Na první pohled to vypadá jako zázrak. Koncem letošního února zaútočilo Rusko na Ukrajinu a náhle jako by přestal covid existovat. Fakticky je to však nesmysl. Zákeřný virus s námi nepochybně zůstane a bude i nadále v určité míře kosit zejména starší a obézní část naší populace. Téměř jisté je, že společnost jako taková bude mít v budoucnu mnohem víc a zásadnějších problémů. 

Náhlý obrat v přístupu ke covidu je však neskutečný. Zatímco od poloviny loňského března se v prostějovském Společenském domě očkovalo ve velkém a do jisté míry pochopitelný tlak na vakcinaci byl opravdu všudypřítomný, po roce a několika týdnech je situace naprosto odlišná. V celém městě se očkuje pouze v malém zařízení jeden den v týdnu a objednat se kdykoliv na nejbližší možný termín není problém. Tak malý je totiž aktuální zájem. 

Přitom právě očkování bylo, je a nepochybně i bude jediným smysluplným a skutečně účinným opatřením v boji proti tomuto viru, který bude nepochybně mutovat a neustále se vracet.

Ve své době jsem se snažil přijmout to, že cílem těch stovek dalších často naprosto nelogických restrikcí mělo být zpomalení šíření epidemie tak, aby nedošlo k tolik obávanému zahlcení nemocnic. Jenže to jsem bral pouze do doby, než byla k dispozici otestovaná vakcína. Pak už vláda měla zajistit pouze to, aby lidé, kteří o to mají skutečně zájem, se mohli včas nechat naočkovat. A víc nedělat nic. Kdo se však kvůli svému přesvědčení, na něž měl přirozeně právo, očkovat nechtěl, ten neměl do nemocnice s covidem buď vůbec lézt, nebo si léčbu hradit ze svého.

Přestože jsem covidové nebezpečí nikdy nezpochybňoval, od počátku bylo jasné, že cena za boj proti němu bude neuvěřitelně vysoká. Téměř dvouletá placená dovolená některých z nás a zpomalení ekonomiky si nepochybně musely vybrat svoji daň. V normálním světě by něco takového vedlo k velkému ekonomickému propadu a ke zchudnutí, my jsme si však po celém světě půjčili a natiskli peníze, pak si je vzájemně rozdali, jako by se nic nestalo. Přestože řada podniků byla zavřená, nezaměstnanost zůstala téměř stejná. Člověk nemusí být ekonom, aby pochopil, že něco takového prostě není normální.

Naše lest nám nevyšla. Poté, co jsme si natiskli peníze, tak se nám to vrací v naprosto logickém zdražování, což vede ke zvyšování úroků, a to zase k propadu ekonomiky a chudobě. Takže jsme stejně přesně tam, kde jsme nechtěli být.

Přitom stát jen na úrocích ze svého astronomického dluhu vydá 51 miliard ročně! A i vzhledem ke vzrůstajícím úrokům bude dávat stále více. Když se k tomu připočítá, že jsme závislí na dodávkách surovin ze země řízené labilním a neodvolatelným prezidentem, který v sousední zemi rozpoutal nesmyslné válečné běsnění, pak tu máme zaděláno na problémy, proti nimž se covid jeví opravdu jen jako taková silnější „chřipečka“.