Na jaře předloňského roku zesnul jeden z nejlepších sportovců prostějovské historie, legendární atlet Jan Mrázek (na snímku). Sedminásobný mistr republiky v běhu na 110 metrů překážek, svého času národní rekordman nejen v této disciplíně a posléze vynikající veterán aktivně závodící až do velmi vysokého věku sepsal ještě před svým skonem paměti krátce rekapitulující vlastní život. Dcera Jana Mrázka nesmírně cenný text ochotně poskytla Večerníku. A vy si díky tomu můžete v našem seriálu přečíst, na co vše atletický nadšenec a člen Síně slávy prostějovského sportu vzpomínal.

 

DRUHÁ ČÁST: ŠKOLNÍ LÉTA A DRAMA ZA VÁLKY

„Náš třídní učitel na reálce profesor Oldřich Dobrovolný učil češtinu a tělocvik. Kromě toho byl náčelníkem Sokola I Prostějov, během druhé světové války ho Němci zatkli a popravili. Ještě předtím získal hodně školáků právě do Sokola, já byl mezi nimi. V tělocviku na dvoře reálky jsem skočil do dálky přes pět metrů a pan učitel viděl můj sportovní talent, proto mě taky nalákal do Sokola.

Když byl pak Sokol za války zakázán a zrušen, přešel jsem do atletického oddílu SK Prostějov společně s Milošem Sonewendem a Ladislavem Adamíkem. My tři „Jošťáci“ jsme běhali v ulicích Sokolská, Pražská a Nová, u plotu kolem nádraží jsme si udělali doskočiště pro skok daleký i tyčku. Házeli jsme oštěpem, vrhali kameny.

Chodil jsem dva roky do školky, pět let do základní školy na Husově náměstí (1931 až 1935), potom čtyři roky na reálku (1935 až 1939) a následně další čtyři roky na Obchodní akademii (1940 až 1944). Ve třídě IV. A jsme byli na OA maturitním ročníkem 1944, deset studentek a šestadvacet studentů. Po maturitních písemkách však přišel rozkaz: hoši budou odvedeni do Technische Nothilfe a nuceně nasazeni do Německa.

Po zdravotních prohlídkách jsme dostali pěkné kalhoty, bundu a modrou čepičku, na poukaz i dřeváky a kufr. Házenkář Láďa Doskočil nebyl odveden – přihlásil se dobrovolně. My všichni ostatní jsme čekali na odjezd do Německa, ale dva dny předtím naštěstí přišlo březnové bombardování Drážďan Američany a my zůstali v Prostějově.

Dostali jsme za úkol vybudovat hloubkovou kanalizaci pro podnik OP. Pracovali jsme na tom několik měsíců a na obědy chodili v četě do jídelny Sokola II. Dohlížel na nás starý Němec, já jsem byl zvolen vedoucím pracovní čety. Všichni jsme dostávali příděl půl litru alkoholu měsíčně, chodili podporovat holky z naší třídy při ústních zkouškách. A maturitní vysvědčení jsme nakonec dostali všichni!“