Jsou chvíle, kdy se člověk za „našince“ zastydí. A zejména je to v momentě, kdy se v zahraničí chová hloupě, neukázněně a bez slušnosti. S tím se ale setkáváme často i na veřejnosti v Česku. Třeba při prohlídkách památek. Co tedy od nich očekávat? A jak se na prohlídkách chovat, abychom nebyli za nevychovance a burany?
Předně platí, že pravidla určuje vlastník zámku. A obvykle existuje nějaký důvod. Proto je zbytečné se u vstupu ošívat nad návleky nebo pantoflemi. Zkrátka si musím zvolit. Buď si je vezmu, a pak můžu jít na prohlídku, nebo je nechám v košíku/bedně a zkusím své štěstí jinde. Nic mezi tím. Dohadování s průvodcem je zbytečné, nic nezmění a přítomné stojí čas, který by jinak mohli trávit na prohlídce.
Když už jsme se tedy vydali do zámeckých či hradních sálů, chováme se slušně. Nepokřikujeme, nenarušujeme hladký chod prohlídky. Provazy, které mohou ohraničovat některé exponáty, nepřekračujeme. Na vystavené předměty nesaháme (pokud to není výslovně dovoleno), a i když křesílka vypadají pohodlně, nesedáme na ně. Zdá se jako nesmyslné něco takového připomínat (dospělým) lidem. Už několikrát jsem ale zjistil, že připomínka takového chování neuškodí.
Totéž platí s focením. Pokud je zákaz focení, dodržuji ho. Pokud je focení povolené jen za příplatek – a jsou taková místa – respektuji to. Jednou jsem vstoupil do památky s nějakým návštěvním řádem, tak se jej snažím dodržovat. Samozřejmě že se snažím prohlídku absolvovat v „tichém“ režimu. Pokud by začalo být mé dítko hodně hlučné, omluvím se a po domluvě s průvodcem se z prohlídky stáhnu. Na nežádané číslo není nikdo zvědavý.
Nyní už zbývá jen popřát příjemnou prohlídku bez zbytečných excesů a faux pas.
