Na ukončení spojenecké mise v Afghánistánu panují nejrůznější názory, některé umírněné, jiné radikální, další zase kontroverzní. Jeden z takových má Marek Obrtel (na snímku), s nímž jsme vám v minulém čísle přinesli první část obsáhlého povídání o situaci, kdy se kolo dějin v těžce zkoušené asijské zemi vrátilo o dvacet let zpět. Nejen známý lékař a bývalý voják vzpomíná, jak v roce 1989 odcházela sovětská armáda z Afghánistánu podle předem odsouhlaseného harmonogramu, logisticky a organizačně zvládnutém, a na vyzdobeném mostě Družby přes Amudarju ve slunečních paprscích dával rozhovor novinářům generálporučík Boris Gromov coby oficiálně poslední voják opouštějící zemi. Poslední Američané naopak po evakuaci opouštěli okupovanou zemi potají pod rouškou noci z 30. na 31. srpna, takže fotografie posledního vojáka vyvolávala dojem přízraku. Nejen o tom je druhý díl rozsáhlého rozhovoru s mužem, který v posledních senátních volbách na Prostějovsku kandidoval.

 

* Po odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu vydržela Nadžíbulláhova vláda ještě tři roky. Předpokládal jste nyní tak rychlý totální kolaps současné vlády?

„Nepředpokládal. Já jsem to věděl, protože jsem si Afghánistán odžil. A taky jsem to několikrát nahlas a do různých médií řekl, za což jsem byl opět pranýřován a ostouzen jako nějaký zrádce západních hodnot či falešný prorok. Tvrdil jsem doslova a do písmene, že s odchodem posledního vojáka koalice dojde na opětovnou vládu radikálních islamistů, ať už kterékoliv její frakce. Spletl jsem se tedy vlastně. Došlo k tomu ještě dříve. Zmiňovaný Nadžíbulláh nakonec vykastrován a usmýkán za náklaďákem Táliby, nakonec visel na jednom z ‚kandelábrů‘ nefungujícího kábulského osvětlení. Já jsem dokonce i viděl na kterém. Současné představitele stávajícího prozápadního režimu čeká totéž. Proto ten masový úprk a panika na letišti v Kábulu. Ani tohle ten prohnilý západní korporátní fašismus nezvládl. Anebo mu na těch lidech vůbec nezáleží stejně jako na nás.“

* Zdá se, že se kolo dějin vrací o dvacet let zpět. Je podle vás nějaký rozdíl mezi Tálibánem let 1996 až 2001 a tím současným?

„Rozdíl tady určitě bude. Taliby včetně Saúda Usámy bin Ládina si vychovala CIA. Ta si je taky vyzbrojila a z velké části ve výcvikových táborech vycvičila, samozřejmě proti Sovětům. Pak si žili svým životem, až se odehrála komedie s 11. zářím 2001 a vším, co mělo a muselo následovat. Tak se spojenci stali nepřáteli. Alespoň na oko anebo nechtěli poslouchat? Nevím. Každopádně mělo být v rámci vojenských operací prvoplánově napadeno a zničeno sedm zemí na Blízkém a Středním Východě. Afghánistán nechyběl. Dnešní Tálibán je sebevědomější, vždyť má na svém kontě nejen výhru v boji proti Sovětům, ale nyní po dvaceti letech také výhru v boji proti největší armádě světa a celému NATO, kdy jen armáda Spojených států čerpá rozpočet sedm set dvacet miliard dolarů ročně. Je ale také více poučen z nezdarů i z konečných úspěchů. Ví dnes zcela jednoznačně, s čím může počítat. O tom jsme mluvili v předchozích otázkách. A nyní, v důsledku drtivé porážky afghánské armády a policie, bude také vcelku dobře vyzbrojen, protože veškerá výzbroj, technika a materiál padly do jejich rukou. Proklamace vůdců Tálibánu o konečném vítězství islámu na celém světě a nastolení práva šaría jsou toho všeho důkazem. A jakkoliv to zní nadneseně, nelze tato slova brát na lehkou váhu, protože skutečná síla, soudržnost a akceschopnost NATO se zde jasně projevily. Toto je skutečný výsledek celé afghánské vojenské anabáze, která stála statisíce životů.

 

* Jsou náznaky, že Čína, Pákistán, Írán a možná i Rusko hodlají navázat s novou vládou Tálibánu kontakty a spolupráci. Je tohle správná cesta, nebo naopak Západem propagovaná izolace?

