Sport, kultura, zdravotnictví a školství. To jsou asi vládními nařízeními spojenými s koronavirem nejvíce zasažená odvětví. Petra Stryková (na snímku) si coby matka, sportovkyně a taky podnikatelka, navíc právě v oblasti sportu, přitom zažila své. Byla mezi prvními, kdo se rozhodl uspořádat společensko-sportovní akci po prvních rozvolněních. Zároveň ale patřila k těm, kterým koronavirová opatření výrazně pocuchala život. Nyní se ohlédla za roční zkušeností a zamyslela se nad budoucností.
* Co pro vás ta doba znamenala. Jak se na ni nyní díváte?
„(pousměje se) Mám z toho dost rozporuplné pocity. Člověk asi potřeboval dostat svrchu zdvižený prst, že by se měl zase jednou zastavit. A opravdu, doba je hektická, všichni se za něčím ženeme a nestíháme vlastní život. Ten začátek se tedy dal uchopit jako možnost zastavit se, být s rodinou a přehodnotit životní priority. To bylo všechno fajn. Ale pak ty dopady a to, že se vše neustále vracelo. To bylo asi nejhorší. Ze začátku to u nás lidé brali jako možnost zastavit se, být spolu, dodělat resty, co na TRX aréně byly. Na to ale stačily tři měsíce. Co ale pak přišlo na podzim a potom znovu v zimě, doba byla stále delší a delší. A já si myslím, že fitness sektor – z pohledu mě jako majitelky a sportovkyně – nebyl tím rizikovým. Na to, že jsme byli zavření vedle saun, bazénů a wellness nejdéle.“
* Jak si vysvětlujete takové rozhodnutí politiků a epidemiologů?
„Myslím si, že spoustě z nich sport nic neříká. A nemá pro ně takovou váhu, aby si uvědomili, jaký to má dopad. Ne ani tak na nás na dospělé, my už z toho máme docela rozum. Ale ty děti. Za rok už jsou úplně někde jinde. Zároveň mám doma dvě pubertální děti a obávám se, že už je k řízenému sportu, přestože k němu od dětství byly vedeny, asi zpátky nedostaneme. Naučily se, že na kole můžou samy, ven za kamarády taky. A teď by do toho měl přijít trénink, povinnost? To už pro ně není důležité...“
* Vidíte i jiné oblasti života, které dostaly hodně zabrat?
„Myslím si, že vedle nás je to určitě kultura a společenské dění. Je to o prioritách, jsem sportovec, pro mě je to tedy sport. Ale jsou to různé taneční soubory, lidé, kteří žili nějakými soutěžemi, byl to pro ně druh stmelování se a trávení volného času. Co se školy týká, děti se sice viděly na kamerách, myslím si ale, že virtuálního světa máme kolem sebe i tak dost. A je potřeba, aby se spolu lidé potkávali, aby spolu komunikovali a vznikaly komunity.“
* Jak to na vás jako podnikatelku dolehlo? A změnil se váš přístup ke státní správě nebo třeba rozhodování vlády?
„Já nechci zlehčovat tu nemoc jako takovou. Věřím, že tu je a že jsou lidé, kteří na ni umřeli, a že jsou lidé, kteří mají následky. Já osobně jsem oficiálně covid neprodělala. Nemyslím si, že by to bylo tím, že bych byla nějak extra odolná. Tělo se s tím prostě vyrovnalo, aniž bych ztratila čich, chuť a podobně. Aniž bych to chtěla zlehčovat, tak si myslím, že opatření byla nadhodnocená. Ve státní správě jsem byla sedmnáct let. A v dnešní době mě opravdu ta nerovnost…, no štve, nebudu sprostá. Já se musím testovat, pokud chci mít otevřeno. Lidé ve státní správě sice také, ale oni mohli mít otevřené podniky na jídlo a já až do konce května nemohla! Já chci taky jíst z porcelánového talíře, sedět u stolu s lidmi, ale protože jsem podnikatel a mám zavřenou živnost, tak nemůžu nic, můžu jen sedět doma a nevycházet ven. Osobně jsem odpůrcem očkování, ale bohužel… Veškerá opatření mě donutila a šla jsem se očkovat. Pokud nebudu chtít riskovat, že mi zavřou arénu ve chvíli, kdy se objeví první pozitivní člověk, tak mi nezbývá než obětovat sama sebe pro vlastní podnik.“
* Jak z toho ven, co si vzít z té zkušenosti? A jak dlouho si myslíte, že se z toho budeme dostávat?
„Já bych byla velice ráda optimistkou. Obávám se ale, že nás nechají dýchat přes léto a na podzim zase budeme zpět v tom bludném kruhu, v té beznaději a bezmoci. Akorát nevím, kolik lidí ještě budě ochotných ty jejich noty dodržovat. A co jsem si z toho vzala? Nevím, jestli jsem silnější, vnitřně bohatší. Za mě to ale byla opravdu bezmoc a beznaděj. Lidé se přitom chtějí vídat, potkávat nebo sportovat. A jediné, co je brzdí, je strach z postihu. Ani ne tak z nemoci, jako obava z toho, že se nakazí, ale z pokut.“