V Dobrochově najdeme Automuzeum Praga Piccolo, které provozuje ten nejpovolanější na Prostějovsku Hubert Grmela (na snímku), jenž se svému koníčku veteránství věnuje už více než půl století a jehož rukama prošlo necelých sto těchto vozů. V muzeu je k vidění především celá historie vozů Škoda a také dva nádherné americké vozy známých značek. „Do koníčka, ať už je to jakýkoliv, je vždy potřeba dát všechny volné peníze i všechen volný čas. Pak to teprve za něco stojí,“ prozradil ke své vášni nadšenec. Kromě muzea však působí také jako velký poradce pro spoustu známých, protože jeho zkušeností, poznatků i vědomostí o těchto vozidlech dosahuje málokdo.

* Kdy jste začal tíhnout právě k veteránským vozidlům?

„Úplné prvopočátky, od kdy datuji moji zálibu v těchto vozech, budou v roce 1967, kdy jsem nastupoval na vojenskou službu, a protože jsem měl hotovou stavební průmyslovku, tak mě vyučili leteckým mechanikem. Tam jsem se dostal do technického oddělení, kde měl jeho šéf nějaké veterány. Sehnal partu pilotů a ti založili veteránský klub v Ostravě. A protože jsem byl na letišti v Mošnově, tak jsem tam s nimi tomu pomalu začal přicházet na chuť a pomáhal jsem jim. Jeden z pilotů byl přeložený na jiné letiště a nechtěl si svého veterána brát s sebou, načež jsem ho od něj koupil. A protože benzínu bylo na letišti vždycky dost, tak jsme natankovali a jezdili pravidelně s dalšími kluky z Prostějova na víkendy domů.“

* Jaké první auto jste si pořídil?

„Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem chtěl udělat radost tátovi, který pracoval jako prodejce automobilů Praga, tak jsem si koupil právě pragovku, což byla za mě dobrá investice. Ale došlo k absolutnímu nepochopení ze strany otce, který jako prodejce už viděl ve všem, co měl někdo v rukou, problém, byl to pro něj ojetý automobil. Trochu jsme se kvůli tomu nepohodli. Jenže já pak poznal jednoho velmi uznávaného celostátního zaměstnance Pragy pana Emila Příhodu, a to byl člověk, který založil Automuzeum Praga. A to byl pro mě člověk, který do toho mého koníčka vnesl nějaký řád a poskytl informace. Přivedl mě k devíti autům, která v té době patřila k veteránům. Podařilo se mi sehnat čtyři a poté už došel zdroj. Nakonec mi však za celé roky prošlo rukama šestaosmdesát veteránů.

* Byla pro vás všechna stejně zajímavá, nebo některá sloužila k jiným účelům?

„Samozřejmě mezi nimi byla auta, která se prodávala k účelům koupit levně, draze prodat. Nebo se kupovala kvůli nějakým součástkám, protože spousta prodejců nechtěla slyšet na náhradní díly, chtěli odkoupit celé vozidlo.“

* Slyšel jsem také, že vašim kamarádům a známým se k vám příliš chodit nechtělo, proč?

„Dotáhl jsem to tak daleko, že se se mnou nechtěl nikdo kamarádit. A když už přišel na návštěvu, tak mi musel pomoct odtáhnout nějaké vozidlo, odnést nějaké díly a tak dále, takže už se ke mně opravdu nikomu nechtělo.“ (smích)

* Podle čeho jste se rozhodl, která auta sbírat?

„Jsou lidé, kteří auta sbírají podle určitého typu. Například podle karoserií, zda je otevřené, či uzavřené, dvoudveřové, čtyřdveřové. A já jsem chtěl mít z každé takové série toho hlavního představitele nebo kus, který stojí za záchranu.“

* Kolik těchto automobilů vlastníte?

„V současnosti už na to vzpomínám spíše na fotografiích, nakonec mi jich zůstalo dvanáct.“

* Máte zprávy i o těch dalších vozech?

„Konec mé sběratelské činnosti ještě nenastal. Ale ten základ dvanácti automobilů jsem zapůjčil do nového historického muzea v Olomouci, některá další jsou i v různých dalších muzeích, další řada aut už také změnila majitele, kdy mě někdo dokázal přesvědčit, že mu určité vozidlo musím prodat. K vidění je tak stále v muzeu kompletní sbírka Škodovek, k tomu jsem si ještě pořídil jako poslední dva kousky americká vozidla. Jedno je značky Hudson, což je třetí největší automobilka v Americe, a renomovaný Buick.“

* Jak těžké bylo sehnat americké vozidlo a přivézt ho sem?

„To je stejné už dlouhé roky. Přes dealera si zadáte požadavek a on vám za určitou cenu automobil či případně cokoliv jiného doveze. Ještě se vás zeptá, zda to chcete dovézt pouze do republiky, či přímo domů. Takto jsem totiž i dlouhá léta sháněl díly, kterých na tyto veterány je opravdu jako šafránu.“

* Jak rozdílná jsou americká auta od českých?