„Já osobně jsem zastáncem toho, že žádné mezinárodní společenství se nemá právo vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých států na světě, pokud o to prokazatelně lid onoho státu prostřednictvím své vlády nepožádá z nějakého důvodu hodného zvláštního zřetele. V žádném případě nelze státům, jako je Afghánistán, ale i třeba Pákistán, Írán, Irák nebo Libye, natož Sýrie, vnucovat západní styl života, západní hodnoty, vyvážet demokracii či řešit svobodu a nezávislost v cizích zemích. Navíc když západní pseudohodnoty a naprosto sebevražedný styl života ničí západní civilizaci v přímém přenosu. Pokud máme zájem na korektní spolupráci s tím či oním státem, je třeba vytvářet oboustranně výhodnou zahraniční politiku v rámci korektní spolupráce. Jestliže se Afghánistán vrátí ke svému tradičnímu uspořádání a ve státě zavládne nějaký systém, je jistě mnohem efektivnější a z hlediska bezpečnosti i logičtější s ním spolupracovat a rozvíjet nějaké vztahy ať už obchodní, nebo mezinárodně-politické na úrovni smluv a dohod. Takzvaná izolace, kterou by hájil Západ, jistě nepovede například k přerušení toku narkotik z afghánských polí v Herátu balkánskou cestou přes Kosovo do Evropy a USA.“

* Lze tvrdit, že Kábul se stal druhým americkým Saigonem a bude to mít podle vás vliv na agresivní intervenční politiku USA, resp. NATO?

„Kábul se stal žel Bohu již několikátým americkým Saigonem, protože americká armáda vedená globálními fašistickými korporacemi vojensko-průmyslových komplexů ‚deep state‘ od problematického účelového vítězství ve druhé světové válce žádnou další válku nevyhrála. Není to však neschopností jejích vojáků nebo velitelů, je to tím, že tyto války se vedou jen a pouze pro peníze, je jedno kde, je jedno s kým, důvod a obhajoba se vždycky najdou, hlavně musí dlouho trvat a přinést kýžené zisky do kasiček těch, kteří válku ‚objednali‘. Po počátečním nadšení ‚boje za demokracii, lidská práva, svobodu a nezávislost‘, proti terorismu, na obranu své země na druhé straně zeměkoule, vždycky přijde rozladění, vyčerpání, naprostá ztráta motivace a pocit zmaru z naprosté zbytečnosti a nesmyslnosti celé války. A to rozhodně na bojové morálce nepřidá. Nakonec nezbývá než danou lokalitu opustit, neřku-li z ní utéct jako zpráskaní psi a další ‚Saigon‘ je na světě. Z tohoto pohledu je na tom protivník vždy lépe. Bojuje totiž za vlastní zem, proti nepříteli a okupantovi, a v tom je rozdíl. Agresivní intervenční politika USA, rozumějme globalistického korporátně-fašistického deep state, bude trvat do té doby, dokud budou jeho představitelé u moci. A aby byli, musel být například spáchán kolosální podvod v dějinách s volebním vítězstvím nebohého Joea Bidena proti Donaldu Trumpovi...“

* Jste dlouhodobým propagátorem vystoupení naší země z NATO. Je na to teď pravý čas a bylo by to vůbec reálné?

„Obávám se, že včera bylo pozdě. Okamžikem, kdy jsme se jako dva týdny stará členská země NATO snížili k agresi vůči bratrskému srbskému národu bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, bez vyhlášení války a kdy jsme se dopustili vraždění malých dětí ve školkách, bombardování vlaků, nemocnic, hotelů a škol ‚humanitárními chirurgicky přesnými bombami‘ z letadel USA a spojenců, stali jsme se jako země mezinárodními zločinci v mezinárodní zločinecké organizaci zvané Severoatlantická aliance. Od té doby máme jako země na rukou krev statisíců dalších obětí krvelačného řádění globálních elit. Propásli jsme ‚šanci‘ vystoupit bez udání důvodu a jakýchkoliv sankcí k datu vypršení smlouvy, trvající dvacet let od vstupu, což byla obrovská chyba a další důkaz naprostého vazalství naší země i jejích politických nohsledů v roli představitelů státu. Nyní máme další šanci, protože NATO prokázalo porážkou v Afghánistánu mimo jiné svou naprostou neschopnost. Proč tam tedy setrvávat?“

 

MAREK OBRTEL

* narodil se 17. prosince 1966 v Přerově

* vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové

* absolvoval mise v Bosně (1998–99), Afghánistánu (2002–2003) a Kosovu (2003–2004)

* v letech 2006 až 2010 vedl Zdravotnickou záchrannou službu Pardubického kraje, po jejím vybudování se vrátil zpět do Přerova

* pracuje jako lékař záchranné služby

* ze dvou manželství má pět dcer a jednoho syna

zajímavost: na sklonku roku 2014 vešel ve známost otevřeným dopisem ministru obrany ČR, kterým odsoudil politiku USA, Západu a NATO