Možná vás to překvapí, ale od bitvy na Bílé Hoře letos uplyne celých 400 let. Budu se tomuto tématu věnovat v samostatné analýze, kde zohledním tehdejší situaci v našem regionu, ale dnes chci hovořit o tom, jak jsem si na tuto bitvu vzpomněl v poslední době, protože se nám nějak kupí prohry a to na různých frontách.

Zaprvé jednoznačně prohráváme bitvu s covidem a to tak, že bylo potřeba přistoupit takřka ke stannému právu. Nemám z toho dobrý pocit a za svůj obor je mi líto žáků či studentů, rodičů a samozřejmě také kolegů kantorů, protože všechny tyto skupiny postihlo tvrdě opatření o zavření všech škol. Vůbec nemám dobrý pocit z takřka likvidačního zavření restaurací, barů a hospod. Jejich majitelé, případně nájemci jsou na pokraji krachu a výdajová okénka, ze kterých nelze vydávat ani alkohol, protože se někdo bojí shlukování obyvatel, je opravdu nezachrání. Den před uzavřením jsem viděl smutné tváře obsluhy své oblíbené kavárny a posezení se přetavilo spíše v malou tryznu. Pak jsem vzal svou drahou polovičku na, jak jsem vtipně poznamenal, poslední večeři páně, no a za pět minut osm nám obsluha smutně přinesla účet a byl konec... Na jak dlouho, tak o tom můžeme zase jenom spekulovat.

Jsem zděšen nad úplným zavřením všech profesionálních sportovních soutěží, protože každý jedinec, byť jen trochu postižený klasickým vzděláním ví, že pokud je obyvatelstvo v krizi, je třeba mu nechat chléb a hry a to již od starověkého Říma, Sportovci se testují pravidelně a ti pozitivní jdou hned do karantén. Tak bych byl rozhodně proto, aby divák, když už nemůže na stadion, viděl alespoň něco živě v televizi a nemusel se zase dívat na jedno velké retro, i když je to mnohdy zajímavé a člověk i zavzpomíná, ale ono se všechno přejí, jako nastavovaná kaše. Pusťte tedy sportovce do arén a nám fandům dejte šanci je vidět. Když to tedy shrnu, každý se bojí každého, v obchodech je ponurá nálada, nikdo se nesměje a vzhledem k zákazu ani nezazpívá a ani tělocvičně neposkočí. Prostě, abych citoval klasika, nad rodnou hroudou se zatáhly temné mraky. Jednoznačně tedy zatím s covidem prohráváme a tak to byla má první vzpomínka na Bílou Horu.

Podruhé jsem si na bitvu vzpomněl po krajských volbách a povolebních vyjednáváních, kdy vítěz rozhodně nebere vše, ale naopak dostává totálně na frak, když se proti němu paktují různé slepence čehosi a to pod heslem „Čím hůř pro ně, tím líp pro nás“. Volič se pak tedy rozhodně nestačí divit a je tak jen a jen utvrzován, aby příště k volbám už nešel, jelikož se na něj hraje jedna velká habaďůra. Debakl některých stran také připomněl Bílou Horu a čekám, zda představitelé těchto partají přijmou osobní zodpovědnost, protože dostali na frak i ve volbách senátních. Paradoxní je, že předseda komunistů svoji funkci již nabídl, představitel sociálních demokratů dělá mrtvého brouka a vesele se směje pod rouškou na tiskovkách. Za mne tak nahrává jenom tomu, že pád oranžové strany může být ještě hlubší a je mi řadové členské základny vcelku líto, ač jsem spíše pravicového zaměření.

Za Bílou Horu pro naše město považuji i malou účast Prostějovanů na důležitých krajských postech, to rozhodně není dobře. Jsem zvědav, co nám období příští přinese, optimistou zrovna nejsem a to obzvláště, když vidím některá jména. Nemohu se ubránit dojmu, že dobře už bylo a teď jen budeme čekat, ze které strany to tzv. přiletí a dostaneme pořádnou facku. Je mi z toho všeho smutno a to tak, že velmi a vidím před sebou Bílou Horu...