Před sto dvaceti lety se narodila akademická sochařka, prostějovská rodačka a první dáma českého moderního sochařství Hana Wichterlová.

 

Narodila se 2. března 1903 v rodině továrníka Karla Wichterleho a jeho manželky Pravoslavy (Slávky) rozené Podivínské. Vyrůstala v kulturním a intelektuálním prostředí společně se svými sourozenci Emou, Karlem, Janem a Ottou.

Od dětství ráda kreslila, oblékala a vyřezávala loutky. Rodinný přítel Jan Kotěra jí doporučil studia na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve studovala v malířské přípravce (v letech 1919–1922) u Josefa Loukoty, Vlaho Bukovace a Jakuba Obrovského a v letech 1922–1925 v sochařské speciálce Jana Štursy.

V letech 1926–1930 žila a tvořila v Paříži, kde navštěvovala galerie i přednášky Františka Kupky. V roce 1931 se stala členkou Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1932 se zúčastnila mezinárodní výstavy v Praze Poesie 1932. Vystavovala na ní svoje díla Kompozice a Pupen. Vyráběla také keramiku, šila si šaty, boty i klobouky.

Období 2. světové války prožila na farmě ve Smržicích, kde jí otec nechal vybudovat vilku s ateliérem podle návrhu architekta Otto Rothmayera. V roce 1942 se provdala za akademického sochaře Bedřicha Stefana.

Její dílo není významné počtem děl, ale svou kvalitou. Vyrůstá ze starých tradic a představuje elementární tvary přírody a duchovní prožitek. Připomenout můžeme například vápencovou hlavu zakladatele jógy Vivekanandy (1958), plastiky a reliéfy Hudebnice, harfenistka (1932), Kompozice (též Pomeranč, 1929–1930, bronz), dřevěnou plastiku Torzo s vázou (1929) a jedinečné práce s vegetativními motivy Pecka (1967), Lusk (1968), Jádro (1976), Mahulena (1955–1990).  Na Mahuleně pracovala řadu let a představuje symbiózu stromu a ženského těla. Její dílo bývá řazeno po boku významné moderní sochařky Barbary Hepworthové.

Byla ženou pozoruhodných zájmů a intelektuálkou s širokým humanitním vzděláním.   Patřily do něj hudba, literatura, výtvarné umění, cizí jazyky, buddhismus, hinduismus, védy, znalost sanskrtu, starověký Egypt, Tibet a Řecko. Překládala duchovní literaturu a opisovala samizdatová díla.

Žila skromně v přízemním domku s ateliérem v ulici Újezd čp. 404 na Malé Straně pod svahem Petřína. Po letech chátrání byl tento jedinečný objekt zásluhou rodiny Wichterlových zachráněn před demolicí a v září 2018 byl prohlášen za kulturní památku.

Hana Wichterlová zemřela 29. srpna 1990 v sedmaosmdesáti letech v Praze náhle před svou první vernisáží.  Před sebou měla svůj kameninový šálek s hlavičkou egyptského Anubise s šakalí hlavou, průvodce podsvětí. Její ostatky jsou uloženy v hrobce rodiny Wichterlových v severní arkádě Městského hřbitova v Prostějově.

V Prostějově její památku připomíná pamětní deska od akademického sochaře Daniela Trubače na domě čp. 53 ve Svatoplukově ulici. Její dílo připomněly i dvě výstavy v prostějovském muzeu (jaro 2001 –  Sochy, jaro 2013 – Momenty růstu). Muzeum a galerie v Prostějově vlastní ve svých sbírkách tři její díla: pískovcový reliéf Hudební motiv (1933), bronzovou bustu chlapce (1936) a keramickou sošku děvčátka, kterou věnovala Jiřímu Wolkerovi v době jeho léčení v Tatranské Poliance v roce 1923.  Na židovském hřbitově v Prostějově se nachází její jediné funerální dílo – náhrobek na hrobě Jana Weisze (1969).

„Měla ráda zahradničení, ruční práce vůbec, překapávanou kávu arabiku se smetanou, rohlíky nahřáté na kamnech, hudbu (sama ráda pomalu hrála na klavír Bachovy Invence), žernosecký rýnský ryzlink (jehož vůně připomíná zahradu po dešti a bouři), přátele, světlo, zlatou a bílou, černý kosořský mramor a tvrdý diorit (to je nejtvrdší druh žuly,“ napsali o ní v závěru statě „Sochařce Haně Wichterlové  ke 110. narozeninám“ v katalogu Momenty růstu Michal a Eva Jůzovi.