Malý otřes zaznamenalo letos v létě Muzeum a galerie v Prostějově. To se totiž rozloučilo hned se dvěma významnými tvářemi, a sice kurátorkou Kamilou Husaříkovou i ředitelkou Soňou Provazovou. Na její post nastoupila po vítězství ve výběrovém řízení Veronika Hrbáčková, která přišla z Vlastivědného muzea v Olomouci, kde jako kurátorka mimo jiné spravovala fond Etnografie.

Jako prostějovská rodačka má k městu vřelý vztah. I proto má zájem na tom, aby se o zajímavostech, výstavách a dění v Muzeu a galerii v Prostějově vědělo nejen v blízkém okolí a regionu, ale aby se institut stal značkou na celostátní úrovni. Zaměřit se chce také na návštěvníky, ale i na péči a prezentaci sbírek.  Současně si ovšem od počátku uvědomovala, že situace ani atmosféra není příliš dobrá. Také z toho důvodu si dala s prvním velkým rozhovorem pro nejčtenější regionální periodikum na čas. „Nechtěla jsme se ve svých vyjádřeních unáhlit,“ vysvětluje. „Instituce jako jsou muzea a galerie ´stojí´ na odborných pracovnících a já věřím, že s týmem nadšených, motivovaných a odborně zdatných kolegů se to podaří. Jsem optimista a těším se na dialog. Je důležité naslouchat druhým.“

* Jak hodnotíte první měsíce „hájení“ ve funkci ředitelky prostějovského muzea? A jste v nové pozici spokojená?

„Provoz muzeí je všude obdobný. V tomto směru mě nic až tak výrazného nezaskočilo. Co se týká zaměstnanců, přišla jsem do mně zcela cizího prostředí. Prostějov je ale moje rodné město, mám zde širší rodinu, vazby na kamarády – spolužáky z Gymnázia Jiřího Wolkera, takže jsem se sem těšila. Mám za sebou čtyři měsíce a energií jsem zatím stále nabitá.“ (úsměv)

* Přesto, v čem vidíte změnu oproti Vlastivědnému muzeu v Olomouci, kde jste donedávna působila?

„Změna to svým způsobem určitě je, protože Vlastivědné muzeum v Olomouci je dvakrát tak veliké co do celkového počtu zaměstnanců. Počet odborných pracovníků je tam dvojnásobný, tudíž práce na výstavách je lépe mezi nimi časově rozvržena. Kalendářní rok má dvanáct měsíců a bez ohledu na počet pracovních sil se musí výstavy obměňovat stejným tempem. Personálně je ve Vlastivědném muzeu dobře zastoupeno také oddělení provozu, které zde má k dispozici stolařskou dílnu, což mi v prostějovském muzeu chybí. V Olomouci bylo také za posledních deset let několikrát rekonstruováno, tady se teprve na veškeré práce a modernizace čeká.

* V jakém stavu bylo muzeum, když jste ho přebírala?

„Myslím, že se můžeme pořád bavit v přítomném čase. Muzeum není v dobrém stavu, je třeba si tuto skutečnost přiznat. Navíc tento stav trvá dlouhá léta. Není ale možné všechno narovnat za pár měsíců. Abych řekla něco pozitivního, tak tou je vyrovnaná ekonomická situace.“

* Čtyři měsíce asi na větší změny nestačí...

„Hlavní úkol, kterým je učinit z Muzea a galerie v Prostějově kvalitní a známou značku, bude o to těžší, že je třeba soustředit síly dvěma směry - ven i dovnitř. Je nutné působit na veřejnost v tom nejlepším slova smyslu, jít návštěvníkovi naproti a zároveň je nutné vybudovat důvěryhodné vztahy v rámci instituce. Toto všechno zde chybí. I jako člověk v řídicí pozici potřebuji podporu z obou stran. Nikdy nemůžete vědět dopředu, zda se to podaří. Vždycky je to týmová práce.“

* Veřejně se hovoří o špatných vztazích v muzeu. Je to další problém, se kterým se musíte potýkat?

„Špatné vztahy jsou směsicí různých aspektů a okolností, které tu během let bohužel zakořenily. Rozmotat takové klubíčko je problematické a může se ukázat jako nereálné. Vystřídalo se zde několik ředitelů, kteří měli odlišné způsoby komunikace i odlišné požadavky a z toho vyplývající náhledy na své podřízené. Zaměstnanci zde nepracovali v příjemné atmosféře; nakonec platí ono známé rčení ‚Co člověk zaseje, to také sklidí‘. S dědictvím špatné setby si musím poradit. Všelékem, podobně jako ve známé televizní pohádce, je určitě dělání. Budeme muset intenzivně a hodně pracovat. Zároveň si nedělám iluze, že se zavděčím všem… To prostě nejde.“

* Na čem se tedy snažíte nejvíce pracovat, co chcete jako první napravit?

