Máte nadané dítě, které okolí udivuje svými výkony? A zároveň vám přijde, že je jiné než ostatní a vy sami si s ním často nevíte rady? Za touto skutečností může stát jev zvaný vysoká mentální aktivita, kterou je vybaveno zhruba 5 procent populace. Důležité je, aby všichni opatrovatelé dítěte věděli, „odkud vítr vane“.

 

Lidé narození s vysokou mentální aktivitou jsou jiní. Tato odlišnost je celoživotní, nedá se odstranit, vyléčit ani potlačit přísnější výchovou. Záleží ale jen na reakcích prostředí, jestli bude takový člověk trpět, nebo bude-li jeho zvláštnost přijata a pěstována jako výjimečný potenciál, díky němuž může jednou posunout hranice lidských možností.

Práce jej zcela pohltí

Takové dítě bývá schopno absolutně se zabrat do své hry či práce. Na neznalého může působit jako porucha sluchu, jako projev autismu, případně jako přemotivovanost ambicemi okolí. Přesto mohou mít tyto děti oproti neurotypickým dětem snížený výkon – důkladnější promýšlení všech alternativ jim zabírá více času a překotné tempo myšlení může zvýšit chybovost.

Stále něco zkouší

Dítě neustálé testuje sebe i své okolí. Rozebírá a zkoumá přístroje, věci, myšlenky, slova i vztahy. Často zpochybňuje, co mu kdo řekne, ale i vlastní zjištění. Využívá každé příležitosti k testování pevnosti zákonů fyzikálních i lidských. Stále se na něco ptá. Jeho zájmy a názory působí jako „předčasné“. Má vysoké požadavky na rozumové vysvětlování a logické zdůvodňování.

Vytváří nové věci

Má neustálou potřebu vytvářet něco nového. Pokud se nedaří tvůrčí potenciál ventilovat žádoucím způsobem, přechází v obskuriální kreativitu. Ta se u extrovertů projevuje extrémně širokým spektrem nepotlačitelného předvádění se, pošťuchování a vzdoru proti autoritám. V introvertech se nepřijatá kreativita hromadí a může napáchat velké škody na osobnosti, které vedou k vážným psychickým problémům, sebepoškozování až sebevražednému jednání.

Vše má dvě strany

Ačkoli jsou děti s vysokou mentální aktivitou obvykle vysoce učenlivé a tvořivé, může jim jinakost zadělat na problémy s výchovou a vzděláváním. Přistupujeme-li k nim jako k normálním, nepřestává nás překvapovat, že běžné metody selhávají. Náš výchovný systém je totiž postaven na předpokladu normální odpovědi. Pokud udělám toto, pak dítě zpravidla odpoví tímto. Nejsme připraveni na jinou odpověď. A už vůbec nejsme připraveni, že dítě zareaguje pokaždé jinak, protože potřebuje zkusit, co se stane, když…

Trápení na celý život?

Společnost často něco předpokládá, aniž by tyto předpoklady byly vyřčeny. Neuroatypičtí lidé v sobě takový předpoklad nemají. To může být celoživotním zdrojem útrap. Není to chybou jedince ani jeho vychovatelů. Jde stále o přímý důsledek vrozené odlišnosti. Jedinec si často prochází řadou těžkých situací, a to od nepochopení školních slovních úloh přes těžký život v pracovních kolektivech, kde většina pravidel, povinností a výjimek z nich vůbec není vyslovena, protože takto to přece chodí až po každodenní komplikace. U normálních dětí se nové aktivity dostávají do života především zrcadlením – vědomým i podvědomým kopírováním od nejbližších. Vysoce mentálně aktivní děti si na značnou část novinek přicházejí přímým experimentováním. Často pak býváme svědky šoku, „po kom to to dítě má“ nebo „kde toto vidělo“.

Nemusí trpět

U neuroatypických lidí jsou svědomí, cit a takt nastavené jinak. Jsou kalibrované na soužití s lidmi stejného neurologického základu. V kolektivu sobě podobných mají neuroatypičtí jedinci šanci fungovat zcela zdravě a normálně – jejich předpoklady odpovídají představám ostatních. I v kolektivech, kde jsou neuroatypické děti minoritou, lze udělat mnohé pro to, aby svou odlišností netrpěly. Zásadní je přijmout je takové, jaké jsou. To ovšem neznamená vzdát výchovu. Je samozřejmě nutné časně a důsledně utínat nápady, které ohrožují nebo omezují ostatní. Ohledně povinností a závazných společenských pravidel je vhodné vše důkladně vysvětlit, zdůvodnit a s dítětem uzavřít závaznou smlouvu. Smluvený trest však musí přijít pouze při nedodržení.