Svátky vánoční by měly být obdobím klidu, pohody, vzájemné lásky, rozjímání, ale o vzpomínání na ty, kteří již nejsou mezi námi. To, že jsme si z nich udělali spíše svátky šílenství, konzumu, tlačenic ve frontách, je jen a jen naše chyba. A obávám se, že nám „nehrozí“, že bychom tento trend v nejbližších letech opustili. Proto dnes přidám pár spíše veselých vánočních historek, ať tu atmosféru všeobecného šílenství trochu odlehčím.

První dva příběhy jsem zažil osobně, a to v útlém věku. Ten úvodní je o tom, jak jsme málem volali hasiče. Byly totiž doby, kdy se na stromečky nedávala blikající světýlka od našich stále usměvavých spoluobčanů, která mění různé barvy a rytmy, ale na stromeček se dávaly poctivé svíčky. Jejich zapalování po štědrovečerní večeři samozřejmě předcházelo rozdávání dárků. Chybou ovšem bylo, pokud jste stromeček měli blízko okna i záclon a nevšimli jste si, že se jedna ze svíček posunula, načež začala jednu ze záclon nenápadně opalovat. A tak jsme při onom rozdávání dárků ucítili kouř a jeden z bystřejších příbuzných si všiml, že svíčka nenápadně upaluje záclonu a že to asi není dobře. Výkřik „hoří!“ ovšem způsobil zcela nepřiměřenou reakci mých dvou babiček. Začaly tahat stromeček i záclonu, neshodly se však v tom, na kterou stranu. No a výsledkem bylo pouze rozšíření ohně, a to už nejen na záclonu, ale i na stromek. Naštěstí moje matka, která jako zdravotní sestra byla zvyklá rychle reagovat, otevřela okno a letěl nejen stromeček, ale i záclona. Požár byl tedy uhašen, nebezpečí zažehnáno a otec dostal za úkol sehnat elektrické svíčky, které ovšem za minulého režimu nebyly žádná hitparáda.

Druhý příběh se týká mé vášně, tedy ledního hokeje. I já jsem dostal jako relativně malý svou první hokejku. No hokejku. Tomuto typu se dříve říkalo „dubovka“ a současní hokejisté by se asi zasmáli. Ale jako malému fanouškovi, který například coby dítě zažil zlaté momenty z Katowic a Vídně (pro ty mladší jde o roky 1976 a 1977) tento kus dřeva stačil. A já hned začal s jednou ze svých babiček trénovat v kuchyni, když brankou byly zavřené dveře a pukem kus relativně malého umělohmotného obalu od čokolády. Babička se na tu chvíli stala brankářem Holečkem a já střílel jako Martinec, Hlinka, prostě kdo mě zrovna napadl. A výsledek? Seřezanej zadek do ruda. A proč? No výsledkem mých střel a nejistých zásahů babičky byly pěkné záseky v oněch zmiňovaných dveřích. Opět se projevila rychlost mé matky, která mě odchytla a seřezala, načež babičku seřvala na tři doby. Ano, byl to tehdy také velmi „veselý“ Štědrý večer, ale mou vášeň k hokeji to dodnes nenarušilo, když už můžeme běžně fandit i hráčům v NHL.

A teď dva příběhy spojené s alkoholem, naší národní neřestí, které jsem zachytil. Jeden se týká mého kamaráda. Byl den před Štědrým dnem poslán dopoledne pro mandarinky, ovšem udělal tu zásadní chybu, že svůj nákup vzal trasou přes stánky na náměstí. Zřejmě se inspiroval tradiční brněnskou akcí „Tekutý kapřík“, o které mluvil kdysi herec Miroslav Donutil. Vrátil se sice s mandarinkami, ovšem také asi tak se dvěma a půl promile, hlavně pak až večer. Mluvil roztomile, skoro až japonsky… Celý byl velmi „roztomilý“. Na tuto jeho akci se vzpomíná dodnes. A když jej chce někdo poškádlit, řekne mu mandarinko.

N o a poslední příběh kamarádky zkusím vystihnout ve dvou řádcích. Nikdy nebalte dárky v koupelně. Hlavně se v ní nezamykejte, když si na pomoc přizvete lahvinku vína. Na toto balení dotyčná také dodnes nezapomene…

 

Součástí aktuálního tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který vychází v pondělí 19. prosince, je příloha SPECIÁL VÁNOCE aneb 25 LET Večerníku a dvojnásobné číslo magazínu TV POHODA