Až neuvěřitelná a zároveň důležitá zpráva přišla na začátku června z Nizozemska. Po osmdesáti letech se konečně podaří ze zajetí země a trosek u obce Nieuwe Niedorp vyprostit, kromě dalších, i tělesné pozůstatky Viléma Konštackého, rodáka z nedalekých Čelechovic na Hané, navigátora 311. československé bombardovací perutě, která sloužila za druhé světové války ve svazku Royal Air Force (RAF).

Zprávu uvedlo na svých internetových stránkách české velvyslanectví v Haagu a velvyslankyně Sequensová už navštívila i místo sestřelu a výkopových prací. Vyzvednutí vraku je součástí nizozemského programu zahájeného v roce 2019, vláda od té doby platí podle listu The Guardian veškeré náklady. Jeho cílem je umožnit uložení pozůstatků pohřešovaných pilotů a členů posádek a dát jejich příbuzným jistotu o osudu rodinných příslušníků. Během druhé světové války bylo nad územím Nizozemska sestřeleno nebo se zřítilo více než 5500 letadel, 30 až 50 těchto vraků letadel podle odhadů obsahuje pozůstatky členů posádek.

A nyní se blíže podíváme na zdejšího hrdinu a jeho poslední let. Vilém Konštatský se narodil 17. 11. 1914 v Čelechovicích na Hané a jako mnoho jiných chtěl bojovat proti okupantům. Podařilo se mu to právě v řadách 311. bombardovací perutě. Osudným se mu stal 23. červen 1941, kdy při náletu na Wilhelmshaven byl letoun Vickers Wellington Mk. Ic s číslem T2990 napaden německým nočním stíhačem v BF-110, Egmontem Prinze zur Lippe-Weissenfeldem. Po tomto útoku spadl v plamenech k zemi u obce Nieuwe Niedorp. Ze šestičlenné posádky přežil jen velitel Vilém Bufka, který byl zajat a ošetřen v německé nemocnici. Ostatní členové posádky druhý pilot Alois Rozum, přední střelec Jan Hejna, telegrafista Leonhard Smrček, navigátor Vilém Konštacký a zadní střelec Karel Valach nepřežili. Vilém Bufka o osudu svého letounu a posádky napsal knihu „Bombardér T2990 se odmlčel“ a já si dovolím odcitovat pár vět a zřejmě i tu poslední, kterou pronesl navigátor Konštacký, jež zněla: „Hoši, před námi Amsterodam! Za chvíli budeme…“ Pak jsme již svědky popisu událostí, kdy velitel sledoval útok německého stíhače, dále nezaznamenal žádnou reakci posádky, výbuch letadla a jeho seskok padákem. Bufka popisuje i setkání se svým protivníkem Egmontem Prinze zur Lippe-Weissenfeldem v holandské nemocnici, a to takto: „Do pokoje vstoupili lékaři a důstojník Luftwaffe s poddůstojníkem a dvěma strážnými s automaty, kteří se postavili u dveří, asi abych jim neutekl… Jak mi nebylo do smíchu, musel jsem se usmát. Důstojník letectva si to vyložil jako přátelské přijetí. Navzájem jsme se představili hodností a jménem. ‚Jak se vám daří?‘ Zeptal se docela dobrou angličtinou. ‚Děkuji, pane, jde to,‘ odpověděl jsem rovněž anglicky. ‚Jsem pilot nočního ME-110,‘ pokračoval, ‚spolu s tímto poddůstojníkem jsme vás sestřelili.‘ ‚Gratuluji, pane!‘ ‚Děkuji, měl jsem včera víc štěstí,‘ odmítl skromně. ‚Neviděl jsem vás, nemohli jsme se bránit.‘ ‚Nemohli jste mě vidět. Navedli mě na vás už nad cílem a provázel jsem vás až na pobřeží.‘ Tak proto nad cílem nestříleli! ‚Zachránil jsem se zřejmě sám,‘ pokoušel jsem se dovědět něco o osudu ostatních. ‚Lituji,‘ odvětil stroze a tím potvrdil mé obavy. Tak chlapci v tom zřejmě zůstali. Do jednoho. Podal mi ruku, pronesl několik zdvořilostních frází o mém brzkém uzdravení a návratu domů do Anglie. Choval se jako důstojník a z jeho jednání byl znát respekt k příslušníkům RAF. Jak by se choval, kdyby věděl, že jsem Čech…“
Po osmdesáti letech to tedy vypadá, že se pan Vilém a další spolubojovníci dočkají důstojného pohřbu, i když už teď na místě pádu existuje pietní místo. Dodejme ještě trochu čísel. 311 peruť do dubna 1942, kdy skončila s nálety, provedla jako součást Bomber Command (Bombardovacího velitelství) 1029 bojových letů a z 318 mužů jich ztratila 128 (94 padlo). Zbytek války tak decimovaná československá bombardovací peruť RAF strávila v rámci Pobřežního velitelství (Coastal Command).
Na tyto muže musíme být hrdí a berme si z nich příklad pro budoucnost.