázku lze mimo jiné vysvětlit i tím, o čem jsem hovořil na téma ‚podpory Tálibánu‘. Jakmile cvičitelé a takzvaní spojenci ukáží Afgháncům záda, je po loajalitě, demokracii, odvaze i motivaci. Národ se podřídí Tálibánu a kmenovým náčelníkům. Afghánská armáda a policie nikoho nezajímají. Nikdo nechce zemřít proto, že podporuje složky, které zde vybudovali okupanti proti vůli vládnoucí vrstvy. Afghánští vojáci a policisté se stanou vyhnanci ve své zemi a čeká je trpký osud. Jsou zde však také jiné důvody. Ozbrojené složky byly zpočátku placeny Američany. Po rozhodnutí o odchodu amerických sil a spojeneckých sil NATO se peníze měly dostávat k vojákům a policistům cestou afghánské vlády. Jak už ale bývá v těchto končinách zvykem, a bylo tomu tak vždy i s jakoukoliv humanitární pomocí, finance se k vojákům a policistům nedostávaly. Podle oficiálních zdrojů jim začala chybět i munice, a dokonce jídlo. Takový voják opravdu neoplývá příliš velkou bojovou morálkou, zvláště když má bojovat v podstatě v občanské válce!“

* Za dvacet let stálo americké dobrodružství obrovské množství životů mezi afghánskými civilisty, ale i mezi našimi vojáky. Mělo to vůbec nějaký smysl? Může se politická reprezentace podívat pozůstalým po našich vojácích zpříma do očí?

„Ano, jak už jsem zčásti řekl, uvádí se oficiálně okolo dvě stě padesáti tisíc lidských životů. K tomu je nutno připočíst také zmiňované nepřímé oběti mezi veterány po celém světě. Z onoho čtvrt milionu obětí je dle jistých dostupných statistik přes sedmdesát tisíc zabitých afghánských a pákistánských civilistů, asi stejný počet zabitých afghánských vojáků a policistů, dva a půl tisíce zabitých amerických vojáků, přes jedenadvacet tisíc amerických vojáků bylo zraněno, skoro dvanáct set zabitých vojáků dalších zemí NATO, z toho také čtrnáct českých! Necelých šest set zabitých humanitárních pracovníků, necelé čtyři tisíce zabitých privátních kontraktorů a hodně přes sto zabitých novinářů. Před třemi lety jsem v pořadu ‚Máte slovo‘ Michaely Jílkové vpadl do řeči jednomu řečníku protistrany, který začal něco ve smyslu: ‚Kdyby se naše země nezapojila do afghánského konfliktu…’, a já jsem na to reagoval: ‚Tak váš syn mohl žít...‘ na adresu matky zabitého vojáka, kterou tam pozvali. Strhla se obrovská bouře. Jak si to můžete dovolit, říct matce vojáka, který padl v Afghánistánu, něco takového… Odpověděl jsem si, bohužel už ne na kameru, protože to už nešlo, že právě já si to dovolit můžu. Byl jsem ve stejné situaci jako onen voják. Sloužil jsem stejně nesmyslným a zločinným zájmům korporátních fašistů pod pláštíkem lidských práv, svobody a demokracie jako on. Jen jsem měl více štěstí. Kdybych ho neměl, asi by moje máma oplakávala moji smrt a kladla by si stejnou otázku jako máma zemřelého vojáka, jestli moje smrt měla nějaký smysl. A krutá odpověď zní: Ne, smrt žádného vojáka, který zemře pro cizí zájmy v cizí zemi jako okupant ve službách korporátních fašistů, smysl nemá. Kdyby měl tento voják ženu a čtyři děti a dokázal je správně vychovat, bylo by to mnohem lepší využití mladého života. Hloupé řeči politiků o tom, jak se u Kábulu bojuje za Prahu, tady neobstojí a na jejich místě bych se pozůstalým do očí nepodíval!“

* Po odchodu sovětských vojsk vydržela Nadžíbulláhova vláda ještě tři roky. Předpokládal jste tak rychlý totální kolaps současné loutkové vlády?

