Už je to k nevydržení. Několik měsíců již nejen český národ trpěl pod opratěmi nouzového stavu. Hádky mezi vládou a opozicí o to, jestli stav nouze ještě vůbec potřebujeme, mě osobně nechávaly chladným.
Pravdou totiž je, že na danou problematiku nemám jednoznačný názor, vždy jsem raději poslouchal víc odborníky než politiky. A odborníci tvrdí, že protiepidemická opatření lze zavádět i bez vyhlášeného nouzového stavu, no budiž. Nevěřím však, že my Češi dokážeme něco plnit bez potřebného biče nad sebou. Ale dobře, pojďme rozvolňovat, otevřeme všechno, co se dá, a čekejme, co s tím udělají čísla. Myslím tím čísla týkající se počtů nově nakažených. Mám ale pořád pocit, že to nedopadne dobře. Já také chci zase nakupovat, co se mi zamane, chci si dojít k holiči, na dobré jídlo do restaurace a podobně. Také se vezu na vlně euforie, že se republika postupnými krůčky znovu vrací do běžného života. Z rozvolnění protiepidemických opatření mám stejnou radost jako drtivá většina spoluobčanů. Ale zároveň si říkám, že se řítíme do propasti. A do hodně hluboké, kam spadnou také přetížené nemocnice, dvacet tisíc nakažených denně a další mrtví na covid-19. Co se poté bude dít? To si neodvažuji ani domyslet. Hlavně že budeme mít zase pořádně nakoupeno a oslavovat život v restauracích...
