Na jaře předloňského roku zesnul jeden z nejlepších sportovců prostějovské historie, legendární atlet Jan Mrázek (na snímku). Sedminásobný mistr republiky v běhu na 110 metrů překážek, svého času národní rekordman nejen v této disciplíně a posléze vynikající veterán aktivně závodící až do velmi vysokého věku sepsal ještě před svým skonem paměti krátce rekapitulující vlastní život. Dcera Jana Mrázka nesmírně cenný text ochotně poskytla Večerníku. A vy si díky tomu můžete v našem seriálu přečíst, na co vše atletický nadšenec a člen Síně slávy prostějovského sportu vzpomínal.

 

ČTVRTÁ ČÁST: REPREZENTANTEM ČSR PO VÁLCE, SEZNÁMENÍ SE ZÁTOPKOVÝMI A VOJNA

„Po druhé světové válce pokračovalo mé výkonnostní zlepšování natolik, že jsem byl dokonce zařazen na seznam možných účastníků Letních olympijských her 1948 v Londýně! Během roku 1947 jsem přitom absolvoval několik významných závodů.

24. a 25. června to byla mezinárodní soutěž v Praze za účasti Angličanů, Švédů i Finů. V běhu na 110 metrů překážek jsem skončil časem 15,3 sekundy třetí za Braeckmanem (15,1) a Krulem (15,3), ve skoku dalekém pak druhý výkonem 663 centimetrů za Fikejzem (689).

5. srpna následovalo mezinárodní utkání i s Američany opět v Praze, kde v dálce platilo takové pořadí: 1. Fikejs 712 cm, 2. Matys 707, 3. Pribetti (Itálie) 705, 4. Řihošek 703, 5. Mondeschein (USA) 698, 6. Mrázek 695.

Poslední srpnový den 1947 se uskutečnil premiérový ročník Velké ceny města Prostějova. Podílel jsem se s MUDr. Kahounem na její realizaci, tvůrcem nové trofeje se stal akademický sochař Tříska. A mně se povedlo 110 metrů překážek vyhrát za 15,7 sekundy před Petrůjem (16,6) a Urbánkem (16,8).

Týden nato ve Vítkovicích jsem se zúčastnil ještě IV. ročníku Masarykových her se zahraniční účastí, tam jsem byl v překážkovém sprintu druhý v čase 15,4 za vítězným Zivenem z Holandska (15,2), ve štafetě 4x100 metrů jsme jako SK Prostějov zaběhli 44,6 sekundy.

Od 1. října jsem potom nastoupil základní vojenskou službu, nejprve na armádní škole v Uherském Hradišti jako důstojník v záloze. Vzhledem k blížící se londýnské olympiádě jsem dostával dvojitou dávku večeře a trénoval na atletické dráze Slovácké Slávie Uherské Hradiště. Zde jsem se seznámil s Danou Ingrovou, později Zátopkovou. Její otec podplukovník Inger byl velitelem posádky.

Po skončení ŠDZ jsem byl od 1. července 1948 převelen ke svému útvaru do Ružomberoku, kde jsem se snažil trénovat na dvoře kasáren. Zařadili mě do družstva ČSR pro utkání ve Francii, velitel posádky však nejprve odmítl a až po intervenci z Ministerstva obrany svolil. Odjel jsem do Prostějova, protože každý si sám vyřizoval svůj pas. Muselo dojít ke schválení na radnici, ke svolení krajského úřadu armády a pak ještě k vyřízení záležitosti na pasovém oddělení v Brně. Bohužel pozdě, naše národní výprava odletěla do Paříže beze mě...

V závěru roku 1948 bylo v Praze zřízeno ATK. Družstvo atletů vzal nadporučík Emil Zátopek, jeho zástupcem byl poručík Poděbrad a pod jejich vedením nás trénovalo asi pětatřicet vojáků základní služby. Byli jsme ubytovaní v tribuně strahovského stadionu spolu s družstvem gymnastů. Stravování jsme měli z hotelu Savoy, snídaně i večeře jsme si odtamtud vozili na káře do naší ubytovny a na obědy chodili do hotelové restaurace.“