„Nepředpokládal. Já jsem to věděl, protože jsem si Afghánistán odžil. A taky jsem to několikrát nahlas a do různých médií řekl a opět jsem za to byl pranýřován a ostouzen jako nějaký zrádce západních hodnot či falešný prorok. Tvrdil jsem doslova a do písmene, že s odchodem posledního vojáka koalice dojde na opětovnou vládu radikálních islamistů, ať už kterékoliv její frakce. Spletl jsem se tedy vlastně. Došlo k tomu ještě dříve. Zmiňovaný Nadžíbulláh nakonec vykastrován a usmýkán za náklaďákem Táliby, nakonec visel na jednom z ‚kandelábrů‘ (nefungujícího) kábulského osvětlení. Já jsem dokonce i viděl na kterém. Současné představitele stávajícího prozápadního režimu čeká totéž. Proto ten masový úprk a panika na letišti v Kábulu. Ani tohle ten prohnilý západní korporátní fašismus nezvládl. Anebo mu na těch lidech vůbec nezáleží stejně jako na nás.“

* Zdá se, že se kolo dějin vrací o dvacet let zpět. Je podle vás nějaký rozdíl mezi Tálibánem let 1996 až 2001 a tím současným?

„Rozdíl tady určitě bude. Taliby včetně Saúda Usámy bin Ládina si vychovala CIA. Ta si je taky vyzbrojila a z velké části ve výcvikových táborech vycvičila, samozřejmě proti Sovětům. Pak si žili svým životem, až se odehrála komedie s 11. zářím 2001 a vším, co mělo a muselo následovat. Tak se spojenci stali nepřáteli. Alespoň na oko anebo nechtěli poslouchat? Nevím. Každopádně mělo být v rámci vojenských operací prvoplánově napadeno a zničeno sedm zemí na Blízkém a Středním Východě. Afghánistán nechyběl. Dnešní Tálibán je sebevědomější, vždyť má na svém kontě nejen výhru v boji proti Sovětům, ale nyní po dvaceti letech také výhru v boji proti největší armádě světa a celému NATO, kdy jen armáda Spojených států čerpá rozpočet sedm set dvacet miliard dolarů ročně. Je ale také více poučen z nezdarů i z konečných úspěchů. Ví dnes zcela jednoznačně, s čím může počítat. O tom jsme mluvili v předchozích otázkách. A nyní, v důsledku drtivé porážky afghánské armády a policie, bude také vcelku dobře vyzbrojen, protože veškerá výzbroj, technika a materiál padly do jejich rukou. Proklamace vůdců Tálibánu o konečném vítězství islámu na celém světě a nastolení práva šaría jsou toho všeho důkazem. A jakkoliv to zní nadneseně, nelze tato slova brát na lehkou váhu, protože skutečná síla, soudržnost a akceschopnost NATO se zde jasně projevily. Toto je skutečný výsledek celé afghánské vojenské anabáze, která stála statisíce životů.“

* Jsou náznaky, že Čína, Pákistán, Írán a možná i Rusko hodlají navázat s novou vládou Tálibánu kontakty a spolupráci. Je tohle správná cesta, nebo naopak Západem propagovaná izolace?

„Já osobně jsem zastáncem toho, že žádné mezinárodní společenství se nemá právo vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých států na světě, pokud o to prokazatelně lid onoho státu prostřednictvím své vlády nepožádá z nějakého důvodu hodného zvláštního zřetele. V žádném případě nelze státům, jako je Afghánistán, ale i třeba Pákistán, Írán, Irák nebo Libye, natož Sýrie, vnucovat západní styl života, západní hodnoty, vyvážet demokracii či řešit svobodu a nezávislost v cizích zemích. Navíc když západní pseudohodnoty a naprosto sebevražedný styl života ničí západní civilizaci v přímém přenosu. Pokud máme zájem na korektní spolupráci s tím či oním státem, je třeba vytvářet oboustranně výhodnou zahraniční politiku v rámci korektní spolupráce. Jestliže se Afghánistán vrátí ke svému tradičnímu uspořádání a ve státě zavládne nějaký systém, je jistě mnohem efektivnější a z hlediska bezpečnosti i logičtější s ním spolupracovat a rozvíjet nějaké vztahy ať už obchodní, nebo mezinárodně-politické na úrovni smluv a dohod. Takzvaná izolace, kterou by hájil Západ, jistě nepovede například k přerušení toku narkotik z afghánských polí v Herátu balkánskou cestou přes Kosovo do Evropy a USA.“

* Lze tvrdit, že Kábul se stal druhým americkým Saigonem a bude to mít podle vás vliv na agresivní intervenční politiku USA, resp. NATO?

