Herec, mim, bavič. Hlavně však postava, kterou zná už třetí generace dětí. Aby ne. Vždyť Kouzelná školka na ČT Michala Nesvadby (na snímku) se stala v Česku doslova pojmem. Stejně jako jeho akce pro děti, s nimiž jezdí po celé republice. Obvykle se přitom jeho cesty nevyhnou ani Prostějovu. A ani loni nezapomněl, když krátce před uplynulými svátky přijel v rámci Prostějovské zimy 2021 se svým programem. Nechyběly gagy, fórky na děti i jejich rodiče, dárky pro nejmenší z lepenky a samozřejmě František. Následující rozhovor otevřeně vypovídá o jeho práci, splněných snech i takových, kterých už se nejspíš nedočká.

* Kdy jste si řekl, že byste se chtěl ve své tvorbě věnovat dětem?

„Já to měl doma, protože tatínek byl malíř a hrál pro dospělé v Národním divadle. Když vyrůstáte s obrázky a vodí vás po divadle, vy jste v zákulisí, nejde to opomenout. Ty chvíle jsem miloval, vidět herce předtím, než vystoupí na pódium a po návratu z něj. Jak jsou jiní a rozdílní, to mě hrozně bavilo. Jako batole či malý kluk jsem seděl v šatně na klíně Högerovi, Hrušínskému a dalším. Skutečně se to ale zlomilo – a je to trochu divné říkat – až když proběhla revoluce v roce 1989. Tam začala doba, že se vše změnilo a říkalo se ‚Ti, co hráli předtím, nebudou hrát teď‘. Bylo to takové drsné. A já jsem sklouzl k práci pro děti. A od té doby se na ni specializuji.“

* Před časem Jan Přeučil v rozhovoru pro Večerník řekl, že hrát pro děti je v něčem obtížnější než hrát pro dospělé. Třeba v tom, že reagují ihned a spontánně...

„Je dobře, že se nepřetvařují a jsou upřímné. Ale zároveň pro herce je to těžké. Pro mě ale ani moc ne, už se v jejich prostředí pohybuji dlouho. Pravda ale je, že děti v hledišti umí dát hned najevo, jestli je to baví, nebo ne. Létají nebo se otáčejí, baví se. Ivan Mládek mi třeba říkal, že dospělý přijde do divadla a pak u představení spí. To je v pohodě. Dítě neusne. Buď je aktivní, nebo rozvalené. Myslím si, že je to těžší, snad ano. Ale nebudu se přít s někým, kdo by měl na to jiný názor.“ (zasměje se)

* Stalo se vám někdy, že jste měl takové rozvláčné publikum?

„Už jsem na to vytrénovaný. Zariskuji to, ale řeknu, že mě nic nepřekvapí a vím, jak se mám chovat, jak případně zpomalit nebo reagovat pohybem. Když mě třeba obsadí třicet dětí, musím být pomalejší. Musím přesně vědět, kde mám únikovou cestu a podobně. Ony jsou potom schopné trhat. Za tu dobu, než jsem k tomu dospěl, odhaduji tak deset patnáct vteřin dopředu, co se může stát, tak jsem nalítl spoustě věcem. Přiběhl například chlapeček, chytl mě za nohu, držel se mě s tím, že se nehne. Povídám mu: ‚Chlapče, hni se‘. Už jsem mu po chvíli i šeptal, že dostane. Nebo něco takového. Ne, prostě se držel dál. ‚Maminko, tatínku‘, nikdo nikde. (smích) Byla spousta takových věcí, kdy děti ukázaly svou sílu, ale vždy jsme nějak přežili.“

* Vlastně i v Prostějově se vám to stalo, když jste měl na pódiu chlapce, který nechtěl slézt…

„Ano, to se stává. Ale pozor, už vím, co dělat. Ještě to chtělo malinkou chvilku a už bych udělal nějaký vtip, kterému by se děti, možná spíše více rodiče, smály. A to je vždycky, když někdo na pódiu zůstane. Nebo když nezpívá, případně se mu nechce. Tak ukážu na hodinky. Tyhle špeky – jak se dávají do masa, aby se provonělo – tak já to tam mám taky.“

* Je pro vás odměnou nejen dětský smích, ale i to, že děti dávají pozor a smějí se i dospělí jako doprovod?

„Tak proto to dělám. To mě baví. Ne vždy je lehké hraní pro školky, kde je ten dav a všichni se smějí, udělám něco s rukama a všichni křičí. Kdežto je rozdílné, kdy je dítě s maminkou trochu se i bojí. Když se ale smějí rodiče a reagují rodiče, to je boží. Já jsem ostatně začínal jako herec pro dospělé publikum, takže tam malinkou vahou stále přepadávám.“

* Nechcete se ještě vrátit do nějaké dospělé role?