„Základní věcí je zlepšit vztah zaměstnavatele se zaměstnanci. Odborní pracovníci vytváří produkty jako výstavy, edukativní programy, přednášky a další prezentace, na které veřejnost chodí. Pokud zaměstnavatel nebere odborné pracovníky vážně, snižuje jejich úroveň, shazuje jejich výsledky, nedává jim informace, nekomunikuje, tak může pracovník ztratit o práci zájem, neboli takzvaně vyhoří.“

* Nebo prostě odejde...

„Cítí se ukřivděný, když není jeho práce pochválena, uznána nebo odměněna. A potom ano, třeba i odejde.“

* Krátce po odvolání ještě někdejší ředitelka Soňa Provazová působila v muzeu v zaměstnanecké pozici. Nyní už to neplatí, skončila sama od sebe?

„Magistra Provazová zde po svém odvolání působila jako vedoucí Útvaru vnějších vztahů. Já jsem se s ní tady potkala během dvou letních měsíců, kdy se čerpaly dovolené. Obě jsme silně vnímaly napětí, takže jsme se dohodly. V podstatě sama přišla s dohodou o rozvázání pracovního poměru.“

* K příjemnějším věcem: je nějaký obor, oblast práce muzea, který byste ráda posílila?

„Určitě bych chtěla posílit Útvar odborných činností. K dnešnímu dni jsou na tomto útvaru pouze dva historici. Navíc jeden z nich, kolega Václav Horák, sedí ‚na více židlích‘ – je můj zástupce, vedoucí útvaru, zaskakuje za IT specialistu, momentálně se nárazově věnuje rovněž tolik palčivé otázce digitalizace. Absenci skutečně odborných pracovníků vnímám o to silněji, o co více cítíme všichni potřebu tvorby některých nových expozic. Konkrétně jde o stálou expozici židů ve Špalíčku, kterou jsem musela nechat rozebrat, neboť byla instalovaná v prostorách, které nebyly zkolaudovány jako výstavní. Stávající expozice Jiřího Wolkera se ještě v létě dělila o výstavní sál s expozicí modelů letadélek. Naprosto absurdní! Zmínit musím i nezdařenou pamětní síň Petra Bezruče v Kostelci na Hané s krajinářsky nedořešeným okolím pozemku červeného domku. V diskusi bude rovněž expozice historická, neboť s architektonickým záměrem nebyli odborní pracovníci spokojení od samého počátku. Nebylo jim umožněno mít na realizaci vliv.“

* Hovoříte o expozici Jiřího Wolkera. Jak by měla vypadat, či jak by se měla oproti dřívějšku změnit? A chystáte se tedy blíže představit i další osobnosti z Prostějova?

„Jsme ve fázi rozhovorů a zvažování optimálních řešení. Nemáme dostatek výstavních sálů. Co se týče expozice Jiřího Wolkera, zatím ještě není zcela rozhodnuto. Jsou dvě možnosti: buď bude Jiřímu Wolkerovi věnovaná samostatná expozice, nebo – a já bych se přikláněla spíše ke druhé variantě – by šlo o expozici osobností Prostějovska a Jiří Wolker by byl samozřejmě jednou z nich. Toto se mi jeví reálnější, protože bychom mohli uspokojit širší nabídku tohoto tématu. Navíc bychom mohli v rámci filmové projekce například počet osobností navyšovat. Určitě bychom v expozici osobností neměli hned na začátku jejich konečný počet.“

* O koho by případně šlo?

„To vám v tuto chvíli konkrétně neřeknu, ale zcela jistě půjde o nežijící osobnosti. Určitě se budeme inspirovat již vydanou knihou Osobnosti Prostějovska, kterou před lety vydal Klub historický a státovědný. Chceme oslovit dotčené instituce a požádat je o spolupráci.  Expozice by zcela jistě byla v hlavní budově. Některé z osobností židovské populace by potom byly k vidění ve Špalíčku.“

* V budově Špalíčku se v minulosti pořádaly výstavy k židovské komunitě a historii Prostějova. Pokud by zde byla na toto téma stálá výstava, znamenalo by to, že ty krátkodobější k danému tématu už by se zde nekonaly?

„V budově Špalíčku je k dispozici, co se týká výstavních prostor, jen ta část, kde bývaly a zatím jsou galerijní výstavy – tedy jedno patro. Zde by do budoucna byla stálá expozice k prostějovským židům, která by se dle potřeby doplňovala krátkodobými výstavami rovněž s židovskou tematikou.“

* Je zde možnost rozšířit výstavní prostory i do přízemí muzea, místo depozitářů? Existuje taková úvaha?

