„Kam půjdu po gymnáziu? Kam to zkusit? Matika ne, fyzika ne, počítače? Ani náhodou. Nevím, fakt nevím… Už to mám! Zkusím pajďák…“
Je to smutné, je to děsivé, ale přesně tak se nejeden středoškolák rozhoduje, proč by měl zkusit štěstí právě na pedagogické fakultě. „Pajďák“ má hodně předností. Na řadu předmětů se nevyžadují talentové zkoušky nebo odborné znalosti (a pokud, nepřesahují znalosti z gymnázií). Ústní pohovory, které nejsou všemocné, ale mohou trochu přiblížit motivaci dotyčné nebo dotyčného, taky nejsou podmínkou. A míst? Těch je hodně, i když některé školy občas ukrojí…
Tohle přesně plus to, že už zkrátka mají některé pedagogické fakulty pověst „nevíš kam jít, jdi na pajďák“, dělá z pedagogických fakult fakulty druhé kategorie. Výsledkem je, že se na ně dostávají mnohdy lidé, kteří ve skutečnosti učit nechtějí, pajďák berou jako takovou záchrannou brzdu, přestávku pro to, aby se rozhodli, co vlastně chtějí dělat a jaké mají možnosti. V lepším případě pak skutečně tito lidé učit nejdou. Proč by taky měli dělat věci a práci, které vlastně vykonávat nechtějí? A je to tak dobře.
K situaci přispívá už ne tak plat pedagogů, který se průběžně zvyšuje. Nedávno prošel návrh Pirátů, aby se zvedl na 130 procent průměrné mzdy v zemi (což třeba v případě lidí holdujících fyzice je ale stále málo). Ale spíše představa té dané činnosti. Učitel zdaleka nemá takový respekt, jako tomu bylo v minulosti. Rodiče mu často šlapou na paty, zastání mnohdy hledá marně. Představa frontální výuky se třiceti žáky ve třídě, z nichž třeba polovinu předmět nezajímá, je děsivá. O chování některých „drobečků“ raději pomlčet.
Práce kantora je nyní snad ještě náročnější, než tomu bylo dříve. Čeká se od nich nejen to, že zvládnou informace daného oboru, ale že je dokáží podat, navíc poutavě, k tomu ještě za využití moderní technologie. Při tom všem se očekává, že pedagog (i když nebude mít zrovna dobrý den) bude vždy chápavý, vnímavý, ohleduplný a ještě mnoho „-ný“ a „-vý“. Navrch je třeba připočítat to, že kantorovi často práce s odzvoněním poslední vyučovací hodiny nekončí. Ale nastupuje sestavování studijních materiálů a pomůcek, testů, úkolů a jejich oprava. Dodejme pak, že vzít si mimo prázdniny volno, je téměř sci-fi.
A jak zní tedy verdikt? Zjednodušeně. Student a absolvent pedagogické fakulty si rozhodně posměch nezaslouží. Snad jen v případě, kdy na školu jde, zvládne ji, učit ale nechce. A stejně učit jde… Zde ale není možná tolik namístě posměch jako zděšení.
