Už koncem tohoto týdne budeme blíž rozhodnutí, kdo usedne v příštích minimálně pěti letech na Pražském hradě. Každý z nás přitom může svou troškou přispět. Ať už k tomu, aby se na hrad dostal někdo, komu to přejeme. Anebo naopak, aby tam další volební období nebyl člověk, který je nám krajně nesympatický.
Jak připomenul v jednom z posledních dílů podcastu Vlevo dole zkušený politický komentátor Václav Dolejší, právě sympatie rozhodne. Namístě je přitom povzdechnutí. Bohužel pravděpodobně opět zvítězí to, zda nám někdo přijde „v pohodě“. A ne to, zda má pro výkon této politické funkce předpoklady. A tím jsou myšleny nejen zkušenosti v podobné pozici, tedy politika nebo diplomacie, ale také vlastnosti. Třeba úroveň chování, motivy jednání nebo ochota dodržovat právo a ústavu.
Je samozřejmě zcela logické, že přednost dáme prostě někomu, kdo je nám sympatický. Člověka, kterému nevěříme ani „dobrý den“ sotva podpoříme v honbě za vrcholnou (a dobře placenou) funkcí, která zajišťuje nejen možnost aktivně zasahovat do zákonů nebo reprezentovat stát navenek, ale také třeba imunitu. Nutné je ne jednou, ale rovnou dvakrát se zamyslet nad tím, zda si dotyčný (či dotyčná) naši důvěru a sympatie zaslouží.
Několikrát jsem pak slyšel, že část veřejnosti pořád hledá „dokonalého“ kandidáta. Člověk ale není superman, neexistuje dokonalá lidská bytost, tedy ani prezidentský kandidát.
Když už se tedy vypravíme k urnám, uvažujme. Mysleme, zvažujme. Až pak volme. Ne pouze očima. Nebo srdcem. Důležité je sice obojí. Připojme však mozek.
