Doba kamenná, doba bronzová, doma moderní. A dnes? Doba koronavirová. Tento přívlastek už roku 2020 nikdo neodpáře. Jak se ale změna reality promítla do života v Prostějově? A jak vypadalo jeho centrum v době před a poté během korony? Změn je hodně a zdaleka ne všechny jsou vidět na první pohled jako třeba roušky. Část jich mají lidé i na duši...
Bezvětří, ale pořádné chladno. Všude šustí spadané listí. Ale zvuk kroků? Ten se pomalu neozývá. Listopadové sobotní dopoledne je v centru města obzvlášť tiché. Občas je vidět nějaký ten pejskař, ale lidé se zdánlivě pomalu probouzejí. Že by tedy byl čas na kávu? I přes přísná opatření se dá i v sobotu snadno sehnat. „U odebírání zákusků je to zhruba stejné. Odpadli ale lidé, kteří si sem chodí sednout. A děti si zde v koutku taky tím pádem nehrají,“ dovídáme se od Veroniky Popelkové v kavárně Sladká tečka mezitím, co připravuje ranní kafe. „Je to trochu smutnější?“ ptá se Večerník. „Ano, o dost,“ přitakává.
Během těch pár minut už se ale přeci jen ulice plní. Většina lidí nosí roušky, přestože nemusí, zácpy, při kterých by měli mezi sebou méně než dva metry, opravdu v centru nejsou. Jedno z mála míst, odkud se ozývá živý hovor, je kavárna Corso, kde stojí malý hlouček lidí. I zde si ale snaží držet od sebe odstup. Podobně živo už je pak jen v květinářství na Husserlově náměstí. „Pár lidí občas přijde, ale je to úplně jiné,“ dovídáme se od ženy, která zde pracuje. „Hlavně nadáváme na to, jak nás vláda točí. Člověk neví, co bude a jak bude. Služby chybí, když lidi nedělají, nemají peníze, zase pak chybí jinde,“ hořekuje nejmladší ze čtveřice dam.
Není však všechno jen o penězích. „Třeba úsměv a komunikace mezi lidmi, to mi teď chybí a vadí mi to. Člověk to tak nevnímá,“ vysvětluje svůj postoj.
Stále více bereme roušky už tak nějak samozřejmě, že už na to takto vlastně nepomýšlí. Pravda ale je, že i v Prostějově se lidi na ulici méně vídají ve skupinkách. Dříve? Potkali se, pozdravili, známí spolu pohovořili. Nyní nic takového téměř není. Doba je prostě jiná a jedním z poznávacích znamení v Česku jsou výdejní okýnka. „Vyfotím si jedno, na památku. Tomu se jednou snad zasmějeme,“ říká mladík své přítelkyni.
„Na památku? Na památku čeho?!,“ reaguje neznámá žena, odhadem padesátnice. „Musíte vy mladí trochu zatlačit na důchodce, aby ty dacany nevolili,“ dodává předtím, než mizí v obchodním domě. Ty se, aspoň tedy co se týká supermarketů, prakticky nezměnily. Snad jen v tom, že je zde ještě více lidí než normálně. „Totálně narvaná prodejna, lidi se přehrabovali v oblečení, tlačenice jak blázen, a přitom jsou tady zavřená kadeřnictví, masáže, služby, malé obchody,“ líčí pak své zážitky na Facebooku muž po čtvrteční návštěvě prostějovského Lidlu. Nejen ve čtvrtek, ale taky v sobotu se však lidé setkají v supermarketech se zácpami. A jednotlivci v nich jsou někdy nervózní. „Hele dva metry, jó?“ je například poučen pán, který si chce odložit na pojízdný pokladní pás. Není mu však přáno.
Koronavirus se zkrátka v Prostějově promítl do každodenního života. Zejména o víkendech vypadají ulice města jako v nějakém postapokalyptickém filmu, nikde ani noha, ani živáčka. Jen v okolí supermarketů to vypadá jako v době před (nebo krátce po) vypuknutí války, všude shon, roušky, stres, ustaraně vypadající lidé s obřími nákupy. A do toho neexistující společenské akce, které nahrazují fronty před úřady i nebo třeba na změření teploty při vstupu do některých fabrik. Uhlídá tohle všechno nový ministerský PES? „To musel být opravdu dlouhý večírek těch, co to vymysleli. A jak říkali v tom filmu, pár chytrých hlav se dalo dohromady. A vymysleli psa,“ smějí se dámy v květinářství. Je to ale smích nepříliš veselý a s nádechem víry v lepší zítřek bez koronaviru a opatření.
