Vypsat všechno, co více či méně patří k Vánocům, to by tahle stať nemohla být o ničem jiném. Existuje však několik naprosto zásadních okolností, bez jejichž naplnění by nejkrásnější svátky roku nemusely mít své plné a neopakovatelné kouzlo.
Jednou z takových věcí určitě je, aby rodina – někde jen ta nejužší, jinde v širší početnosti – byla u štědrovečerního stolu pěkně pohromadě. U nás jsme tuhle sešlost na 24. prosince v posledních letech ustálili na složení babička, dva dědečci, maminka, tatínek, starší syn, mladší syn a teta.
Loni ale pod tíhou druhé vlny koronavirového šílenství přišla vládní nařízení, či dokonce zákazy snažící se zamezit setkávání většího počtu osob pohromadě. Kdo se je rozhodl plně dodržovat, mohl na úplně normální Vánoce ve většině případů rovnou zapomenout.
V naší rodině jsme verdikt nechali na seniorech. A protože pro babi s dědou je mnohem důležitější trávit (nejen) sváteční čas s blízkými včetně vnoučků místo úzkostlivého strachu o vlastní zdraví, jednoznačně zvítězila varianta sejít se všichni společně jako obvykle.
Přesto nakonec jeden člen obvyklé sestavy chyběl. „Proč tady s námi není děda Mira?“ ptal se bezelstně v začínajícím Štědrém večeru mladší synek. A jak mu v jeho tehdejších pěti letech vysvětlit, že u jednoho z dědečků víc ovlivněného mediální masáží o smrtelně nebezpečné covidové hrozbě přece jen převážily obavy?
Nepamatuji si už přesně, co jsme vlastně malému odpověděli, ovšem mám pocit, že jsme to spíš nějak zamluvili. Na první místo se dostala přirozená snaha užít si celé Vánoce tak, jako jindy. V rámci loňských možností se to určitě povedlo, leč přesto myslím, že nejen kvůli absenci jednoho milovaného člověka to nebylo tak úplně ono.
Uvidíme, co (nebo koho) přinese Ježíšek letos.
Speciální příloha PROSTĚJOVSKÉHO VÁNOCE je součástí tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který je v prodeji od pondělí 20. prosince
