Tohle byla událost, která se hluboko vryje nejen do kroniky Muzea kočárů v Čechách pod Kosířem. Po více jak sto letech od chvíle, kdy naposledy projel Plzní, se největší smuteční kočár na světě objevil opět v ulicích města.
Během natáčení životopisného filmu o Marii Terezii byl tažen šestispřežím nádherných vraníků. Při samotné jízdě skvěle obstál a navíc okouzlil všechny, kteří ho uplynulý čtvrtek 6. května v Kroměříži spatřili.
Největší smuteční kočár na světě byl vyroben firmou Brožík a syn před zhruba 120 lety. Po dvaceti letech služby skončil ve stodole a zdálo se, že už jej nikdy nikdo nevyužije. Pak ho však objevil Václav Obr, jemuž se i díky spolupráci s dalšími skvělými řemeslníky podařilo kočáru navrátit dávno ztracený lesk. Jeho odhalení po kompletní renovaci v prostorách tehdy nového depozitáře muzea v Čechách pod Kosířem se stalo jednou z nejvýraznějších společenských událostí posledních deseti let v regionu.
Už tehdy jeho majitel hovořil o tom, že navzdory své oduševnělé kráse i nebývalým rozměrům je kočár plně provozuschopný. Vzhledem k jeho nevyčíslitelné hodnotě se však nepředpokládalo, že by se ještě někdy objevil mimo prostory muzea. Nakonec se tak stalo uplynulý čtvrtek 6. května, kdy se stal hlavní hvězdou natáčení závěru životopisného filmu o Marii Terezii, které proběhlo v Kroměříži.
„S nápadem na využití kočáru v tomto filmu přišla moje paní Alenka a já s ním původně příliš nesouhlasil. Nebylo vůbec jednoduché vymyslet způsob jeho přepravy a zajistit, že se mu nic nestane. Nakonec jsem rád, že jsem se nechal přesvědčit. Během účasti na filmovém pohřbu slavné panovnice se ukázalo, že kola kočáru i další jeho části jsou nejen krásné, ale že i něco vydrží,“ pochvaloval si Václav Obr.
Kočár se ve filmu objeví ve třech scénách. První z nich se natáčela před kroměřížským zámkem, druhá na náměstí a třetí u zdejšího kostela. Ve všech případech se jednalo o události, v nichž se kromě hlavních hrdinů představily odhadem dvě stovky komparzistů v historických kostýmech. Největší hvězdou se však stal právě jedinečný kočár, který nakonec bude ve filmu vidět víc, než se původně očekávalo. „Na lidi od filmu udělal velký dojem. Rekvizitáři za mnou mimo jiné přišli s tím, zda by do jeho luceren bylo možné umístit svíce, a byli nadšeni z toho, že jsem je tam už předtím dal a oni je mohli jen zapálit. Detailní záběr na svíci hořící v lucerně by se pak měl stát součástí filmu,“ připojil Obr jednu z celé řady vzpomínek.
Přestože mu pozornost publika nepochybně svědčila, ještě tentýž den se kočár vrátil zpět tam, kde je mu nejlépe, tedy do depozitáře Muzea kočárů v Čechách pod Kosířem. „Nelze vyloučit, že už s ním nikam nepojedeme. Domnívám se totiž, že událost podobného kalibru se již nemusí opakovat,“ uzavřel Václav Obr.