„Ne, to už prostě nejde. Sám jsem smutný, že si nemůžu zahrát třeba detektiva…“ (úsměv)

* Už vás mají holt zafixovaného.

„Ano. Třeba takový Luděk Sobota je podobný případ. V době velké slávy byl prostě komikem. Teď se ale objevil ve fotbalovém seriálu Okresní přebor a najednou to byl úplně jiný Sobota. Ten vyhrál. Někdy režisér dokáže člověka změnit. Tady to ale nehrozí, nestane se to. Nebudu v žádném seriálu hrát vraha. Ani detektiva.“

* Spousta herců a umělců se považuje za trémisty. Vy jste jím někdy byl…?

„To ano. Je to těžké, teď jsem měl třeba trému po tom koronaviru. Vždyť čtyři pět měsíců se nehrálo a já jsem úplně zapomněl všechny ty fórečky, návaznosti, zažité zvyky. Jako příklad uvedu spolupráci s technikem. On tam třeba je, ale hudba nepřeskakuje a vy musíte skončit, když dohraje hudba. Přičemž technik ji může na chvíli zastavit, ale to se všechno za těch pár měsíců zapomnělo, kdy jsem nehrál. Takže je to obtížné. Prostě hraju a jsem šťastný.“ (úsměv)

* Když jsem tedy zaslechl v jednom filmu hlášku, že tajemstvím dobré komedie je načasování, souhlasíte?

„Ano, je naprosto důležité, aby gag vyzněl. Ale často některá improvizace, která se projeví na jevišti, ne ve filmu, tak je hraná. Hrajete, že improvizujete. Je vyzkoušené, že budou lidi nějak reagovat.“

* Hrajete, že nehrajete?

(úsměv) „Tak nějak. Schválně to děláte, předstíráte improvizaci. Navíc třeba když hraju někde pro tisíc diváků, to jsou různá show na náměstí, například oslavy města, tak mám takové cvičení s rukama. To jsou pro mě takové berličky a mám jich mraky. Třeba zaseknu a vždycky si zpracuji děti a pokračuji dál. Když vidím, že se něco děje, tak jim řeknu, aby vzaly ruce a udělaly třeba hrneček, ošatku nebo něco. Ty berličky zkrátka mám.“

* Zmiňoval jste během opatření koronavirus. Nějak postihl všechny. Jak vás?

„Takhle, zatím jsem se tomu vyhnul. Ale nikdy neříkej nikdy, musím zaklepat. Ale dostihl mě tím, že nebyla práce. Zkoušel jsem dělat spoustu jiných věcí, ale pak jsem zase zjistil, když pan prezident radil hercům, ať jdou dělat něco jiného, že to je pro mě dost obtížné… Srdce je prostě jinde. Založil jsem si internetovou televizi. To mě bavilo, nepřikládám tomu však nějaký velký význam, že by to měla být moje budoucnost. Ale jsem ten typ člověka, který ve své oblasti neumí odpočívat. Bylo to tak trochu trápení. Trošku víc. (smích) Ale přežil jsem to! Myslím si, že mnozí herci jsou na tom hůř. Naopak ti, kteří dělají televizní seriály, jsou na tom dobře, protože seriál je třeba nekonečný. Takže mají pořád živobytí.“

* Jak jste s internetovou televizí spokojený?

„Udělal jsem ji placenou, protože jsem si nakoupil nějaké kamery, světla, všechno možné. Takže je to vlastně takový, teď to přeženu, Netflix. (směje se) Ne, to jsem přehnal, jsem tisícina, ani ne, Netflixu. Jen abyste měl představu, je tam nějakých čtyřicet věcí, mezi kterými může člověk různě přeskakovat. Dělám si vše sám. Sám si to nastavím, sám si nasvítím, odehraju a sestříhám. A pak zjistím, že je to úplně blbě. (úsměv) Jsem s tou prací celkově spokojený. Neočekávám, že tam budu mít tisíce dětí. A ty, co tam jsou, už mi stačí.“

* Kdo je největším kritikem vaší práce. Vy sám, nebo rodina?

„To je hezká otázka, děkuji moc. (úsměv) Bude to znít strašně, ale je to pravda. Nevím, možná se někteří chytnou za čelo, ale je to má maminka. Mamince je devadesát let. Já odehraji něco v televizi a žena už mi říká: ‚Tak, počítejme…‘. Už prostě víme, že maximálně pět vteřin po závěrečných titulcích zvoní telefon a matka říká: ‚Člověče, tam jsi něco vyrobil, to nepochopím‘. Ona je výtvarnice a musí mi to říct, že takhle to nejde, to opravdu ne. ‚Ty jsi tlustej, takhle to nejde‘. Všichni máme své maminky a já mám kritickou vůči tomu, co dělám.“

* Je náročná i na sebe?