„Například Hudson byl přímo vyroben pro evropský trh, takže zde je to hodně podobné českým autům. Když jsme pátrali po tom, kam do Evropy mělo vlastně zamířeno, tak jsme podle dokumentace zjistili, že to byla přímo Praha, tam však naše informace skončily. U Buicka je to pak klasické americké vozidlo, kde je vlastně vše v mílích a ne kilometrech.“

* Co je na autech nejsložitější?

„Samotná renovace. Obvykle ji majitel vozidla pouze zadá určité firmě a ta už v dnešní době dokáže téměř zázraky. V dřívějších dobách jsme si to však museli dělat sami. Na to člověk potřeboval znát téměř všechna řemesla, a pokud nějaké neuměl, tak se ho musel naučit.“

* Byl jste spíše samoukem, nebo jste sháněl určité řemeslníky?

„Naštěstí ještě v době, kdy jsem začínal, žili důchodci, kteří ta řemesla opravdu uměli. A od nich se člověk hodně naučil. Měli jsme tady navíc obrovskou výhodu v podobě průmyslu, který by jen těžko někde jinde člověk našel. Byla tu pérovna, železárny, Wikovka. Nebyl tu tak ani problém vyřešit převodovku, různá ozubená kolečka a podobně. Vynikající klempíři. Zkrátka všechno bylo po ruce. Dnes už na to je řada techniky a vymožeností, která opravdu pomáhá.“

* Finančně se zřejmě také jedná o velmi náročný koníček?

„Ono to sběratelství je samozřejmě za peníze, ale renovátorská činnost už je opravdu za zlatý důl za částky, které někdy převažují chápání.“ (směje se)

* Kam všude jste se se svými vozidly podíval?

„Jezdili jsme nejen s dalšími členy veterán klubu, ale také jsme tyto vozy využívali i při rodinných výletech a cestách. Republiku máme projetou křížem krážem, kromě toho jsme navštívili Německo, Maďarsko, Slovensko, Rakousko. Kluci jeli dokonce až do Rigy, kde jsem však s nimi nebyl. Přes letní sezónu jsou vozy v provozu každý víkend.“

* Dochází na cestách k potížím, nebo jsou to spolehlivé vozy?

„Jistě že se stane... Některé ty součástky se tváří, že jsou dobré, ale pak se najednou z ničeho nic přeci jen projeví, že už má třeba osmdesát let. Občas se však i u těch renomovaných najednou pokazí nová součástka. Tam i všechny slitiny kovu jsou neporovnatelné s těmi dnešními, dnes už každý ví přesné složení, aby to fungovalo, dříve to zkrátka bylo daleko složitější.“

* Najdeme tyto veteránské spolky i ve světě? A jsou u nás nějakým způsobem výjimečné?

„Tyto spolky najdeme téměř všude ve světě. Kolébka veteránismu je však v Anglii, kde to bylo snad už v předminulém století. V Itálii nebo třeba ve Francii se zase nejvíce sbírají sportovní vozy, se kterými se pak i soutěží. V amerických státech, kde komunikuji s některými svými známými, také jezdí tak spíše na pohodu po dálnicích a cestách nižších tříd stejně jako tady.“

* Je tam velký rozdíl v řízení těchto vozidel? I třeba podle značek?

„Tam jsou propastné rozdíly. V první řadě jsou tam zcela odlišně poskládané pedály. Plyn je u některých značek uprostřed. Spousta těch veteránů má také obrácené řízení, takže sedíte na pravé straně a řadíte levou rukou, což sice nezní jako velký problém, ale když si do toho člověk sedne, pochopí. Pak je tam zcela jiné řazení, kdy to není synchronní, takže tam chrčí zuby, což si u moderních aut jen těžko dokáže člověk představit. Pokud se tam člověk nenaučí určité fígle, tak nezařadí a pouze ohne řadicí páku. Je tam spousta věcí, které vývojem zcela zmizely. I třeba kinematika je dnes zcela o něčem jiném. To auto musí člověk hlídat, aby bylo na cestě, protože tam zkrátka byla ještě určitá vůle. Proto ta auta často končila také v příkopech.“ (úsměv)

* S takovými auty asi nemůže jezdit každý…

„To ne. Co jsme navíc vypozorovali, změnila se také výška i hmotnost lidí. Což je znát i u těch aut. Kolikrát se tam totiž lidé ani nevejdou, taky musí sundat volant a až po nasednutí ho znovu nasadit. Často se také někdo tluče hlavou do stropu auta.“ (smích)

* K vašemu muzeu, kdy se k vám mohou případní zájemci dostat?

„Přes léto tady bývám pravidelně tři až čtyři dny v týdnu, jinak normálně stačí zavolat a domluvit se na termínu. Pevnou otevírací dobu už nemám.“

 

HUBERT GRMELA

* narodil se 9. března 1947 v Prostějově

* provozuje muzeum Praga Piccolo v Dobrochově

* žije v Prostějově

* je podruhé ženatý, má syna i vnoučata

* vystudoval střední stavební průmyslovou školu v Prostějově

* k automobilům ho přivedl už jeho otec, který byl prodejcem automobilů Praga

* k veteránům se dostal v roce 1967 při základní vojenské službě, kterou absolvoval jako letecký mechanik v Ostravě

* celkově měl 86 veteránských aut

* provozuje muzeum Praga Piccolo v Dobrochově

zajímavost: vlastní také dva americké automobily Hudson a Buick