„To je krásná představa. (smích) Kdybychom vystěhovali depozitář z přízemí a sklepa této budovy, tak by zde byly opravdu exkluzivní výstavní prostory. Tato myšlenka zde už určitě rezonuje delší čas. Budova je města, Muzeum a galerie v Prostějově jako příspěvková organizace Olomouckého kraje je tady v nájmu. Nestačí jen snít ani chtít. Jde o otevření celé řady možných jednání s městem. Už teď jsem ale přesvědčena, že bychom na nové podobě budovy staré radnice optikou rozvoje turistického ruchu ‚vydělali‘ všichni - muzeum, město i samotní Prostějované. Samozřejmě musíme mít nejdříve depozitář mimo muzeum. Bez ohledu na to, jak se budoucnost staré radnice muzea bude vyvíjet, řešíme každopádně rekonstrukci nebo novostavbu části depozitáře v Lidické ulici. S navýšením kapacity budeme moci sbírky z prostor hlavní budovy muzea přemístit tam a prostory zde by se tak mohly uvolnit.“

* Zůstaňme ještě u výstavních prostor muzea. Jak vnímáte rekonstrukci a provedení Bezručova domku v Kostelci na Hané? Zaznamenal jsem jak nadšené, tak i méně kladné ohlasy lidí.

„Díky každoročním seminářům pořádaným Asociací muzeí a galerií nebo Národním památkovým ústavem v Praze jsem výstav a expozic po republice viděla dost, tudíž mám proto možnost srovnání. Červený domek Petra Bezruče v Kostelci na Hané vnímám jako jedno velké fiasko. Že by ze současné podoby expozice mohl být někdo v roce 2021 nadšen, tomu nevěřím. Texty na panelech vzešly samozřejmě z pera erudovaných kolegů, to nezpochybňuji, nicméně forma instalace a prezentace je přežitá a dle mého soudu nepatří do dnešní doby.… Expozici chybí nápad, myšlenka, jak zaujmout školáky, mládež a veřejnost vůbec. Patro domku slouží jako archiv muzejních materiálů, což je velká škoda, návštěvníci tam tak nemají přístup. Bezprostřední okolí je nevyužité, zahradnicky nedotažené, ničím neupoutá. Je tam jen zatravněný prostor, studna, altánek, nedostavěná zídka směrem k sousedovi. Červený domek je další úkol, který nás čeká. A není zdaleka poslední. Nezmínili jsme hvězdárnu v Kolářových sadech, tam bychom si přáli totální rekonstrukci. Zatím běhám od jednoho problému k druhému...“

* K čemu byste přirovnala ředitelování prostějovského muzea?

„Ke krizovému manažerství. Řešit tolik věcí naráz, je opravdu adrenalin. Necítím se ale zoufale. Umím si představit, jak se naše muzeum a budovy, které nám patří, po obnovách změní. Důležité je vědět, jak to všechno může vypadat. Budování mě naplňuje, myslím, že jsem budovatelský typ. Jen je toho teď v začátcích strašně moc.“

 

VERONIKA HRBÁČKOVÁ

* narodila se v Prostějově (datum z osobních důvodů na přání respondentky neuvádíme)

* vystudovala Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově a následně Masarykovu univerzitu v Brně, obor historie-etnografie

* v roce 1993 nastoupila na Památkový ústav v Olomouci, kde na oddělení specialistů zastávala funkci odborníka na lidovou architekturu, podílela se na programech pro veřejnost ve skanzenu v Příkazech

* v roce 2002 nastoupila do Vlastivědného muzea v Olomouci, kde se stala kurátorkou jednoho ze stěžejních fondů, Etnografie

* je autorkou stálých expozic Od kolébky do hrobu z roku 2013 a Hanácké obr Josef Drásal z roku 2015, stojí i za veřejnou sbírkou Oblečme obra Drásala

* je členkou v řadě komisí, například výboru Etnografické komise Asociace muzeí a galerií

* je členkou zastupitelstva v obci Ústín

* od roku 2018 působí jako externí vyučující na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, je pravidelným přednášejícím ve Vlastivědném muzeu v Olomouci pro studenty Univerzity třetího věku i pro Vlastivědnou společnost muzejní v Olomouci

* mezi její zájmy patří dějiny kinematografie, dějiny holocaustu, lidová architektura, gastronomie, bytový design

* je vdaná, má tři syny

zajímavost: od roku 2014 zastávala funkci předsedkyně Základní odborové organizace VMO

 

situace

v muzeu

Zřizovatelem Muzea a galerie v Prostějově je Olomoucký kraj. Od roku 2018 vedla instituci Soňa Provazová, kterou v únoru letošního roku Rada Olomouckého kraje odvolala. Následně se statutárním zástupcem stal historik Václav Horák, který muzeum vedl do 30. června letošního roku. Muzeum spravuje také Galerii Špalíček, prostějovskou hvězdárnu a památník Petra Bezruče v Kostelci na Hané. Pracuje v něm okolo třiceti zaměstnanců.