„Kábul se stal žel Bohu již několikátým americkým Saigonem, protože americká armáda vedená globálními fašistickými korporacemi vojensko-průmyslových komplexů ‚deep state‘ od problematického účelového vítězství ve druhé světové válce žádnou další válku nevyhrála. Není to však neschopností jejích vojáků nebo velitelů, je to tím, že tyto války se vedou jen a pouze pro peníze, je jedno kde, je jedno s kým, důvod a obhajoba se vždycky najdou, hlavně musí dlouho trvat a přinést kýžené zisky do kasiček těch, kteří válku ‚objednali‘. Po počátečním nadšení ‚boje za demokracii, lidská práva, svobodu a nezávislost‘, proti terorismu, na obranu své země na druhé straně zeměkoule, vždycky přijde rozladění, vyčerpání, naprostá ztráta motivace a pocit zmaru z naprosté zbytečnosti a nesmyslnosti celé války. A to rozhodně na bojové morálce nepřidá. Nakonec nezbývá než danou lokalitu opustit, neřku-li z ní utéct jako zpráskaní psi a další ‚Saigon‘ je na světě. Z tohoto pohledu je na tom protivník vždy lépe. Bojuje totiž za vlastní zem, proti nepříteli a okupantovi, a v tom je rozdíl. Agresivní intervenční politika USA, rozumějme globalistického korporátně-fašistického deep state, bude trvat do té doby, dokud budou jeho představitelé u moci. A aby byli, musel být například spáchán kolosální podvod v dějinách s volebním vítězstvím nebohého Joea Bidena proti Donaldu Trumpovi...“

* Jste dlouhodobým propagátorem vystoupení naší země z NATO. Je na to teď pravý čas a bylo by to vůbec reálné?

„Obávám se, že včera bylo pozdě. Okamžikem, kdy jsme se jako dva týdny stará členská země NATO snížili k agresi vůči bratrskému srbskému národu bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, bez vyhlášení války a kdy jsme se dopustili vraždění malých dětí ve školkách, bombardování vlaků, nemocnic, hotelů a škol ‚humanitárními chirurgicky přesnými bombami‘ z letadel USA a spojenců, stali jsme se jako země mezinárodními zločinci v mezinárodní zločinecké organizaci zvané Severoatlantická aliance. Od té doby máme jako země na rukou krev statisíců dalších obětí krvelačného řádění globálních elit. Propásli jsme ‚šanci‘ vystoupit bez udání důvodu a jakýchkoliv sankcí k datu vypršení smlouvy, trvající dvacet let od vstupu, což byla obrovská chyba a další důkaz naprostého vazalství naší země i jejích politických nohsledů v roli představitelů státu. Nyní máme další šanci, protože NATO prokázalo porážkou v Afghánistánu mimo jiné svou naprostou neschopnost. Proč tam tedy setrvávat?“

 

MAREK OBRTEL

* narodil se 17. prosince 1966 v Přerově

* vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové

* absolvoval mise v Bosně (1998–99), Afghánistánu (2002–2003) a Kosovu (2003–2004)

* v letech 2006 až 2010 vedl Zdravotnickou záchrannou službu Pardubického kraje, po jejím vybudování se vrátil zpět do Přerova

* pracuje jako lékař záchranné služby

* ze dvou manželství má pět dcer a jednoho syna

zajímavost: na sklonku roku 2014 vešel ve známost otevřeným dopisem ministru obrany ČR, kterým odsoudil politiku USA, Západu a NATO

 

Druhý díl exkluzivního rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 13. září