Řečeno slovy klasika a českého génia Járy Cimrmana: fáze očekávání opakovaně střídají fáze zklamání. Na herní i výsledkovou produkci prostějovských volejbalistek za poslední dobu bohužel sedí tato frustrační kompozice jako ulitá, neboť příslib dobrých výkonů a vítězství v Liberci, proti Olympu Praha i ve Frýdku-Místku třikrát za sebou následovala špatná hra s porážkovým smutkem.
Nešlo přitom o žádné velké překvapení. Už předtím totiž ženy VK nepůsobily v některých zápasech nijak jistě ani přesvědčivě, byť je nad papírově slabšími soupeři úspěšně zvládly. V jiných střetnutích naopak předvedly kvalitní produkci, přesto se stabilně dobrá forma stále nějak ne a ne dostavit. Až se teď místo kýženého zlepšení vše náhle ještě více zhoršilo, hra vékáčka se začala sypat jako pověstný domeček z karet.
Proč vlastně? Najít jasnou a jednoznačně správnou odpověď na tuto otázku za milion by bylo opravdové terno, hlavně pokud by řešení rychle pomohlo. Leč obávám se, že natolik snadné to fakt nebude. Těch faktorů, proč Hanačky dál zůstávají za očekáváním, je totiž asi celá řada. A pozitivních věcí už momentálně příliš moc nezůstalo.
Přesto stále vidím dvě výhody: že navzdory překvapivě častému klopýtání není čelo extraligové tabulky vůbec daleko a že do konce sezóny pořád zbývá spousta času. Tedy i prostoru na potřebný volejbalový progres. Současná kritika je tedy rozhodně namístě, ovšem panika zdaleka ne. Jen to chce přijít na klíčové problémy a pracovat ze všech sil na jejich eliminaci.
Třeba by pomohlo dobrovolně se vzdát role favoritek a začít vystupovat jako řadový extraligový tým. Podle mě totiž hráčkám Prostějova nesvědčí, že v podstatě do každého duelu jdou s tím, že musí. Pozice papírově silnějších je viditelně svazuje, navíc s přibývajícími ztrátami bodů dostává psychika zabrat ještě víc. Správně nastavit hlavy tak může být klíč, jenže otočit jím v zámku na tu pravou stranu není zrovna jednoduché.
