Rodák z Pavlišova u Náchoda (* 22. 7. 1862) se vyučil truhlářem. Myšlenky sociální spravedlnosti, humanismu a svobody jej přivedly do řad sociálně demokratické strany. Stal se jejím funkcionářem a redaktorem tiskovin. Působil ve Vídni a v Brně. V listopadu 1903 jej Josef Hybeš vyslal do Prostějova jako vedoucího redaktora Hlasu lidu.

 Seznámil se zde s řadou pokrokových a vzdělaných lidí z města a okolí a spolupracoval s nimi na zlepšení vzdělání a zvýšení kulturní úrovně dělnictva. Zapojil se do činnosti Pokrokového spolku. Vedl diskuse a polemiky s radničními politiky i opozicí – Ondřejem Přikrylem, Václavem Perkem a Rudolfem Bechyněm. Výrazně bojoval za všeobecné volební právo (bylo uzákoněno roku 1907).

Sám také kandidoval do zemského sněmu (1905) a říšské rady (1907). Sice neuspěl, ale získal cenné politické zkušenosti. Významně zdokonalil práci redakce Hlasu lidu. Zavedl místní rubriky, satirickou přílohu, rozšířil jeho vydání. Byl nadšeným šachistou. V roce 1903 založil dělnický cyklistický spolek. Stál u zrodu spolku pro stavbu levných a zdravých dělnických bytů. Projekt byl realizován až po jeho smrti.

Vážil si T. G. Masaryka a podpořil jeho kandidaturu do říšského sněmu v roce 1907. Jeho celoživotním přítelem byl básník Josef Svatopluk Machar.

Byl také literárně činný. Psal básně, črty, fejetony, povídky a divadelní hry (např. Z pamětí štváče, Z různých koutů, Obrázky z Valašska, Z mých cest, básnická sbírka Chudobky,  dramata Odsouzená, Exulant. Přeložil díla  Lva Nikolajeviče Tolstého, Maxima Gorkého, Heinricha Heineho a dalších autorů. Byl nadšeným divadelním ochotníkem. V Prostějově se podílel na organizování Lidového divadla v Dělnickém domě. Přivedl sem významné herecké osobnosti, například Eduarda Vojana, Hanu Kvapilovou a dramatika Jaroslava Kvapila.

Významnou životní oporou mu byla manželka Běta Krapková. Na jejích „bedrech“ nebyla jen starost o domácnost, ale i pomoc v redakci Hlasu lidu a na schůzích. Krapkovi bydleli v přízemí domu č. 23 v Petrské (nyní Wolkerově) ulici.

V Prostějově potom žily jeho děti – dcera Květena (Květa) provdaná Zahradníková (1893–1954), synové Květoslav (1897–1983), Běluš (1901–1983) a Drahoň (1907–1979).  Aktivně se věnovali amatérskému divadlu a sportu, hlavně tenisu a fotbalu. Květoslav Krapka, přáteli oslovovaný Slávek, šel ve stopách otce. Byl funkcionářem sociální demokracie a oblíbeným komunálním politikem. V letech  1946–1949 byl předsedou Městského národního výboru. Syn Čestmír – Miloš (1895–1919) zemřel na tuberkulózu a „pohrobek“ Josef (1909–1924) zemřel na spálu. Miloš a Běluš byli také přáteli Jiřího Wolkera.

Josef Krapka měl tuberkulózu a srdeční nemoc.  Zemřel 13. dubna 1909 v nedožitých sedmačtyřiceti letech. Poslední rozloučení proběhlo 16. dubna 1909 na Městském hřbitově v Prostějově.

Památku této osobnosti v našem městě připomíná název ulice a rodinný hrob na Městském hřbitově navržený Josefem Nedělníkem v roce 1910 (kulturní památka).  Město Prostějov v roce 2015 finančně přispělo na revitalizaci Krapkova pomníku v Náchodě-Pavlišově.

Takto na svoje dětství a Josefa Krapku vzpomínal syn Květoslav: „V Dělnickém domě byl tatínkova busta. Z tohoto jeviště otec řečnil, recitoval, dole se tančilo, poslouchaly se politické projevy, přednášky. Hrálo se zde divadlo. On tu byl víc jak doma. Zde sedával a hrával šachy. Bydleli jsme naproti.  Tady tekl potok. Tam jsme se brouzdali ve vodě. Maminka měla mnohdy strach, abychom se neutopili. A na dvoře bylo družno.  Kolem dokola bydleli tkalci. Ve dne to tam šumělo zvuky tkalcovských stavů. Večer vyšli všichni na dvůr, vyprávěli si a zpívali.“