Možná to působí nepochopitelně, ale je to naprosto v souladu s naší národní povahou. Na první pohled by se mohlo zdát, že budeme brát jako výhodu, pokud se nějaký politik z regionu výrazněji prosadí na celostátní, či alespoň krajské úrovni. Bylo by přece naprosto logické, pokud bychom si řekli: „To je dobře, že tam je. Někdo to dělat musí a je fajn, že je to zrovna někdo od nás. Třeba se mu povede vybojovat, abychom už konečně měli u domu opravenou silnici!“
Jenže takto průměrný český člověk nepřemýšlí. Ten je ve své většině zvyklý pořád na něco nadávat. Pokud mu to poměry dovolí, pak nejraději nadává na vrchnost. Nelze se tedy divit, že si většina lidí v této souvislosti s nástupem svého „souseda“ do jakékoliv funkce spíše říká: „Nechápu, že to zrovna takový poděs dotáhl takhle vysoko. Nejlepší by bylo, kdyby hned odstoupil.“
Tenhle postoj může mít dvě základní příčiny. Tou první je, že daný člověk skutečně konkrétního politika dobře zná a proto si může dovolit tvrdit, že tento ke své funkci přišel nikoliv pro své schopnosti, ale jen díky tomu, že dokázal dobře odhadnout, komu má právě poklonkovat, aby z toho měl maximální výhody hlavně on sám.
Mnohem častější však bývá varianta, že mu prostě závidí. Jakýkoliv úspěch je totiž u nás více, než je zdrávo, spojován s podezřením, že to celé nemůže být jen tak, že za tím určitě musí stát nějaký „šolich“. A to, co platí pro všechny obory lidského činnosti, platí v politice čtyřnásob.
Za takových okolností se nelze divit, že obvykle lidé těm „svým“ zástupcům ze stejné vesnice, města či regionu příliš nefandí. A to je, minimálně v některých případech, docela škoda.
Čtvrtý dí seriálu VOLEBNÍ DOZVUKY najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 9. listopadu
