Pozoruhodný sportovní příběh píše pětadvacetiletá Kateřina Vítová z  Prostějova. Před více než desetiletím vyhrála ve své kategorii titul v soutěžním aerobiku. Poté přišly mnohé komplikace, nyní je ale zpět. V říjnu si připsala druhé místo na MČR v soutěžním aerobicu, v kategorii Master class. A dokázala, o čem mnozí mohou jen snít: po mnoha letech se vrátit na vrchol nebo přinejmenším těsně pod něj. Kateřina Vítová tak byla blízko splnění jednoho ze svých snů. Smutná však není, naopak si svůj comeback, jak sama říká, opravdu užila.

* Byl to pro tebe první takový úspěch?

„Už jsem i vyhrála. Takže to byl návrat, takový comeback po několika letech.“ (úsměv)

* Takže sis šla tentokrát pro úspěch?

„Upřímně, u mě to byla docela haluz. Už vlastně netrénuji se závodnicemi, mám spíše své lekce a chodím na komerční hodiny ke své trenérce. Ale už to nejsou závodní hodiny. Takže asi si to tělo nějak pamatovalo a nějak se to těmi závody vše probudilo. Protože to byla kategorie 17 až 25 let. Mě teď 25 let bylo, takže jsem byla nejstarší mezi závodnicemi, které závodní tréninky mají. O to větší překvapení to pro mě bylo.“

* Jaká tedy pro tebe byla očekávání? A byl tedy tento úspěch očekávaný nebo spíše ne?

„Měla jsem cíl, chtěla jsem bednu – strašně jsem si ji přála. A věděla jsem, že na tom nejsem ani úplně špatně. Nějaké rezervy tam ale byly, takže jsem nečekala, že se to povede.“

* Čím byla ta pauza způsobená? Zdravotními problémy?

„Tréninky člověk tolik nestíhá. Pak taky skrze cestování. Zvítězila jsem, když mi bylo 14 let. Pak byly problémy s koleny, tak jsem měla pauzu a dlouho necvičila. Návrat byl těžký, pak přišla vysoká škola, na tréninky jsem tak téměř nechodila. Na vysoké jsem sem tam cvičívala, ale pak tam byly cesty na půlroční výjezdy, prázdniny zase pryč… A až teď, jak pracuji na plný úvazek, jsem se mohla vrátit k nějakému režimu, nějakým tréninkům. Nestíhala jsem to, nedávala. Chtěla jsem spíš vést své lekce, ale když stíhám, ráda se k trenérce vracím.“

* Je těžké nyní hledat další cílem další mety, na které se posunout?

„Můj byl ten titul obhájit úplně. Chtěla jsem být zkrátka mistryně. Ale v příštím roce, pokud se nezmění kategorie, tak mě čeká ta nejstarší, tedy 26 let plus. Už člověk ví, mezi kým se pohybuje. Že tam nikdo už není vyloženě profi závodník. I ten požitek z toho bude jiný. Bylo by fajn, stát se mistryní i tam. Ale zároveň mi přijde, že ta úroveň se drží nejvýše právě v té kategorii do 25 let. Ale samozřejmě, byla by čest titul obhájit.“ (úsměv)