V Prostějově se podílel na výzdobě kostela Povýšení sv. Kříže. Rodák z Chýnova u Tábora ( *6. 11. 1872) je nejvýznamnějším představitelem symbolismu a secese. Byl nejen sochařem, ale i řezbářem, grafikem, ilustrátorem, autorem užitého umění a architektem.

 

Zpočátku studoval malbu u Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění. Po zjištění částečné barvosleposti přestoupil v roce 1888 na obor sochařství k profesoru Josefu Mauderovi. Sochařství potom ještě rok studoval na Akademii Colarossi v Paříži v rámci stipendia.

Od roku 1895 pobýval v rodném Chýnově, kde si postavil vilu s ateliérem. V roce 1911 si nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Zde Galerie hlavního města Prahy nechala zřídit expozici Bílkova díla. Potom žil střídavě v Chýnově a v Praze.

V roce 1897 se zapojil do hnutí Katolické moderny. Od roku 1909 byl členem Umělecké besedy. Ještě v Paříži vytvořil dvojici soch Golgota a Orba je naší viny trest. Uvedené sochy vyvolaly skandál a podle dobového vkusu byly odmítnuty. Teprve další sochy byly uznány (Podobenství velkého Západu Čechů, Ukřižovaný, Slepci, Modlitba nad hroby, Mojžíš).

S Prostějovem ho spojovalo přátelství s farářem, spisovatelem, překladatelem a zakladatelem Katolické moderny P. Karlem Dostálem Lutinovem. V roce 1906 u něj objednal třináct zastavení Křížové cesty. Čtrnácté zastavení představuje kříž na hlavním oltáři. Obrazy jsou namalovány temperovými barvami na plátně v tlumených tónech. Plátna jsou zasazena do prosklených dobových rámů. S vyřezávanými reliéfy tvoří jedinečný výtvarný celek. V Prostějově také o tomto díle přednášel. Text přednášky se však nezachoval.

Z dalších děl realizovaných pro kostel Povýšení sv. Kříže se jedná o reliéf sv. Václava zasazený do severní chrámové stěny. Byl vytesán z dvoumetrové desky hořického pískovce za čtyři dny – od 6. do 10. listopadu 1919.  Válečný pomník byl odhalen a posvěcen P. Karlem Dostálem Lutinovem 8. prosince 1919. V presbytáři chrámu najdeme šest dvojic hlav apoštolů s ohnivými jazyky. Právě jimi jsou ukončena žebra v presbytáři.

Bílek také tvořil i v našem okolí. Můžeme uvést například náhrobek na hrobě rodiny Pírkovy na hřbitově v Kostelci na Hané či pomník Jana Blahoslava v Přerově.

Karel Dostál Lutinov mu dával prostor k reprodukcím prací na stránkách Nového života a v revui Eva. Psal o něm v revui Archa.

Přispěl k rozšíření známosti o Bílkovi vydáním Bílkova alba nazvaného Modlitby (s předmluvou Zdenky Braunerové), 1897), potom Otčenáš Františka Bílka (s předmluvou Otokara Březiny, 1901) a Slovo k Otčenáši Františka Bílka od Jakuba Demla (s předmluvou Otokara Březiny, 1904). I když Bílek v roce 1921 přestoupil k Církvi československé, nepřerušil s ním přátelství. Dopisy Františka Bílka a Karla Dostála Lutinova z let 1896–1923 vyšly knižně v nakladatelství Gloria Rosice v roce 2007 (editoři Štěpán Kohout, Pavel Marek,  Oldřich Svozil).

František Bílek zemřel 13. října 1941 v Chýnově, kde je také pohřben. Na jeho hrobě se nachází monumentální socha Modlitba nad hroby zvaná též Génius smrti.