„Ano. Ale pozor, já ji potřebuji, protože rozumím jejím kresbám, přičemž neumím zároveň tak malovat. A já se jí třeba zeptám, zda by mi namalovala, jak vypadá kabát. A ona to umí, prostě mi ho namaluje a pak ho v sobě nesu. Ještě v devadesáti letech…“

* Fantastické…

„Ano, to je. Viděla všechna moje představení v premiérách i předpremiérách. Ne že bych tam chodil každý den nebo s ní každý den mluvil. Ale když jsem v televizi, to je schopná opravdu zavolat hned.“

* V médiích letos proběhlo, že Kouzelná školka možná skončí. Jak to s tímto již legendárním pořadem pro děti nyní vypadá?

„Je pravdou, že už trvá dlouho. Samozřejmě změna může nastat. V Kouzelné školce jsem si splnil všechna přání, co jsem měl. Co jsem viděl v cirkusech, starých, němých a černobílých groteskách, nebo co jsem vypozoroval u Mr. Beana a podobně. Protože mi dávali volnou ruku jako nikomu jinému, dostal jsem příležitost zahrát si vlastně úplně všechno. Takže díky Kouzelné školce jsem se dostal do všech rolí, které jsem si chtěl zahrát. Snad mimo snad Hamleta. (úsměv) Vyráběl jsem věci, se kterými jsem spokojený. Scénářů mám, že když je poskládám na sebe, jsou vyšší než já. Je jich fakt přes tisíc. Pořad vyrábíme dvaadvacet let, každý měsíc je to pět scénářů a teď to násobte. Jsem tam nejstarší, byť Majda Raifová je tam ještě služebně nejstarší. (smích) Ale jak říkám, uvidíme. Hodlám ještě pokračovat asi dva roky. Odhaduji, že to ještě udýchám. Ještě se ale chci vrátit k jedné z vašich otázek...“

* Povídejte.

„Je přeci jen jedna věc, kterou mi koronavirus vzal. V březnu jsem měl mít premiéru největší životní show. Stála nemálo peněz, které jsem si půjčil. Premiéra měla být 14. března a oni to 12. března vše zavřeli. Říkali jsme si tedy dobrý, bude na konci roku. Zase nemohla proběhnout. Nebyla znovu v lednu a ani letos. A nyní jdeme na kobereček k investorům. Jsme tedy s kolegou napnutí, budeme je muset přemlouvat. Na tu show se ale těším. Je to absolutní vrchol toho, co jsem dělal, vše jsem do toho dal a je to Fantazie na kolečkách.“

* Jak vypadá, co od ní čekat?

„Všichni jsou na in-linech, na koloběžkách, na kolech, na trojkolkách na hoover boardech. Prostě tam všichni jezdí, lítají. A je u toho poetický příběh. Ondřej Brzobohatý nám napsal hudbu, a můžu prozradit, že to je úplný doják. Měli jsme generálku před premiérou a tam se brečelo. Samotný děj se odehrává asi takto. Všichni jsou na kolečkách a najednou tam vjede kluk na vozíčku, zazpívá písničku, že jeho snem je potkat se se skřítkem Františkem. A my mu to umožníme. A je to nádherné, s krásným happy endem. Uvidíme tedy. Tohle mi vzal koronavirus, ale nezlobím se, bere horší věci.“

* Herci jsou někdy jiní před publikem, jiní v soukromí. Například pokud jde o energii. Máte to tak taky?

„Máte pravdu, třeba František Filipovský, o něm to bylo známé. Na jedné straně byl komik na plátně a doma úplný střih. Nechci říct morous, ale prostě byl jiným člověkem. Ono je to pravda. Znám třeba Martina Dejdara. Jak vystupuje v soukromí a jak vypadá na obrazovce. A lidi se fakt změní. Co se týká mě, tak vyčerpaný můžu být, je mi čtyřiašedesát let, že. (úsměv) Ale mám to rád. Jenže potřebuji soustředění. Nemám rád, když je nás více herců a někteří říkají: ‚Ježíšmarjá, zase děti…‘ Tohle já nesnáším. Pro mě je to profese, jdu do představení na sto procent, pak si to ještě odřídím do Prahy. Pořád ale musím vymýšlet scénáře a je tam pravidelnost. Vymýšlení mě dělá hrozně nervózním, a to mě dělá doma nepříjemným. Protože já odtočím, mám volno a oni už volají, že chtějí mít do čtrnácti dnů scénář, musí ho schválit… A teď sedíte, koukáte na ramínko a říkáte si: ‚Ramínko, co s ním? Teď se točí, to by mohla být vrtule… Vyrobím z toho helikoptéru‘. A takto jedete už dvaadvacet let. Pořád. A tak jsem občas nervózní a doma úplně jiný. ‚Nechoď sem, neruš mě, proč mě rušíš?‘. Ale jinak mám rád život, vše, co se kolem děje, rád si odpočinu nebo odjedu na chvíli do ciziny. To mám rád.“