Kdo si nedá novoroční předsevzetí, jako kdyby ani nebyl. A aby ne. Bilancování ke konci roku starého a začátku nového patří. A často vyrezultují ve snahu udělat se svým životem něco pozitivního. A tak nastupují předsevzetí. Lidé si vždy najdou, co na sobě zlepšit – přestat kouřit, přestat pít, být příjemnější na své okolí, zhubnout nebo třeba více vydělávat.

Předsevzetí je zkrátka klasika, kterou jen tak něco nezarazí. Přesto bychom ale při jejich dávání měli být opatrní. Především si stanovme taková, která nejsou vyloženě nad naše síly. Ať už se jedná třeba o hubnutí, nebo o cokoli jiného. V případě neúspěchu si na sebe ušijeme bič, který z nás pozitivní pocit ze vstupu do nového roku rychle vypráská. A když už si musíme předsevzetí dávat, tak si dávejme konkrétní cíl. „Budu se více hýbat?“ Blbost. „Budu chodit do práce pěšky, pokud nebude pršet?“ To už je mnohem lepší.

Pokud bychom se naopak aspoň těmito dvěma radami neřídili, místo dobrého pocitu a posunu vpřed bychom nejpozději v půlce února byli těžce frustrovanými nespokojenci, kteří vědí, že ve svém úsilí „být lepší“ selhali. Je pak otázka, zda taková předsevzetí, která nutně k podobným pocitům vedou, mají vůbec cenu.

 

Speciální příloha ROČENKA 2020 je součástí tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníiku, které vyšlo v pondělí 4. ledna 2021